Zpomalit znamená mít život, ze kterého si nemusíš brát dovolenou, říká Kamila Boudová

Móda
Pomalá móda pro všechny
RozhovorUdržitelná módaUdržitelnost
Ilona Kleníková
| 26. 8. 2021 | 6 komentářů | 30 999
Zpomalit znamená mít život, ze kterého si nemusíš brát dovolenou, říká Kamila Boudová
Zakladatelka SLOU DAYS a módní konzultantka Kamila Boudová. Foto: Bokeh Graphic

Rychlé životní tempo, rychlá móda, stres v práci, pocit, že moje hodnota je v tom, kolik vydělám nebo co si koupím. A na druhé straně hledání vnitřní síly, vlastní hodnoty a pocitu životního klidu. Kamila Boudová, odbornice na pomalou módu a zakladatelka SLOU days, má za sebou oboje. Říká, že všechny tvrdé životní lekce přijala s vděčností, a věří, že konec rychlé módy je jen otázkou času.

Ve knize SLOU píšeš, že cílem zpomalení je „plout životem ve stavu klidu a uvolnění.“ Daří se ti to? 

Ne. Protože všichni učí to, co se potřebují sami naučit. Zpomalování se věnuju, protože se tomu snažím sama přiblížit. Jsme vychovaní v tom, že se musíme snažit, hodně pracovat, dobře se učit. Ten tlak na nás je od dětství, máme v těle neustále napětí a je těžké se to odnaučit. Když jsem si před lety začala psát Year Compass (plánovací nástroj – pozn. red.), byla tam kolonka – jak relaxuješ? A já jsem si uvědomila, že jedu jak motorová myš. Pořád. Dokážu relaxovat, jen když někomu zaplatím za to, že se o mě stará, třeba když jdu na masáž nebo na pedikúru. Můj cíl je čím dál víc si uvědomovat svoje napětí a stres. A daří se mi to. Dneska ráno jsem se probudila v pět a měla jsem jít běhat. Ale nespala jsem dobře a cítila jsem, že mi tělo říká, že jsem unavená. V lednu jsem vyhořela, takže poznám, když jedu za limit. Vyčistila jsem si zuby, oblékla jsem se do běžeckého... a pak jsem se svlékla a šla zase spát.

V knize se také píše, že stres je brán jako znak úspěchu. 

Ti lidé, co hodně makají, jsou lidé, co mají hodně peněz. A tak se dneska v západním světě měří úspěch. Když někdo říká „nestíhám, nemůžu, nemám čas,“ tak si říkáme – páni, ten je úspěšný, nemá na nic čas, protože má rozjetou kariéru. Přestaňme obdivovat lidi za to, že jsou strašně zaneprázdnění. Vrcholoví manažeři nebo politici jsou pořád „busy“, spí čtyři hodiny denně, jsou v hrozném stresu, a my to uznáváme jako úspěch. 

Já jsem si úspěch definovala jako „volně dýchat“. Tělo má svoji inteligenci, ví, kdy je potřeba odpočívat. A já vím, že když volně dýchám, tak nemám strach, nemám stres.

Co je úspěch pro tebe?

Já jsem si úspěch definovala jako „volně dýchat“. Tělo má svoji inteligenci, ví, kdy je potřeba odpočívat. Zároveň k tomu patří žít svůj plný potenciál. To je přesně ta správná míra, nejde o to, jak moc pracuju, ale jak moc si dovolím vyjádřit, kdo jsem. To je ten plný potenciál. A když u toho volně dýchám, tak nemám strach, nemám stres a všechno je mi s prominutím u p*dele. K úspěchu patří i zdraví a osobní vztahy – i to se dá krásně poznat na dechu. 

Taky mluvíš o tom, že bohatství je stav mysli. 

Bohatý je ten, kdo ví, že všechno má. 

Kde se v našich myslích bere ten opačný stav? Většinou máme pocit, že nemáme dost a potřebujeme víc.

Dokud lidé žili na vesnici a hranice jejich světa určovalo to, kam došli pěšky, aby se do večera vrátili domů, tak se porovnávali jen s nejbohatším sedlákem ve vedlejší vesnici. Píše se to i v knize Real Luxury. Když přišlo kino a pak televize, najednou se začalo ukazovat, jak žijí bohatí lidé. Když jsi chtěla založit firmu na začátku 20. století, ale narodila ses dělníkovi, tak jsi na to mohla rovnou zapomenout. Ale dneska si můžeš i jako holka z nižší sociální vrstvy z malého města říct, že jdeš podnikat. Uděláš si byznys plán a půjčíš si v bance.

