17. listopad pohledem mileniálky. Jednat smysluplně je víc než Havel na tričku

Komentář
Občanská společnost
Politika
Jana Patočková
| 17. 11. 2021 | 17 komentářů | 3 333
17. listopad pohledem mileniálky. Jednat smysluplně je víc než Havel na tričku
Václavské náměstí v listopadových dnech 1989. Foto: Profimedia

Výročí 17. listopadu spadá do období, které prožívám osobně. Kolem toho data mám totiž narozeniny, jsem jen o pár let starší než Sametovka. Narodila jsem se v roce 1986, do totality, a navíc do disidentské rodiny. Z dnešního úhlu pohledu by se dalo říct, že jsem to vyhrála. Chuť slavit mi ale letos chybí – osobně i celospolečensky. A jedinou smysluplnou oslavu vidím v osobní introspekci. I to je privilegium, které si uvědomuji.

Chtěla bych vytknout před závorku, že pořád žijeme v době pandemie. Ať už nás poslední dva roky změnily jakkoli, sama za sebe se necítím zralá na obří veřejné akce plné lidí, ani když se konají na vzduchu, a i když se pořadatelé zavážou k dodržování hygienických opatření. Moje výmluva na společenskou odpovědnost ale skrývá osobní bezradnost nad tím, jak a proč vlastně výročí Sametové revoluce slavit.

Na mých křtinách začátkem roku 1987 prý někdo z hostů prohlásil, že jsem „další dítě do ghetta“. S nešťastným příjmením po zakladateli Charty a filosofovi a rodinným břemenem, které mě ve stávajícím režimu předurčovalo k nemožnosti cestovat a mít kádrový profil toho typu, kdy nemá smysl byť jen podat přihlášku na vysokou školu.

Nic z toho se ale nestalo, režim padl a já si mohla jet studovat, kam jsem chtěla. A z mého nešťastného jména se stalo jméno tak šťastné, že jsem se s ním vyrovnávala na terapiích. Až později mi došlo, že to všechno jsem mohla nejen díky Sametovce, ale hlavně, a především díky svojí mámě, která divoké devadesátky odžila už jako matka samoživitelka (ani dobré jméno vám nezaručí poklidnou rodinnou situaci, spíš naopak). Vím, že nebylo snadné našetřit peníze, které mi dovolily odjet studovat do zahraničí. Zároveň jsem mohla využít to, čemu dnes říkáme „sociální kapitál“: hustou síť jejích známých, kteří mi v Itálii pomohli najít si práci, pomoct mi s vyplňováním formulářů (pokud si myslíte, že česká byrokracie je peklo, pak bych vás ráda seznámila s tou italskou) a s dalšími věcmi, které s sebou nese život v cizí zemi. 

Nedává mi smysl tlačit se v davu na Národní. Dává mi smysl tlačit se v davu, který jde upozornit na aktuální problémy, ať už jde o potratové zákony v Polsku, na Slovensku nebo o nehumánní zacházení s uprchlíky na polsko-běloruských hranicích.

Moje máma je hrdinka, a je tu mezi námi spoustu takových – matek samoživitelek, které dokázaly z mála vykřesat hodně. I proto mě mrzí, že nemám pocit, že by se status quo matek samoživitelek ve veřejném diskurzu nějak výrazně změnil. Stačí blbé poznámky lidoveckých představitelů o tom, že si měly lépe vybrat partnera. Politici zrcadlí společenské nálady a já nemám vůbec pocit, že bychom na tom jako společnost v některých otázkách byli o mnoho lépe než před lety.

Dotýkají se vás oslavy 17. listopadu osobně?

