Soucit má svoje limity. Jak nevyhořet z diskusí, které bychom raději nevedli

KomentářSexuální násilíSociální sítě
Irena Buršová
| 10. 1. 2022 | 10 komentářů | 7 803
Soucit má svoje limity. Jak nevyhořet z diskusí, které bychom raději nevedli
Zdroj: Shutterstock

V uplynulém roce se v souvislosti s několika medializovanými kauzami psalo o domácím a sexuálním násilí. Mnozí to oceňují a přejí si, aby tento trend pokračoval. Jen houšť a větší kapky! Může ale být textů o závažném tématu, které se pro mnohé otevírá poprvé, až moc? Jaké pocity může zvýšené informování o negativních společenských jevech vyvolávat a jak se k nim máme stavět?

Uplynulý rok byl, zdá se a doufejme, průlomový, co se týče medializace témat spojených s domácím a sexuálním násilím. Výskyt těchto druhů násilí je u nás stále podceňovaný, a především – ve značné části společnosti pro něj vládne neporozumění a celá problematika je obestřena mýty, stereotypy a předsudky. Na několika velmi medializovaných kauzách se tak loni naskytla příležitost ukázat mnoho charakteristik domácího a sexuálního násilí, vysvětlovat souvislosti a odpovídat na časté otázky, za nimiž často nestojí zlá vůle, ale jen neinformovanost a nepochopení.

Jedna z takto velmi diskutovaných kauz se nejvíce řešila v době, kdy se blížil Mezinárodní den proti násilí na ženách, což byla další příležitost pro osvětové texty a akce z této oblasti. V jeden moment tak – alespoň autorce tohoto textu se zdá – bylo domácí a sexuální násilí všude. Leckomu mohlo proletět hlavou: „Ano, tyhle druhy násilí jsou strašné. Ano, soucítím s oběťmi. Chci jim pomáhat a dalšímu takovému násilí zabránit. Taky vím, že v Africe umírají děti na hlad či nemoci, kterým se dá snadno zabránit, a všude po světě umírají lidé ve válkách a jiných ozbrojených střetech – a nedokážu o tom poslouchat každý den.“ Může být proud informování o nějakém závažném tématu, v němž trpí lidé, už moc?

10 mýtů o znásilnění

Různé mýty a předsudky, které sexuální násilí doprovází, jsou hluboce zakořeněné. „Tyto mýty přitom oběti poškozují razantním způsobem. Způsobují psychické rány, které někdy oběť traumatizují víc než samotný zážitek,“ říká policejní psycholožka a soudní znalkyně.

10 mýtů o znásilnění a sexuálním násilí vysvětluje policejní psycholožka Ludmila Čírtková

Vyčerpání z frustrace a bezmoci

Spousta lidí oceňuje, že o domácím a sexuálním násilí se konečně začíná mluvit více. Sami něco zažili a teprve vidí, jak moc v tom nejsou sami, a cítí určité zadostiučinění. Někteří to zažívají právě teď a pomáhá jim to uvědomit si svou situaci a zvažovat řešení. Někdo má oběť ve svém okolí nebo se právě jemu poprvé někdo svěří. A někdo to vnímá jako palčivý problém bez toho, že by na téma měl osobní napojení: prostě mu záleží na jiných, i neznámých lidech.

V záplavě informací, textů a dalších a dalších těžkých příběhů mohou ale přicházet i negativní prožitky. Jedním je hromadící se směsice frustrace, únavy, vyčerpání, vzteku a bezmoci, které přicházejí s tím, když se člověk věnuje závažným tématům a trápení jiných lidí – a přitom má pocit, že se dlouhé roky nic nemění. Ty problémy přetrvávají a někdy se skoro zdá, že se zhoršují. (Pro specifickou formu frustrace existuje termín feminist-fatigue, vyhoření z neustálého vysvětlování základních kamenů feministické teorie, zatímco lidé kolem si stále vedou svou o ženách, které nenávidí muže). Když se hromadí toxicita jak z tématu samotného, tak z reakcí okolí, je snadné se vyčerpat.

Na tomto místě se patří vyjádřit neskonalý obdiv všem lidem v pomáhajících profesích – těm v sociální práci, vzdělávání, zdravotnictví, v bezpečnostních složkách, v soudnictví i v neziskovém sektoru, kteří jsou aktivní, citliví, angažovaní a skutečně pomáhají. Pomoc obětem a prevenci těchto druhů násilí však mají jako profesi, dobrovolně si ji volí. Co ti ostatní? Jak působí zvýšený počet informování o těžkém tématu na běžného člověka, který sám nic podobného nezažil a ani nepotřebuje podpořit oběť mezi svými blízkými? Může být „moc“ takového psaní až kontraproduktivní?