Naše startovní čára je mnohem hlouběji, než ji mají lidé, kteří se narodili do peněz. Tak jsme naskočili na americký sen a na to, že se můžeme vypracovat. Jenom musíme hrozně makat. Dobře vystudovat, aby z nás něco bylo. Dřít kariéru v korporátu… To je tak ohromný tlak a stres. Pak nám uniká, že venku kvetou kytky, že nám rostou děti a že ten život je skvělý takový, jaký je tady teď. Já už za takové věci dokážu být vděčná. Dojímá mě, jak je život skvělý.

Jak jde zpomalení dohromady s tím, že děti musí být ve škole nebo ve školce, já musím být v práci, odpracovat určité hodiny nebo dokončit určité úkoly. Kde je prostor pro zpomalení? 

Tohle je moje aktuální strategie: první krok – eliminovat množství věcí doma. Často nás stresuje to, že nemáme doma uklizeno, nemáme vypráno. Ten hrozně dlouhý seznam věcí, které víš, že musíš udělat. Celý byt mám zařízený tak, aby se dal do hodiny uklidit. To znamenalo zbavit se spousty věcí – darovat je, posunout dál. Když přijdeš ke mně do bytu, tak bys ani neřekla, že mám malé dítě. Moje dcera má dva šuplíky s hračkami, jednu poličku v kuchyni a pak má košík s miminky v ložnici, a to je celé. 

Pro mě je luxus mít doma uklizeno. Kašmírový kabát v bytě, kde je bordel, pro mě není luxus. Je mi skoro jedno, co mám na sobě, ale dokud je tu uklizeno, tak mám pocit, že jsem královna. Jakmile tady začne být bordel, tak se cítím jako poslední ubožák.

Kamila Boudová

Foto: Bokeh Graphic

Odbornice v oblasti módního marketingu a udržitelné módy. Zakladatelka vzdělávací platformy Moyomi a eventu Slou Fashion Days žije mezi Paříži, kde učí na vysokých školách, a Prahou, kde podniká. V roce 2017 publikovala svou první knihu Falešná Pařížanka, která má nově i druhý díl. Je také autorkou knihy Slou, která přináší návod na pomalý životní styl. 

SLOU DAYS, věnované pomalé módě a životnímu stylu, kde můžete nakupovat udržitelnou módu a kosmetiku, se letos konají už po třinácté. 17. a 18. září v v Pražské tržnici v Holešovicích, v hale č. 13. Oba dny jsou naplněné také přednáškami. Kamila Boudová připravila kromě jiného i jednu z přednášek, které učí v Paříži na vysokých školách – Cirkulární fashion system.

Moje další strategie byla zaplatit paní, která mi chodí uklízet. Tohle se dá delegovat. A další věc je – říct si o pomoc. Když s dcerou pečeme, tak rozneseme štrůdl nebo sušenky sousedům. Je to taková vzájemná sousedská pomoc. Vím, že pak můžu poprosit sousedku, aby u ní na hodinu mohla Polinka být, protože mám třeba rozhovor. Jde o to najít způsoby, jak si na tom seznamu povinností nechat ty důležité věci. Třeba naučit se říkat ne: „Ne, dneska už opravdu nebudu posílat žádné e-maily, chci si přečíst knížku.“

Další věc, která mně osobně pomáhá hodně zpomalit, je odstraňovat telefon mimo dosah. Nechat ho v chodbě, jít ven bez něj a dělat co nejvíc věcí bez telefonu.

Zpomalení může vypadat, jako že se musíš spousty věcí vzdát – předmětů, peněz, exotické dovolené. Ale ten klíč je tedy najít si místo toho něco jiného, cennějšího. 

Pro mě ano. Mám ráda scénu z film Cesta z města, ve které Bolek Polívka vyhazuje věci. Vezme kameru, hodí ji do hnoje a říká: „Ty tvoje serepetičky. Jediné, co má cenu, je půda a to, co z ní vyroste.“ Když budeme běhat za snem o exotické dovolené, budeme muset kroutit přesčasy a mít ty korporátní joby, které nás vysávají. Zpomalit znamená mít život, ze kterého už si nemusíš brát vůbec dovolenou. 