Oslava podle vás

A tak zatímco já můžu „cokoliv“, moji queer přátelé, které beru jako svoji rodinu, nemůžou mít svatbu a někteří se dokonce bojí projevit city na veřejnosti, protože se pořád může stát, že je někdo zbije. Díky Sametovce mám možnost volby a můžu se svobodně rozhodnout, jak tenhle „svátek svobody“ oslavit. Nedává mi smysl tlačit se v davu na Národní. Dává mi smysl tlačit se v davu, který jde upozornit na aktuální problémy, ať už jde o potratové zákony v Polsku, na Slovensku nebo o nehumánní zacházení s uprchlíky na polsko-běloruských hranicích.

Dává mi smysl podpořit účastí události jako je Prague Pride, festival Mezipatra, dává mi smysl podpořit nemainstremovou kulturu, pro kterou to není snadné nikdy, a obzvlášť ne teď v době pandemie, podpořit české tvůrce návštěvou kina nebo divadla. Ano, tohle všechno můžu, a je to privilegium. A vy můžete taky! Potřebuje opět slyšet bezobsažné kolovrátky o Václavu Havlovi, jehož ideje se scvrkly do obrázků na tričkách? To už spíš potřebujeme občanskou společnost, která by měla chuť a vůli řešit výzvy teď a tady. 

A tak zatímco pro některé je svoboda jednotlivce projevem nesolidarity se společností a těmi slabšími, pro jiné jde o dialog a akci, která chce dát občanské společnosti smysl.

Můžeme koupit Nocleženku, která pomůže lidem bez domova, můžeme poslat pár korun Lékařům bez hranic, kteří se snaží po celém světě pomáhat tam, kde je třeba, můžeme poslat pár drobných našim oblíbeným tvůrcům, kteří připravují obsah, který rádi konzumujeme, podpořit nezávislé novináře, potravinové banky. A pak také můžeme odpočívat, potkat se s těmi, které máme rádi, zajít na hřbitov a zapálit svíčku těm, kteří nám ukázali cestu, a je úplně jedno, že ta svíčka nebude hořet na Národní třídě. Národní třídou může být náš kuchyňský stůl, odkud píšeme, kde jíme s těmi, koho máme rádi, kde si povídáme. Národní třídou může být i sauna, kterou si dopřejeme po celoročním shonu i luxus na chvíli vypnout sítě a číst si knížku.

Svoboda jako dialog

Tohle všechno je luxus, který si můžu dovolit. A možná i vy. Věřím, že pro někoho může mít váhu i společné setkání. Věřím, že mladší generace může navázat na odkaz disentu v tom nejlepším smyslu. A nejen to. Dělá mi opravdovou radost, když vidím, že existují projekty a profily jako @respektuju, @jsemvobraze nebo @jsemfeministka, které dávají občanské společnosti smysl a díky kterým může i největší boomerský skeptik vidět, že se nová generace zajímá o svět, ve kterém žijeme a dělá ho přehlednějším.

A tak zatímco pro některé je svoboda jednotlivce projevem nesolidarity se společností a těmi slabšími, jako v případě Dana Landy a dalších pochybných sobeckých iniciativ, které v době pandemické krize berou jako štít onu opěvovanou sametovou svobodu, pro jiné jde o dialog a akci, která chce dát občanské společnosti smysl. Jsem nadšená z každé demonstrace Fridays for Future, ze všech, kteří adresují klimatickou krizi, ze všech, kteří žijí teď a tady, a místo do minulosti se dívají do budoucnosti.

