Jezdí na válečnou frontu i do divočiny, o uznání ale musejí bojovat. Podívejte se, jak fotí ženy
Vizuální historii světa odnepaměti formují muži. Fotožurnalistika není výjimkou: pod většinou slavných zpravodajských snímků nacházíme převážně mužská jména, stejně jako mezi vítězi prestižních soutěží. Nová fotokniha s názvem What We See ale ukazuje, že ženská perspektiva je za hledáčkem objektivu nedocenitelná. Umožňuje totiž vidět aspekty světa kolem nás, které by jinak zůstaly bez povšimnutí, ať už jde o výjevy z války, nebo každodenního života. „V naší branži funguje velký paternalismus,“ říká pro Heroine.cz editorka knihy, americká fotografka Daniella Zalcman.
Daniella Zalcman je zkušenou a úspěšnou fotografkou. Její snímky se pravidelně objevují na stránkách prestižních médií, jako jsou zpravodajské stanice BBC a CNN nebo deník The Wall Street Journal. Za své fotografické série na témata, jako jsou důsledky západní kolonizace na původní obyvatele Afriky nebo Spojených států, získala hned několik novinářských ocenění. Daniella se řadí mezi pouhých patnáct procent žen, které se globálně věnují práci mediálních fotografek a fotoreportérek, jak vyplývá z dat univerzit ve Stirlingu, Oxfordu a nizozemské organizace World Press Photo každoročně oceňující nejlepší snímky novinářů a novinářek z celého světa. Svědectví doby čím dál úzkostněji spoléhající na vizuální sdělení oproti psanému a mluvenému slovu tak stále přinášejí především muži.
FOTO: Z válečné fronty i divočiny. Podívejte se na výběr snímků z knihy What We See
Foto: Badger & Quill Photography
„Tak dlouho, jak jen existuje fotožurnalistika coby svébytná disciplína, v tomhle oboru hrají prim zejména bílí muži ze Západu,“ podotýká Daniella. Například cenu World Press Photo za snímek roku dosud získaly pouze čtyři ženské autorky – tou poslední byla jihoafrická fotografka Jodi Bieber, jejíž portrét Afghánky zmrzačené vlastním manželem se v roce 2010 stal jedním z nejznámějších obrazových důkazů potírání ženských práv.
„To má historicky obrovský vliv na naši společnou obrazovou historii: na to, co se rozhodneme prostřednictvím fotoaparátu zaznamenávat, proč to zaznamenáváme a jakým způsobem,“ vysvětluje sedmatřicetiletá Američanka vietnamského původu, která původně vystudovala architekturu na Kolumbijské univerzitě, než se rozhodla fotografii věnovat na plný úvazek.
Daniella zdůrazňuje, že idealizovaná představa absolutní novinářské objektivity, která se propisuje i do obrazových sdělení, je z velké části mýtus. „Bylo by jednoduché se domnívat, že coby novináři jenom zachycujeme realitu kolem nás, záběr po záběru, jako nezúčastnění pozorovatelé zcela odstřižení od událostí, které pokrýváme. To je blud, v němž se utvrzujeme od vzniku zpravodajské fotografie: ve skutečnosti ale vlastní identita a zkušenosti významně ovlivňují to, jak vyprávíme příběhy.“
Posouvat hranice
Povážlivě nízký počet fotografek v médiích je hlavním důvodem, proč se Daniella v roce 2017 rozhodla vytvořit celosvětovou databázi novinářek zaměřujících se na dokumentární a zpravodajské fotografie s názvem Women Photograph. V současnosti má její seznam více než tisíc členek. Ve své první obrazové knize What We See (v překladu Co vidíme, pozn. red.), která vyšla na začátku března, Daniella společně s editorkou a kurátorkou Sarou Ickow představila stovku nejlepších snímků nafocených ženami a nebinárními lidmi napříč státy, barvou pleti nebo sociálním zázemím.
Daniella Zalcman
- Americká fotografka původem z Vietnamu, v současnosti žije v New Orleans ve státě Louisiana.
