Soucit má svoje limity. Jak nevyhořet z diskusí, které bychom raději nevedli

KomentářSexuální násilíSociální sítě
Irena Buršová
| 10. 1. 2022 | 10 komentářů | 6 161
Soucit má svoje limity. Jak nevyhořet z diskusí, které bychom raději nevedli
Zdroj: Shutterstock

V uplynulém roce se v souvislosti s několika medializovanými kauzami psalo o domácím a sexuálním násilí. Mnozí to oceňují a přejí si, aby tento trend pokračoval. Jen houšť a větší kapky! Může ale být textů o závažném tématu, které se pro mnohé otevírá poprvé, až moc? Jaké pocity může zvýšené informování o negativních společenských jevech vyvolávat a jak se k nim máme stavět?

Uplynulý rok byl, zdá se a doufejme, průlomový, co se týče medializace témat spojených s domácím a sexuálním násilím. Výskyt těchto druhů násilí je u nás stále podceňovaný, a především – ve značné části společnosti pro něj vládne neporozumění a celá problematika je obestřena mýty, stereotypy a předsudky. Na několika velmi medializovaných kauzách se tak loni naskytla příležitost ukázat mnoho charakteristik domácího a sexuálního násilí, vysvětlovat souvislosti a odpovídat na časté otázky, za nimiž často nestojí zlá vůle, ale jen neinformovanost a nepochopení.

Jedna z takto velmi diskutovaných kauz se nejvíce řešila v době, kdy se blížil Mezinárodní den proti násilí na ženách, což byla další příležitost pro osvětové texty a akce z této oblasti. V jeden moment tak – alespoň autorce tohoto textu se zdá – bylo domácí a sexuální násilí všude. Leckomu mohlo proletět hlavou: „Ano, tyhle druhy násilí jsou strašné. Ano, soucítím s oběťmi. Chci jim pomáhat a dalšímu takovému násilí zabránit. Taky vím, že v Africe umírají děti na hlad či nemoci, kterým se dá snadno zabránit, a všude po světě umírají lidé ve válkách a jiných ozbrojených střetech – a nedokážu o tom poslouchat každý den.“ Může být proud informování o nějakém závažném tématu, v němž trpí lidé, už moc?

10 mýtů o znásilnění

Různé mýty a předsudky, které sexuální násilí doprovází, jsou hluboce zakořeněné. „Tyto mýty přitom oběti poškozují razantním způsobem. Způsobují psychické rány, které někdy oběť traumatizují víc než samotný zážitek,“ říká policejní psycholožka a soudní znalkyně.

10 mýtů o znásilnění a sexuálním násilí vysvětluje policejní psycholožka Ludmila Čírtková

Vyčerpání z frustrace a bezmoci

Spousta lidí oceňuje, že o domácím a sexuálním násilí se konečně začíná mluvit více. Sami něco zažili a teprve vidí, jak moc v tom nejsou sami, a cítí určité zadostiučinění. Někteří to zažívají právě teď a pomáhá jim to uvědomit si svou situaci a zvažovat řešení. Někdo má oběť ve svém okolí nebo se právě jemu poprvé někdo svěří. A někdo to vnímá jako palčivý problém bez toho, že by na téma měl osobní napojení: prostě mu záleží na jiných, i neznámých lidech.

V záplavě informací, textů a dalších a dalších těžkých příběhů mohou ale přicházet i negativní prožitky. Jedním je hromadící se směsice frustrace, únavy, vyčerpání, vzteku a bezmoci, které přicházejí s tím, když se člověk věnuje závažným tématům a trápení jiných lidí – a přitom má pocit, že se dlouhé roky nic nemění. Ty problémy přetrvávají a někdy se skoro zdá, že se zhoršují. (Pro specifickou formu frustrace existuje termín feminist-fatigue, vyhoření z neustálého vysvětlování základních kamenů feministické teorie, zatímco lidé kolem si stále vedou svou o ženách, které nenávidí muže). Když se hromadí toxicita jak z tématu samotného, tak z reakcí okolí, je snadné se vyčerpat.

Na tomto místě se patří vyjádřit neskonalý obdiv všem lidem v pomáhajících profesích – těm v sociální práci, vzdělávání, zdravotnictví, v bezpečnostních složkách, v soudnictví i v neziskovém sektoru, kteří jsou aktivní, citliví, angažovaní a skutečně pomáhají. Pomoc obětem a prevenci těchto druhů násilí však mají jako profesi, dobrovolně si ji volí. Co ti ostatní? Jak působí zvýšený počet informování o těžkém tématu na běžného člověka, který sám nic podobného nezažil a ani nepotřebuje podpořit oběť mezi svými blízkými? Může být „moc“ takového psaní až kontraproduktivní?

