„Proč žít, když planeta umírá.“ Frustrace mladých sílí. Co podle nich může situaci změnit?

Z letošního výzkumu organizace Green Dock vychází, že 80 procent Čechů ve věku od 15 do 20 let považuje klimatickou změnu za závažný problém a současně má nejvíc motivace s ní něco dělat. Nejde o překvapivé výsledky. Nárůst počtu přírodních katastrof, který se dá pozorovat po celém světě, úzce souvisí se změnou klimatu. Nejedná se pouze o navýšení jejich počtu, ale také o jejich intenzitu. Záběry hořících lesů, tajících ledovců a zaplavených měst se objevovaly téměř všude.

Tato situace nutí mladou generaci zapojit se do boje proti následkům klimatické krize a v mnohých pak vyvolává environmentální žal. Právě oni totiž pocítí její dopady nejvíce. S fenoménem environmentálního žalu pracuje sdružení Climate Psychology Alliance, které odkazuje na výsledky globálního průzkumu o klimatické úzkosti. Dle něj polovina oslovených zástupců mladé generace uvedla, že ve spojení s klimatickou krizí cítí smutek, vztek, bezmoc a vinu. Téměř shodné množství dodalo, že tyto pocity negativně ovlivňují jejich každodenní život. Více než tři čtvrtě dotazovaných považuje budoucnost za děsivou.

Stejné pocity má při pomyšlení na důsledky klimatické krize i studentka environmentálních studií Anna-Marie Hanzlíková. Mluví o strachu a bezmoci. Často přemýšlí nad tím, jestli má cenu, aby se snažila a něco si plánovala, když je možné, že její generaci žádná dobrá budoucnost nečeká. „Člověk občas pochybuje o tom, jestli směr, kterým se vydává, má smysl, protože na mrtvé planetě nemá smysl vůbec nic,“ dodává.

Výzkum Green Dock poukazuje na dvanáct překážek, které často stojí v cestě mladých lidí při zapojování se do boje proti klimatické krizi. Mladí zdůrazňovali nedostatek informací o tematice, nepřehledné informace o environmentálních organizacích a nedostatečnou podporu svého okolí. Další problémem spojeným s iniciativami jsou dle mladých extrémní nároky na zapojování se a omezené možnosti pro nezletilé. Často zaznívalo, že mladí nevidí dopad toho, co dělají. Nemají před sebou okamžité výsledky své práce, a tak jsou obvykle skeptičtí a uvažují nad tím, jestli má cenu v práci pokračovat. S tím se pojí i fakt, že environmentální iniciativy ve většině případů nekladou dostatečný důraz na přínos jednotlivých dobrovolníků.

„Mně přijde, že mnoho lidí se přestane snažit, protože nevidí výsledky. Protože nic nejde tak rychle a okolí ne vždy reaguje přívětivě,“ uvádí jeden z účastníků. Další dodává, že je možná idealistické si myslet, že činnost jednotlivce bude mít nějaký extrémní dopad, ale stále je velice demotivující, když se něčemu věnujete a nevidíte žádné výsledky. Mladí si stěžují na extrémní optimismus ze strany environmentálních organizací a na fakt, že organizace v jejich očích ztrácejí důvěryhodnost tím, že nadhodnocují své úspěchy.

Miriam Macurová z neziskové organizace Greenpeace říká, že je důležité, aby si lidé uvědomili globálnost klimatické krize. Myslí si, že se jedná o komplexní problém, který si žádá systémová řešení. Dle ní je realizace těchto řešení během na dlouhou trať. Podotýká však, že určité výsledky v boji proti klimatické krizi už ale viditelné jsou a velký podíl na jejich uskutečnění měly právě hlasy mladých. Jedná se například o klimatické zákony na úrovni zemí, postupný odklon od spalování uhlí či závazky většiny světových zemí k uhlíkové neutralitě.

Avšak i tento výrok potvrzuje, že je frustrace mladých oprávněná. Zbývá jim pouze doufat, že jejich práce bude v budoucnu důvodem pro zmírnění dopadů klimatické krize, nebo své snažení vzdát. Vliv na jejich rozhodnutí můžou mít právě zmíněné environmentální organizace. Na jejich přístupu bude v mnoha případech záležet, jestli dobrovolníci změní svůj názor a tato překážka zmizí.

Výzkumníci z Green Dock nabízejí řešení, jak mohou organizace svoje postavení zlepšit. Radí jim, aby se více zaměřily na veřejné oceňování přínosu dobrovolnické práce. Dalším krokem by mohlo být vyhodnocení dopadu jejich činnosti založené na jasných datech a konkrétních příkladech.

Zástupci mladé generace z řad vysokoškolských studentů se shodují na tom, že nejdůležitějším krokem ke změně je tlak na politiky. Hanzlíková si myslí, že v aktuální fázi klimatické krize jsou státní představitelé těmi, kteří mohou doopravdy něco změnit. Alžběta Indrová se také domnívá, že jako jednotlivci toho lidé nezmůžou tolik. „Samozřejmě považuji za pozitivní, že se snažíme i jako jednotlivci, ale pořád si myslím, že tlak je jedním z nejúčinnějších nástrojů,“ uzavírá Indrová.

Prostředkem vyvíjení tlaku na politiky můžou být studentské stávky, které jsou v poslední době hojně diskutované. Poslední série stávek se konala v Praze, Brně a Olomouci, a to pod záštitou studentské iniciativy Univerzity za klima. Stávka v Brně ale vyvolala spíše negativní reakce okolí - do povědomí veřejnosti se dostala i kvůli konfliktu mezi stávkujícími a vedením Masarykovy univerzity.

Studenti se obrátili na současnou vládu a předali své požadavky na Ministerstvo životního prostředí. S odpovědí na jejich výzvu však nebyli spokojeni. Člen iniciativy Kryštof Tymiánek ji v tiskové zprávě iniciativy označil za prázdné sliby, které se můžou naplnit až kolem roku 2050. „Abychom odvrátili nejhorší důsledky klimatické krize, je do roku 2030 nutné snížit emise skleníkových plynů minimálně o 65 procent,‘‘ říká. Uvádí, že je tedy zásadní, jak se k problému vláda postaví v nejbližší budoucnosti.

Studenti upozornili na to, že právě prázdné sliby a to, že jejich znepokojení vláda nebere vážně, bude důvodem pro další stávky. „Okupační stávkou to nekončí. Budeme dále protestovat, informovat ostatní na našich univerzitách a sjednocovat studující i vyučující, kterým na jejich budoucnosti záleží. S prázdnými sliby a odsouváním řešení klimatické krize už jsme ztratili trpělivost,“ dodává člen iniciativy Remi Dzian.