- V roce 2009 vystudovala architekturu na Kolumbijské univerzitě, ale svou hlavní náplň našla ve zpravodajské fotografii.
- Fotí především země třetího světa a zaměřuje se na dopady západní kolonizace. Zabývala se například rostoucí homofobií ve východní Africe nebo nucenou asimilací dětí původních obyvatel Spojených států do vzdělávacího systému.
- Publikovala v časopisech National Geographic, Smithsonian a Time nebo v The Wall Street Journal, New York Times a dalších médiích. Vyučovala na univerzitě v Montaně.
- Je zakladatelkou neziskové organizace Women Photograph, která chce vyzdvihnout práci zpravodajských fotografek z celého světa.
Kniha shromažďuje tvorbu novinářských matadorek a pionýrek zpravodajské fotografie, objevuje se v ní čtyřnásobná držitelka Pulitzerovy ceny Carol Guzy nebo Lynsey Addario, která po zářijovém útoku na newyorská Dvojčata odjela fotit do Tálibánem ovládaného Afghánistánu. Zároveň ale vyzdvihuje díla méně známých fotografek a fotografx, jejichž objekty zdaleka nejsou omezené „jen“ na ve fotožurnalistice tradičně oceňované výjevy válečných hrůz.
Ve čtyřech samostatných kapitolách kniha zkoumá témata související s identitou, národností nebo třeba klimatickou změnou. V poslední části zvané Reclamation (Znovuzískání, pozn. red.) ukazuje možnosti, jaké má současná fotografie po stránce techniky a kreativity – autorky a autorx se totiž nebojí překročit zavedené mantinely toho, co dělá kvalitní fotografii, a snímky kombinují například s ilustrací. „V knize jsme chtěly ukázat celou škálu toho, jak je možné s fotografickým médiem pracovat. To zahrnuje tradiční postupy, ale i fotografky a fotografx, kteří se snaží úplně změnit a posunout možnosti oboru,“ říká Daniella pro web Heroine.cz.
Dva světy
Na první pohled se může zdát, že hlavním motivem knihy je ukázat jakousi univerzální ženskou optiku. Sama Daniella ale varuje před zjednodušujícími soudy o tom, že „jedině takhle fotí ženy“. „Ne, že bych si nemyslela, že vize fotografek a fotografx v knize nemají nic společného nebo nejsou nijak propojené,“ objasňuje. „Chtěla jsem ale zdůraznit, že female gaze se nedá zobecnit: to, jak ženy a nebinární lidé vnímají svět kolem sebe, nejde přesně určit, protože by je to redukovalo jen na jejich pohlaví nebo gender.“
Fotografka je přesto přesvědčená, že je extrémně důležité jejich pohled zařadit do mainstreamu. Jeden z důvodů je poměrně praktický – globálně totiž existují místa, kam se mužští fotografové jednoduše nemají šanci dostat. „Existují společnosti, kde jsou zkušenosti a světy žen a mužů striktně oddělené – například ve velmi nábožensky konzervativních zemích muži nemohou fotit ženské kolektivy, protože do nich ani nemají přístup.“ Potvrzuje to například snímek s názvem Días Eternos od venezuelské fotografky Any Marie Arévalo Gosen z cely ženského detenčního centra v Caracasu.