Lidský soucit má svoje limity

Je tu samozřejmě nezanedbatelná skupina, která je k tématu předem nastavena negativně: „MeToo“ jsou hysterky, které chtějí kazit kariéry. Zmalovaný děvky v minisukních si za to můžou samy. Citlivky fňukaj, že jim šéf sahal na kolínko, a přitom si kariérně pomohly. Džendr džihádistky obviňují ze znásilnění, i když jim muž jen podrží dveře. Ona ho stejně nějak vyprovokovala. No tak mu trošku ujely nervy. Pro mnoho lidí jde informování o domácím a sexuálním násilí v proudu s „ničením tradičních hodnot a hyperkorektní dobou, kdy už se nic nesmí říct“. Takoví lidé jsou otrávení, že svět není jako dřív, kdy se tyhle věci nezviditelňovaly (rozuměj: ženská něco vydržela a nepyskovala). Působit pozitivně na tyto lidi opravdu není snadné. Je otázka, zdali to vůbec jde a zda vložené úsilí stojí za zisky.

Všichni máme v životě jen omezené množství energie a zdrojů a nemůžeme a nechceme je vynakládat na řešení všech problémů a bolestí světa. Když se přehltíme, můžeme se snadno vyčerpat – a takoví nepomůžeme vůbec nikomu.

Negativní odezvu však lze zaznamenat i u lidí, kteří mají dobrou vůli a do veřejné diskuse vstupují s laskavostí a otevřenou myslí. Jak vysvětluje psycholog Paul Slovic, lidské pojímání cizího utrpení má svoje přirozené mechanismy a pochopitelné limity. Lidská mysl není nastavena na uvažování ve velkých číslech a abstraktních pojmech. Proto se nás mnohem více dotkne jednou za čas individuální příběh (kdy se skládáme na náročnou operaci či drahé pomůcky pro konkrétní nemocné dítě) než proud statistik o obětech domácího a sexuálního násilí a kritika toho, jak systém nefunguje. S vyššími čísly obětí klesá naše empatie a ochota pomáhat. Když potom o daném tématu slyšíme často a vnímáme svou bezmoc, bolest a frustraci, zcela přirozenou a pochopitelnou reakcí může být otupění, znecitlivění, ztráta zájmu, a dokonce otrávenost. U dalšího článku může leckdo pocítit: „Už zase sexuální obtěžování? Ano, já vím, je to blbý, ale už dost, já s tím nemůžu nic dělat!“

V návaznosti na toto identifikovali psychologové další psychologický jev – pocity neúčinnosti a neefektivity. Máme dojem, že když nemůžeme vyřešit celý problém a pomoci všem zasaženým lidem, nemá smysl dělat nic, a tak se místo jakékoli aktivity stáhneme. Ten hřejivý pocit, že jsme pomohli jednomu člověku nebo že jsme udělali jednu drobnou věc, dokážou překrýt negativní pocity z toho, kolika dalším lidem nepomáháme a že naše drobná aktivita nijak neřeší věc systémově. Paul Slovic to hodnotí jako falešný dojem, se kterým je vhodné vědomě bojovat: opakovat si, že „i částečné řešení může zachránit celé životy“ a jakákoli naše aktivita může pomoci. Jen když neděláme vůbec nic, nic nezměníme.

Co (taky) můžete dělat?

Je dobré vybrat si omezené množství konkrétních aktivit a vědět, že v kontextu svého života děláte, co můžete. Nenechávejte se zmást dojmem, že když nemůžete vyřešit celý problém a hned, nemá smysl dělat nic...

Více v článku Ireny Buršové v novém čísle časopisu Heroine

„To je všechno pěkné – a co já s tím?“

Domácí a sexuální násilí je problém. Větší, než většina lidí doposud tušila. A také než byla zvyklá slýchat. To se snad nyní začne proměňovat. Třeba ve vlnách, s dalšími kauzami či projednávanou legislativou. A je dost dobře možné, že kolem toho budeme mít smíšené, komplexní i čistě negativní pocity. Někdo vztek a frustraci, že se toto (opakovaně) děje a za dlouhá léta se to nelepší. Někdo nedůvěru, pochyby, stud a popírání, protože to narušuje jeho původní představy o světě. Někdo obrátí svůj hněv na oběti, protože kdyby mlčely, nebylo by třeba čelit něčemu nepříjemnému a řešit to. Někdo může mít největší vůli se informovat a pomáhat, ale po nějaké době pocítí přesycení, na které jeho mozek celkem přirozeně zareaguje znecitlivěním a apatií.