Také je dobré se odměňovat. Jako malá jsem milovala chodit do divadla. Milovala jsem ten rituál, kdy jsme se s mámou a s babičkou hezky oblékly a jely vlakem do Prahy do Národního divadla. Mám pocit, že se ty kulturní zážitky a rituály vytrácejí. Všichni sedíme doma u Instagramů, což je levnější než lístky do divadla, a máme pocit, že o nic nepřicházíme. Ale ochuzujeme se o moc. Pokaždé, když mi to ujede a začnu scrollovat na Instagramu, tak se do pěti minut cítím hrozně. Probudí se ve mně závist a mám pocit, že nejsem dost dobrá. Někdy mě to inspiruje, ale většinou ve mně sociální sítě zanechávají hrozný pocit.

To znám. Teď zníš spokojeně, užíváš si život, ale zmínila jsi, že máš za sebou vyhoření? Co se stalo? 

Letos v lednu jsem zažila vyhoření. A před dvěma lety odchod z násilného vztahu. Bylo to psychické násilí, ale bylo to s policií, sociálkou, se vším. Odchod byl výsledek mojí hluboké práce na sobě. Ale v tom vztahu jsem si sáhla na dno, a ještě o pět metrů bahna hlouběji. Když si člověk projde takovými s*ačkami, tak se naučí být vděčný úplně za všechno. Mohla jsem v tom vztahu zůstat a lhát si ještě sedm nebo dvacet let nebo do konce života. Ale odhodlala jsem se odejít ze vztahu v cizí zemi, s malým dítětem, bez stálého příjmu. To, že jsem si sáhla na dno, je důvod, proč dneska dokážu být tak spokojená a silná. Jsem za tu zkušenost vděčná, neměnila bych. Byl to můj akt odvahy. 

A druhý akt odvahy byl, když jsem vyhořela a za covidu jsem odešla z práce. S malým dítětem. Matka samoživitelka. V Paříži. Bylo to jako stát na útesu, kdy jsi pevnýma nohama na zemi a vrháš se do situace, kde vůbec nevíš, co tě čeká. Nemáš žádné jistoty. Skočíš z útesu s důvěrou, že budeš létat. To byl pro mě odchod od partnera i odchod z práce.

Podpora ženám: Nadační fond Propolis 33

Nadační fond Propolis 33 založila Lilia Khousnoutdinová a jeho hlavní činností je charitativní podpora a osvěta rozmanitého okruhu ženských témat, ekologie a vzdělávání. Fond plynule navázal na úspěšné charitativní projekty i dlouhodobou snahu detabuizovat otázky ženství, mateřství a rodičovství a rozšířit vnímání přístupu laické i odborné veřejnosti k porodu, rovnosti žen a mužů ve společnosti i k dalším genderovým otázkám.   

Propolis 33 převzal pod křídla mimo jiné i mediálně asi nejznámější charitativní projekt Lilii #Jsemzena. Cílem projektů Jsem žena, jsem bohyně a Jsem žena, jsem Evropa byla osvěta a sdílení ženské síly a moudrosti. Propojování projektů s podobným zaměřeným a vzájemná inspirace je další ze základních pilířů fondu. V současné době se fond věnuje několika projektům – Žena v zenu (zkušenosti žen s negativními reakcemi veřejnosti na sebe nebo svou práci), Ať můžou (podpora komunitní porodní asistence), Domov Svaté Máří Magdaleny Jiřetín poskytující těhotným ženám krizové bydlení, Mama talks a další. V neposlední řadě pod svým patronátem pořádá nadační fond Propolis 33 i konkrétní charitativní sbírky.  

Taky jsi byla vychovaná v tom, že bys měla zatnout zuby a „vydržet to“? 

Ano, ale to není hrdinství. Hrdinství je kopnout do toho a odejít. Ale vidím, že to tvoří propast mezi mnou a spoustou žen, které znám. Když jsem doma naznačila, že odcházím od partnera, který se ke mně nechoval s úctou a s respektem – když to řeknu hodně diplomaticky –, tak jsem nedostala podporu od nikoho, kromě mých sester. Měla jsem v tu dobu pocit, že mě nikdo nechápe, že o tom nikomu nemůžu řict, protože buď mi nikdo nevěřil, že bych mohla prožívat takové peklo, nebo mě kamarádky soudily, že si takové zacházení nechám líbit. 