Druhým důvodem je potřeba vytvořit zdravě rozmanité novinářské prostředí. „Je důležité, abychom vídali citlivě zpracované materiály od lidí, kteří sami patří například do života určité komunity a rozumí jejímu kontextu. To ale neznamená, že bychom měli fotit jen to, co známe: je dobré se dívat také jako nezávislá pozorovatelka, protože když jste součástí dění, může vám scházet perspektiva,“ uvažuje Daniella. „Proto bychom měli dbát na to, aby byli v našem odvětví zastoupeni fotografové a fotografky různých genderových identit, sexuálních orientací, náboženství, věku a socioekonomického postavení.“
Válka není jen o nábojích
Největší míra sexismu se podle Danielly objevuje právě v rámci válečného fotožurnalismu – odvětví tradičně představovaného velikány, jako byli William Eugene Smith nebo Robert Capa. „Vadí mi představa, že válka není místo pro ženu,“ říká. „Existuje důvod, proč se novinářky a fotografky rozhodnou vyjet do válečných zón. Rozumíme tomu, že je to riziko, ale chceme ho podstoupit, připravené a informované. V naší branži funguje velký paternalismus, kdy mají editoři a další lidé na vysokých mediálních pozicích pocit, že by měli rozhodnout za nás, jestli máme na to, odjet do války.“
Fotografky v médiích
- Podle průzkumu univerzit ve Stirlingu, Oxfordu a nizozemské organizace World Press Photo z roku 2015, který se zabýval současným stavem fotožurnalistiky, mají fotografky pouze sedmiprocentní šanci, že je zaměstná velký mediální dům, oproti 22 procentům jejich mužských kolegů.
- Fotografky, které pro velké mediální domy pracovaly, měly podle průzkumu menší šanci, že jim vydavatelství přidělí úkol. Častěji také pracovaly na částečný úvazek a k fotografování si musely přibírat další zaměstnání.
- 42 procent žen z průzkumu vydělávalo méně než v přepočtu 18 tisíc korun měsíčně. Mužů s podobnými příjmy bylo asi 34 procent.
- Pět procent fotografů-mužů vydělávalo více než 140 tisíc korun měsíčně. Fotografek s vysokými příjmy bylo oproti tomu jen 1,5 procenta.
- Studie se zúčastnilo celkem 236 fotografek: 82 procent z nich mělo univerzitní vzdělání. O mužích to platilo v 69 procentech případů. Častěji také k práci aktivně využívaly sociální sítě a byly otevřenější novým fotografickým technikám.
Zdroj: Time.com
Řada fotografek je schopná neohroženě pracovat v prvních liniích: podle Danielly ale ženy zároveň častěji mívají cit pro sociální aspekt války. „Spousta žen chce ve válce dokumentovat i příběhy, které se netýkají přímo bojů, ale dokreslují celkový obrázek. Jsou totiž úplně stejně důležité, ačkoliv je často přehlížíme, protože nesplňují naše zažité předpoklady válečného dramatu: exploze, náboje a akci. Jsou to například příběhy válečných uprchlíků, žen nebo dětí. Když je vynecháme, nemůžeme získat plnou představu toho, jaká válka doopravdy je.“
Fotožurnalistika, stejně jako novinařina celkově, se v posledních letech nachází v krizi. Zaplacení kvalitních fotografů a fotografek a jejich vysílání za hranice je v situaci, kdy jsou redakce zahlcené výběrem fotobank a zpravodajských agentur, často posledním výdajem na žebříčku priorit. Ptám se proto Danielly na budoucnost. Nejsme v současnosti svědky soumraku fotožurnalistiky? Fotografka je optimistická – připouští ale, že bez změny toho, jak jsme si zvykli o zpravodajské fotografii uvažovat, to nepůjde. „Myslím, že jsme v bodě, kdy si zasloužíme přemýšlet o technologických inovacích. O tom, jak pracujeme s publikem. Především ale o etických normách a způsobu, jakým přistupujeme k objektům naší práce. Na práci v médiích je dnes velmi komplikovaná doba, jistě. Je to ale i příležitost k tomu, abychom obor změnili k lepšímu.“
Českým médiím vládnou muži. Mediální výzkum pro Heroine
O tom, které události se dostanou do zpráv a jak budou čtenářům a divákům podány, rozhodují v českých médiích muži. A jsou to opět hlavně muži, kdo v médiích z pozice politiků či rozličných analytiků a odborníků pojmenovávají hlavní problémy současnosti a radí, jak s nimi naložit. I tak by se dalo shrnout zastoupení žen v českých médiích v roce 2022.
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