Lidský soucit má svoje limity

Je tu samozřejmě nezanedbatelná skupina, která je k tématu předem nastavena negativně: „MeToo“ jsou hysterky, které chtějí kazit kariéry. Zmalovaný děvky v minisukních si za to můžou samy. Citlivky fňukaj, že jim šéf sahal na kolínko, a přitom si kariérně pomohly. Džendr džihádistky obviňují ze znásilnění, i když jim muž jen podrží dveře. Ona ho stejně nějak vyprovokovala. No tak mu trošku ujely nervy. Pro mnoho lidí jde informování o domácím a sexuálním násilí v proudu s „ničením tradičních hodnot a hyperkorektní dobou, kdy už se nic nesmí říct“. Takoví lidé jsou otrávení, že svět není jako dřív, kdy se tyhle věci nezviditelňovaly (rozuměj: ženská něco vydržela a nepyskovala). Působit pozitivně na tyto lidi opravdu není snadné. Je otázka, zdali to vůbec jde a zda vložené úsilí stojí za zisky.

Všichni máme v životě jen omezené množství energie a zdrojů a nemůžeme a nechceme je vynakládat na řešení všech problémů a bolestí světa. Když se přehltíme, můžeme se snadno vyčerpat – a takoví nepomůžeme vůbec nikomu.

Negativní odezvu však lze zaznamenat i u lidí, kteří mají dobrou vůli a do veřejné diskuse vstupují s laskavostí a otevřenou myslí. Jak vysvětluje psycholog Paul Slovic, lidské pojímání cizího utrpení má svoje přirozené mechanismy a pochopitelné limity. Lidská mysl není nastavena na uvažování ve velkých číslech a abstraktních pojmech. Proto se nás mnohem více dotkne jednou za čas individuální příběh (kdy se skládáme na náročnou operaci či drahé pomůcky pro konkrétní nemocné dítě) než proud statistik o obětech domácího a sexuálního násilí a kritika toho, jak systém nefunguje. S vyššími čísly obětí klesá naše empatie a ochota pomáhat. Když potom o daném tématu slyšíme často a vnímáme svou bezmoc, bolest a frustraci, zcela přirozenou a pochopitelnou reakcí může být otupění, znecitlivění, ztráta zájmu, a dokonce otrávenost. U dalšího článku může leckdo pocítit: „Už zase sexuální obtěžování? Ano, já vím, je to blbý, ale už dost, já s tím nemůžu nic dělat!“

V návaznosti na toto identifikovali psychologové další psychologický jev – pocity neúčinnosti a neefektivity. Máme dojem, že když nemůžeme vyřešit celý problém a pomoci všem zasaženým lidem, nemá smysl dělat nic, a tak se místo jakékoli aktivity stáhneme. Ten hřejivý pocit, že jsme pomohli jednomu člověku nebo že jsme udělali jednu drobnou věc, dokážou překrýt negativní pocity z toho, kolika dalším lidem nepomáháme a že naše drobná aktivita nijak neřeší věc systémově. Paul Slovic to hodnotí jako falešný dojem, se kterým je vhodné vědomě bojovat: opakovat si, že „i částečné řešení může zachránit celé životy“ a jakákoli naše aktivita může pomoci. Jen když neděláme vůbec nic, nic nezměníme.

Co (taky) můžete dělat?

Je dobré vybrat si omezené množství konkrétních aktivit a vědět, že v kontextu svého života děláte, co můžete. Nenechávejte se zmást dojmem, že když nemůžete vyřešit celý problém a hned, nemá smysl dělat nic...

Více v článku Ireny Buršové v novém čísle časopisu Heroine

„To je všechno pěkné – a co já s tím?“

Domácí a sexuální násilí je problém. Větší, než většina lidí doposud tušila. A také než byla zvyklá slýchat. To se snad nyní začne proměňovat. Třeba ve vlnách, s dalšími kauzami či projednávanou legislativou. A je dost dobře možné, že kolem toho budeme mít smíšené, komplexní i čistě negativní pocity. Někdo vztek a frustraci, že se toto (opakovaně) děje a za dlouhá léta se to nelepší. Někdo nedůvěru, pochyby, stud a popírání, protože to narušuje jeho původní představy o světě. Někdo obrátí svůj hněv na oběti, protože kdyby mlčely, nebylo by třeba čelit něčemu nepříjemnému a řešit to. Někdo může mít největší vůli se informovat a pomáhat, ale po nějaké době pocítí přesycení, na které jeho mozek celkem přirozeně zareaguje znecitlivěním a apatií.