Přála bych nám to nejlepší vzdělání, udržitelné a dobře zaplacené, tu nejlepší péči, která nebude na úkor nízkých platů zdravotního personálu, přála bych nám všem respekt, který budou mít všechny gendery, přála bych nám rovné platy a příležitost. Přála bych nám všem přesně nula sexistických, ableistických a ageistických vtipů, přála bych nám všem co nejmenší míru inflace. A mír s touto krajinou. Budeme ho potřebovat.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • LUCIE HRDÁ Tváří titulní strany je advokátka Lucie Hrdá. „Oběti připodobňují znásilnění k vraždě duše a mnoho z nich tvrdí, že by byly raději mrtvé, než aby žily s touto zkušeností dál. Pokud se na tyto zločiny stále pohlíží jako na ublížení na zdraví, je to podle mě naprosté nepochopení,“ říká v našem rozhovoru. Organizace Bez trestu, kterou spoluzakládala, zveřejňuje skutečné rozsudky, aby upozornila na to, za jaké činy odcházejí pachatelé od soudů jen s podmínečnými tresty. „O násilí nesmíme mlčet,“ říká Lucie a sama se neúnavně angažuje.
    Lucii Hrdou fotila naše spolupracovnice v Londýně Eliška Sky.
  • STOP NÁSILÍ NA ŽENÁCH! Nějakou formu domácího násilí zažilo 20–40 % žen. V době první covidové vlny narostlo domácí násilí až o 50 %. Každá třetí žena se stala terčem sexuálního obtěžování. Zkušenost se znásilněním má asi 5–10 % českých žen, přičemž naprostá většina z nich se nikdy neobrátí na policii. Co ještě potřebujeme slyšet, abychom jako společnost přestali zavírat oči před domácím a sexualizovaným násilím?
  • MŮJ ŽIVOT S MOHAMEDEM „Mohamed zná holky, jako jsem já (35+ single ženy s kariérou), jen z filmů. Já znám kluky jako Mohamed jen ze zpráv. Oba kolem těch stereotypů první týdny potichu našlapujeme. Nevíme, co čekat. On uzavírá svůj den modlitbou, já sklenkou vína.“ Michelle Losekoot svěřila Heroine svůj příběh o tom, jak nabídla hostitelskou péči jednomu z dětí, které na českém území skončily jako uprchlíci bez rodičů. Co při tom Michelle zjistila o sobě? A co o naší společnosti?
  • FAST FEMINIST FASHION Nakupují české feministky v řetězcích? Je udržitelná móda jen pro privilegované? A koho posiluje podceněné oblečení? Módní publicistka Veronika Ruppert se zamýšlí nad přesahy mezi feminismem a módou ohleduplnou k planetě i lidem. V příloze Sustainable přinášíme také rozhovor s klimatoložkou Táňou Míkovou a tipy na udržitelnější cestování z pera architekta Petera Bednára.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 17 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Pavel | 17. 11. 2021 17:53

Z tohoto článku je mi hodně smutno. Na dnešní den připadají svátek nazývaný DEN BOJE ZA SVOBODU A DEMOKRACII A MEZINÁRODNÍ DEN STUDENTSTVA, přičemž obojí je velkou měrou spojené právě se studenty. Článek, navzdory vyznění titulku, není ani o studentech, ani o svobodách, a ani o demokracii. Autorka si na studenty a jejich oběti, ani na jiné lidi, jejichž zásluhy o demokracii si dnes můžeme připománat, leč jsou neprávem zapomínáni, nevzpomene v celé článku ani jedinou větou, zato nezapomene mluvit:

1) o sobě, jako kdyby snad to, že se narodila zakladateli charty byla její zásluha
2) o podpoře nechutných byznysů, jako je Prague Pride a Fridays for Future, které žijí z trpení lidí, jimiž se zaštiťují
3) o Václavu Havlovi, kvůli kterému se pravidelně nedostává třeba na vzpomínku na Jana Opletala či studenty bez soudu popravené nebo odvlečené do Sachsenhausenu
4) o právu každého suverénního státu na ochranu vlastních hranic před nelegální migrací, které se dnes z prazvláštních důvodů vydává za "nehumánní zacházení s uprchlíky"

Je mi blivno. Asi půjdu blinkat z toho, co pro některé znamená oslava dnešních svátků.

+6
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Lída | 17. 11. 2021 1:00

Ano, potřebujeme slyšet o Václavu Havlovi, od té doby, co umřel, šlo všecko do kytek. Vy se, paní Patočková, vyjadřujete jak Richard Krajčo.

-6
Reagovat