Mluvila jsem pak s mnoha dalšími ženami nebo i s profesionály, kteří pracovali se ženami v situaci domácího násilí, a ti mi říkali, že se s tím ženy setkávají často. Obzvlášť když je to žena, která je černoška – ty sis toho muže vzala, jemu patříš, nikam nejdeš. Není to jen česká výchova. 

Jsme výchovou vedené k tomu, abychom samy sebe nerespektovaly, abychom se obětovaly. Přenáší se to z generace na generaci. Většina našich matek si neváží samy sebe, nevidí svoji hodnotu.

Uvědomila jsem si, že partner se k tobě bude chovat jenom tak, jak ty sama dovolíš. Ale já jsem byla s mým bývalým partnerem sedm a půl roku, a nebylo to tak, že se ke mně začal chovat strašně, když jsem otěhotněla nebo když jsem porodila. Když jsi ve vztahu, ve kterém s tebou někdo manipuluje, tak to nevidíš. To je ten princip. Tvoje intuice přestane fungovat a ty nevíš, kde je levá a kde pravá. Nevíš, jestli jsi blázen ty, nebo je násilný on. Všichni ho milují, obdivují a říkají, jak jste krásný pár. A pak se doma zavřou dveře a ty zažíváš úplně jiné scény. Profesionálové tomu říkají studená, teplá, studená, teplá. V jednu chvíli jsi skvělá, jsi úžasná, jsi krásná – a za dva dny jsi tlustá, v životě jsi nic nedokázala.

Tohle jsi zažívala?

To je jen slabý odvar toho, co se tady dělo. Všechno se to děje za zavřenými dveřmi.

Jsme výchovou vedené k tomu, abychom samy sebe nerespektovaly, abychom se obětovaly. Přenáší se to z generace na generaci. Většina našich matek si neváží samy sebe, nevidí svoji hodnotu, což je pochopitelné, když po generace měla žena jenom uvařit, podržet, sloužit a obětovat se pro děti, aby byl doma klid. Ženy to v sobě mají zakořeněné a vychovávají tak svoje dcery. Je důležité o tom mluvit a říct ženám, že už jsme jinde, že už nežijeme ve světě, kde vyloučení z rodiny znamená pro ženu jistou smrt. My se pořád chováme, jako by nešlo nic jiného než to vydržet, obětovat se pro rodinu. „Tak to vydrž, vždyť on není tak hrozný. Podívej, koupil ti kytku.“ To je v těch vztazích s manipulátorem hrozně matoucí. Dostáváš květiny a pak dostáváš strašný čoud. Já jsem v tom byla přes sedm let, a neviděla jsem pro stromy les. Mně pomohlo, když jsem zjsitila, že se partner takhle začal chovat k naší dvouleté dceři. V ten okamžik jsem viděla, jak je to hrozné.

Takže jsi našla odvahu a v cizí zemi ses osamostatnila. Jaký je váš vztah teď?  

Teď je to super. Co dáváš ven, to se ti vrací. Pokud si nevážím sama sebe, nebude si mě vážit nikdo jiný. A ten, koho nejvíc miluju, mi to hodně tvrdě ukáže. A to se stalo. Díky němu jsem se mohla podívat na to, kdo jsem. Naučila jsem se od něj spoustu věcí, přes bolest a tvrdou školu disrespektu a manipulace. Za všechny ty lekce jsem vděčná. On mě dostal do mojí nejhlubší slabosti, ze které jsem se vrátila do své síly, do mnohem větší síly, než jsem si kdy dokázala představit. Všechno se uvolnilo po tom, co proběhl soud, kdy jsme oba podepsali dohodu o nastavení péče. 

A dohoda funguje, jak jste ji nastavili?