Ať se člověk v tématu pohybuje dekády, nebo je pro něj nové, je důležité být v kontaktu se svými emocemi a prožitky a promýšlet, jak na situaci reagovat. Všichni máme v životě jen omezené množství energie a zdrojů a nemůžeme a nechceme je vynakládat na řešení všech problémů a bolestí světa. Když se přehltíme, můžeme se snadno vyčerpat – a takoví nepomůžeme vůbec nikomu. Je tedy v pořádku hlídat si svoje duševní zdraví a svůj mediální příjem tak, aby nám v součtu vůbec nějaké síly na pomoc ostatním zůstávaly. Je v pořádku všechno nečíst, neprožívat, jednou za čas se odpojit.

Do těžkých témat, jako je domácí a sexuální násilí, je důležité pouštět se s rozvahou – rozkládat svoje síly opatrně a hlídat si svou příčetnost, ale na druhé straně před nimi nestrkat hlavu do písku, protože je nám nepříjemné o nich poslouchat. Vždy, když se snažím porozumět lidem, kteří tyto druhy násilí ignorují, bagatelizují, či dokonce nadávají, že je nebaví to pořád řešit, mi totiž vyvstane v hlavě myšlenka: „Vás už unavuje o domácím a sexuálním násilí číst? Tak si představte si, jak unavení jsou asi lidé, kteří ho zažívají.“

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • KLÁRA SVOBODOVÁ ALIAS PANÍ SPOCKOVÁ
    Předčasný porod, císařský řez, smrt dítěte, život s postižením. To všechno prožila Klára Svobodová – naše coverstar. Na svém blogu Spocklidem popisuje svůj život bez pozlátka. A tak jsme ji pro Heroine nafotili celou ve zlatě, zářící a svítící jako skutečnou hvězdu. Přesně tou totiž Klára podle nás je. Matka bojovnice, která se nevzdává. Z minusů dělá plusy a z hendikepů superschopnosti. Odkrývá tabu a ukazuje odvrácenou stranu mateřství. Inspiruje a dodává sílu. Mění svět kolem sebe. Je to Moje Heroine. Nahlédněte do jejího vesmíru.
  • CHTĚJÍ VIDĚT HVĚZDY A CÍTIT VÍTR
    Pít vodu ze studánky a bydlet ekologicky. Být svobodní. Naše příloha Sustainable tentokrát popisuje alternativní možnosti bydlení. Jaké to je žít v jurtě, domku na kolečkách anebo ve „slamáku“? Příběhy lidí, kteří se rozhodli žít jinak, blíž přírodě i sami sobě.
  • HLAS HEROINE
    Proč po nás gynekologové chtějí poplatky za registraci, i když je to nezákonné, a hlavně proč se je bojíme odmítnout? Proč by o ženském těle měli rozhodovat politici, když v případě mužských těl nikdo podobné nápady nemá? V naší názorové rubrice se dočtete i o tom, jak vychovávat děti v souladu s feministickými ideály a jak ochránit jejich (i naše) duševní zdraví v době, kdy covid vystřídala válka na Ukrajině. Ale nebojte, přinášíme i pozitivní zprávy!
  • VÁLEČNÁ REPORTÉRKA PETRA PROCHÁZKOVÁ
    Petra Procházková momentálně reportuje z války na Ukrajině. Mluvili jsme s ní ještě před odjezdem o tom, co zažívají ženy ve válkách, jaká je etika válečného zpravodajství i jak ve vyhrocených situacích zvládá své emoce. Dostalo se ale i na dilemata, která s sebou nese její vlastní mateřství. A jak se vlastně stalo, že psala diplomku o Čtyřlístku? Petra Procházková je Moje Heroine.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 10 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Daria Dvořáková | 10. 1. 2022 10:31

Pokud sexuálního a domácího násilí nebude ubývat, nesmí ubývat ani článků, které ho budou připomínat. Nehledě na naši ubrečenou únavu z toho, že o něm budeme číst.

+7
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

umfa | 10. 1. 2022 10:46

Všude kde je soucit je i parazitování na soucitu, viz třeba ty holčiny které svedou šéfa a pak na něj ještě podají trestní oznámení aby si nepřipadaly jako děvky, nebo nemakačenkové žebrající v tramvaji s lístkem, že jsou hluchoněmí. Proto se soucitu vyhýbám :-)

-7
Reagovat