Ať se člověk v tématu pohybuje dekády, nebo je pro něj nové, je důležité být v kontaktu se svými emocemi a prožitky a promýšlet, jak na situaci reagovat. Všichni máme v životě jen omezené množství energie a zdrojů a nemůžeme a nechceme je vynakládat na řešení všech problémů a bolestí světa. Když se přehltíme, můžeme se snadno vyčerpat – a takoví nepomůžeme vůbec nikomu. Je tedy v pořádku hlídat si svoje duševní zdraví a svůj mediální příjem tak, aby nám v součtu vůbec nějaké síly na pomoc ostatním zůstávaly. Je v pořádku všechno nečíst, neprožívat, jednou za čas se odpojit.

Do těžkých témat, jako je domácí a sexuální násilí, je důležité pouštět se s rozvahou – rozkládat svoje síly opatrně a hlídat si svou příčetnost, ale na druhé straně před nimi nestrkat hlavu do písku, protože je nám nepříjemné o nich poslouchat. Vždy, když se snažím porozumět lidem, kteří tyto druhy násilí ignorují, bagatelizují, či dokonce nadávají, že je nebaví to pořád řešit, mi totiž vyvstane v hlavě myšlenka: „Vás už unavuje o domácím a sexuálním násilí číst? Tak si představte si, jak unavení jsou asi lidé, kteří ho zažívají.“

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • LUCIE HRDÁ Tváří titulní strany je advokátka Lucie Hrdá. „Oběti připodobňují znásilnění k vraždě duše a mnoho z nich tvrdí, že by byly raději mrtvé, než aby žily s touto zkušeností dál. Pokud se na tyto zločiny stále pohlíží jako na ublížení na zdraví, je to podle mě naprosté nepochopení,“ říká v našem rozhovoru. Organizace Bez trestu, kterou spoluzakládala, zveřejňuje skutečné rozsudky, aby upozornila na to, za jaké činy odcházejí pachatelé od soudů jen s podmínečnými tresty. „O násilí nesmíme mlčet,“ říká Lucie a sama se neúnavně angažuje.
    Lucii Hrdou fotila naše spolupracovnice v Londýně Eliška Sky.
  • STOP NÁSILÍ NA ŽENÁCH! Nějakou formu domácího násilí zažilo 20–40 % žen. V době první covidové vlny narostlo domácí násilí až o 50 %. Každá třetí žena se stala terčem sexuálního obtěžování. Zkušenost se znásilněním má asi 5–10 % českých žen, přičemž naprostá většina z nich se nikdy neobrátí na policii. Co ještě potřebujeme slyšet, abychom jako společnost přestali zavírat oči před domácím a sexualizovaným násilím?
  • MŮJ ŽIVOT S MOHAMEDEM „Mohamed zná holky, jako jsem já (35+ single ženy s kariérou), jen z filmů. Já znám kluky jako Mohamed jen ze zpráv. Oba kolem těch stereotypů první týdny potichu našlapujeme. Nevíme, co čekat. On uzavírá svůj den modlitbou, já sklenkou vína.“ Michelle Losekoot svěřila Heroine svůj příběh o tom, jak nabídla hostitelskou péči jednomu z dětí, které na českém území skončily jako uprchlíci bez rodičů. Co při tom Michelle zjistila o sobě? A co o naší společnosti?
  • FAST FEMINIST FASHION Nakupují české feministky v řetězcích? Je udržitelná móda jen pro privilegované? A koho posiluje podceněné oblečení? Módní publicistka Veronika Ruppert se zamýšlí nad přesahy mezi feminismem a módou ohleduplnou k planetě i lidem. V příloze Sustainable přinášíme také rozhovor s klimatoložkou Táňou Míkovou a tipy na udržitelnější cestování z pera architekta Petera Bednára.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 10 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Daria Dvořáková | 10. 1. 2022 10:31

Pokud sexuálního a domácího násilí nebude ubývat, nesmí ubývat ani článků, které ho budou připomínat. Nehledě na naši ubrečenou únavu z toho, že o něm budeme číst.

+7
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

umfa | 10. 1. 2022 10:46

Všude kde je soucit je i parazitování na soucitu, viz třeba ty holčiny které svedou šéfa a pak na něj ještě podají trestní oznámení aby si nepřipadaly jako děvky, nebo nemakačenkové žebrající v tramvaji s lístkem, že jsou hluchoněmí. Proto se soucitu vyhýbám :-)

-7
Reagovat