Ano. Jsme schopní spolu ohledně dcery komunikovat. Dokázala bych si představit, že by můj bývalý partner spolupracoval ještě víc, ale celkově to funguje. Když si uvědomím, za jakých podmínek probíhaly poslední dva roky našeho vztahu a rozchod, tak pociťuju ohromnou vděčnost za to, jak to dneska vypadá. Stejně jako přijímám odpovědnost za to, co se dělo ve vztahu, tak přijímám odpovědnost za to, co se děje dneska. Beru si kredit za to, že komunikujeme s otevřeným srdcem. 

Pojďme se ještě vrátit k pomalému životu. Loni na jaře jsme zažili velký konzumní útlum. Ty ses ve svých videích radovala z té příležitost přestat nakupovat. Jak to s odstupem hodnotíš? Naučili jsme se zpomalit, nebo to bylo jen na chvilku?

Je to hodně individuální, ale spíš B je správně. Průzkum Earth overshoot day vypočítává den v roce, kdy jako lidstvo vyčerpáme všechny zdroje planety, a pak už čerpáme na dluh od budoucí generace. Kolem roku 1970 jsme čerpali tak akorát ty zdroje, co jsme mohli. A pak se to začalo posouvat – 30. prosince, 25. prosince… a teď jsme se dostali do půlky srpna! Čerpáme 1,7 planety, to je neudržitelné. Když byl vloni lockdown, tak se ten den posunul víc ke konci srpna, ale letos už jsme zase někde v půlce. Vrátili jsme se do starých kolejí. Na druhou stranu si myslím, že na osobní úrovni to pro spoustu lidí mohl být velký restart. 

Udržitelná móda pro všechny tvary

Foto: Shutterstock

Odklon od „rychlé módy“, která poškozuje planetu, stojí na otrocké práci v třetím světě a likviduje dobré řemeslo, rozhodně vítáme. Jenže „pomalá móda“ nám odpovědné spotřebitelské chování nijak neusnadňuje. Nosíme velikosti od čísla 46 výše – a to je podle všeho problém.

Podpoříme módu, která podpoří nás. O lokální udržitelné módě ve větších velikostech

Zaprvé si doma začali uklízet, vrhli se na věci, co jim doma dlouho ležely – vytřídili oblečení, vyklidili sklepy. Myslím si, že to mohla být příležitost pro některé z nás, abychom zpomalili. Ale na druhou stranu peníze z nás dělají víc to, co jsme, i lockdown z nás dělá víc to, co jsme. Můžeš jít v lockdownu meditovat do lesa, celý den čumět na bednu, nebo si pořádně nakoupit přes internet. 

Ty jsi žila bez nákupů šest let. Co jsi přesně nenakupovala? 

Oblečení a doplňky. Šest let. Pak jsem si uvědomila, že jsem si za tu dobu koupila možná čtvery kalhotky, nějaká trička a jedny bačkory. Když jsme se přestěhovali, tak jsme si koupili příbory a botník, ale jinak ani do bytu jsem nic nového nekoupila. Všechno je ze sekáče, nebo jsem to třeba našla na ulici. 

Jak jsi bez těch nákupů vypadala? 

V tu dobu jsem chodila na fashion školu a vypadala jsem stejně šik jako moje spolužačky. Chodila jsem na fashion weeky, kde si mě lidé na ulici fotili, jak mi to sluší

A co jsi měla na sobě?

Třeba košili po mámě, sukni s vysokým pasem, kterou jsem měla od babičky snad od puberty, dávno koupené boty z H&M, klobouček ze sekáče… To jsem byla už pět let bez nákupů, na večírku jsem měla snad sedm let staré kozačky a několik lidí mi je pochválilo. Byly staré, ale byly čisté a naleštěné. Mám kalhoty z Manga, kterým je deset let a pořád vypadají dobře. I v řetězcích se dají najít kvalitní kusy.

Pracovala jsem na fashion weeku, v showroomech, učím na fashion školách, přednáším o luxusu. Pořád jsem nosila to samé – a byla jsem za fashion ikonu.

Ještě pořád? 

Vlastně nevím, už jsem v žádném tak 10 let nebyla. Pak jsem měla ze sekáče zimní kožíšek, který je snad z teflonu, ten se nerozpadne nikdy, jen jsem mu vyměnila podšívku. Ten mi taky kdysi dávno přinesla babička. Pak jsem si také půjčovala kabelku nebo doplňky od designérů. Nebo jsem něco od českých návrhářů dostala výměnou za konzultace. To byly takové designové, velmi kvalitní stavební prvky šatníku a k tomu jsem měla třeba džíny, co jsem si koupila ve dvaadvaceti, staré kožené polobotky nebo zlaté sandály, které jsem našla v Africe v šuplíku v bytě pro dobrovolníky. Někdo je tam nechal, protože měly rozbitou přezku… Takže jsem pracovala na fashion weeku, v módních showroomech, na fashion školách, pořád jsem nosila své staré kousky – a byla jsem za módní ikonu.  

Takže ten klíč k omezení nákupů je babiččina skříň, výměnný obchod s designéry, opravování. Ještě něco?

Byla jsem v tu dobu taky těhotná a za celé těhotenství jsem si na sebe nic nekoupila. Když o tobě lidi vědí, že oblečení ráda podědíš, tak ti ho sami nabízejí. Napsala jsem na blog, že sháním těhotenské oblečení, protože jsem v nákupním detoxu, a najednou mi začaly psát ženy a nabízely mi legíny, šaty nebo těhotenské džíny. Dostávám třeba oblečení od kamarádek, když třídí šatník.

Některé věci nestárnou. Záleží hlavně na tom, jak se v tom cítíš, jaké máš sebevědomí. A já mám tak velké sebevědomí díky tomu, co dělám a čím jsem prošla, že nákupy nejsou zdrojem mé pýchy nebo mého statusu. Naopak jsem hrdá, když můžu říct: Pět let jsem nosila ty samé boty, tak jsem si teď koupila boty za 320 euro. Vím, že je budu nosit osm let. Místo toho, abych si každý rok koupila za tisícovku boty, které budou nekvalitní a za dva měsíce hnusné, tak si koupím jedny drahé. Když přestaneš nakupovat a začneš vědomě investovat do svého šatníku, tak jsi královna a máš fashion show každý den.

Kdy ta etická móda prorazí ve velkém? Stane se to?

Nedávno se mě někdo ptal, jak udržitelná móda přežije ve světě fast fashion. A já na to říkám: „Ne, ne, ne. Otázka je, jak přežije fast fashion s nástupem cirkulární ekonomiky a udržitelné módy.“ Ten starý systém už se hroutí, protože nový už je tady. Nejde o to, jestli se to stane, ale kdy to bude. Až na to najede 14 % obyvatelstva. Až 14 % lidí pochopí, že „nové“ oblečení se získává ze secondhandů, ze skříní kamarádek, případně nákupem udržitelných značek, ideálně malých, lokálních. 

Jaké je vaše životní tempo?

Udržitelná značka je taková, která používá recyklované materiály, vyrábí lokálně... ale pak je ještě důležité, kdo je zakladatel. Miluju firmy, které založili aktivisti. Když na to najede 14 % lidí, stane se 14 % lidí šťastnějších, bohatších, budou mít lepší styl a víc místa doma a víc uklizeno. Potom se to zvrhne a bude to hotové.

Těch 14 % znamená co? 

Je vyzkoumáno, že když nějaký trend přijme 14 % lidí, tak to přijmou i ostatní. Když všichni nosí kalhoty do zvonu a najednou se objeví první upnuté jeggins, tak si říkáš – co to je. Pak to nosí 30 lidí, a najednou to je zajímavé. Když to má 300 lidí, tak si řekneš, že to je docela pěkné a jdeš si to taky koupit. S tvarem kalhot dlouho trvá, než se dosáhne těch čtrnácti procent, pak všichni vyhodíme to, co máme doma, a jdeme si koupit něco jiného, prostě masakr. Jsou i trendy, které naskočí strašně rychle a zase rychle zmizí. 

Z cirkulární ekonomiky se stane standard. Produkce textilu klesne, protože za posledních 15 let se zdvojnásobila a část těch věcí se ani neprodá, rovnou se spálí. To je úplně zcestný systém. Ale už je na ústupu, už je to jenom otázka času.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Moje Heroine 2021 Potřebujeme si připomenout, že svět nakonec může být báječné místo k životu. Představujeme osm inspirativních a obdivuhodných žen, jejichž jména do výzvy Moje Heroine nominovali čtenářky a čtenáři. Jasmína Houdek, Elena Gorolová, Alena Jančíková, Barush Maush, Zuzana Vránová, Eliška Kodyšová, Klára Laurenčíková, Adéla Horáková. Osm příběhů, které vám vrátí naději.
  • Děti vám to vysvětlí Existuje vůbec někdo, kdo se těší na září? Na obligátní téma „back to school“ jsme se podívali ze všech stran. Proč české školství nevzkvétá? A pomohlo by mít v učitelském sboru víc mužů? Své k tomu řekli i teenageři: rozsáhlou sondu mezi svými vrstevníky provedla čtrnáctiletá Marika, čerstvá maturantka Ester se zase ptá, proč ve školách víc nemluvíme o menstruaci i tělesnosti obecně.
  • Rozkoš pro vaše uši Prozkoumali jsme nový žhavý trend – audioporno. Z jakých důvodů přitahuje především ženy a co je na něm tak zvláštního? Vše, co chcete vědět, než se ponoříte do světa zvukové rozkoše. Nestyďte se poslouchat!
  • Hrdinky našich dcer Princezny trpně čekající na své rytíře jsou definitivně out. Je čas na nové hrdinky. Co tedy s dětmi číst? Možností je dnes dost, a zvlášť s knihami o slavných českých ženách se v posledních letech roztrhl pytel. Nad tímto fenoménem se kriticky zamýšlí Gabriel Pleska. Kterou z nich by doporučil?

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 6 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Petr.b | 26. 8. 2021 13:14

Paní má pravdu, že je třeba zpomalit. Ale nemohu souhlasit s tím, že "úspěšný" je ten, kdo je neustále zaneprázdněný. Podle mě nejúspěšnější je ten, kdo nedělá nic a přitom má prachy.
Máloplatné, bez peněz to nejde, nakonec i ta zmínka o tom, že uklidit nám může firma znamená, že na to člověk musí mít.
Taky bych si tak neidealizoval doby minulé, na venkově. Prožil jsem část studentského života v zemědělství, v osmdesátých letech. A nedá se rozhodně říct, že by lidé pracovali zvolna a málo. Naopak, v sezóně se pracovalo dost, o žních - v podstatě celé prázdniny, pak prakticky nepřetržitě, někteří i v noci. O tom se pracujícím úředníkům v korporátech ani nezdá. Ale na 2. stranu v zimě toho moc na práci nebylo. Leda kolem baráků a v garážích.
Moji prarodiče žijící na venkově pak samozřejmě žili v poklidu - jak by se dnes řeklo slow. Neměli nejen mobilní telefon, ale dokonce vůbec žádný. Spát chodili se setměním. Ale ujišťuji autorku, že měli své stresy a svoji nikdy nekončící dřinu, namátkou: práce na zahradě (ne se sekáním trávy sekačkou, ale kolem jídla, co tam rostlo), sehnat dostatek trávy na seno pro králíky. To se seklo kosou a sušilo od pozdního jara do pozdního léta - ty zvířata musej žrát celou zimu. Dojet na brambory na uskladnění, zajistit uhlí a dříví na zimu, udržet barák tak, aby byl v pořádku, no nebudu z toho dělat román - ti lidé (a stejně tak i všichni ostatní sousedé) v podstatě celý svůj život dřeli a výsledkem bylo, že měli co jíst, co na sebe a peníze na provoz baráku. Na dovolené byli za život asi tak 2x, nejdál v Karlových Varech.
To neříkám, proto, že to je tak správně. Jen proto, abych uvedl na pravou míru mýtus, jak dříve bylo všechno krásné, zejména na vesnici. Jo a souhlasím s Umfou - nějakou módu vůbec neřešili. Samozřejmě, že prarodiče měli "nedělní šaty". Na pohřby, soudy, nebo když se šlo na úřad. Tyhle šaty jim sloužily možná 30 let.
Ale jinak i dnes znám lidi, co jsou dobrovolně chudí a užívají si krásný skromný život . Nejezdí na zahraniční dovolené, barák si udržují vlastními silami, Večer nechodí do opery, ale čtou si doma u kamen. I to lze. Taky, ale znám lidi, co mají sbírku veteránů, soukromý vrtulník a jsou ve své firmě 12-16 hodin denně, a přesto i ti vypadají šťastně. Každý to má prostě jinak. A to je krásné, že si to můžeme dělat, jak chceme.

+18
Reagovat