Libuše Jarcovjáková: Mé tělo řvalo, že nechce děti, spát s ženami bylo řešení. Věděla jsem, že jsem skvělá fotografka

„Když jsem před pár lety poprvé přišla ke své terapeut­ce, řekla jsem jí: Jsem fantastická fotografka, ale jsem jediná, kdo to ví," vzpomíná Libuše Jarcovjáková na dobu, kdy fotila převážne do šuplíku, bez jistoty, že to někdo uvidí. Přesto nikdy neuvažovala nad tím, že by fotit přestala. „To je, jako kdybych měla přestat žít. Já často víc fotila, než žila. V Berlíně jsem třeba ze začátku neměla žádný prachy, neuměla jsem německy, nikoho jsem neznala, byla mi pořád jen zima. Ale plán byl jasný: fotit a psát. Nebo s mámou, když ochrnula a my se o ni se sestrou staraly, tak mně z té šílené rutiny uvařit – nakrmit – záchod – uklidit pomohlo zas focení. Zadavatel jsem byla prostě já a můj vnitřní motor. Já fotit potřebovala, abych se zorientovala, co se to kolem mě děje. Abych mohla vlézt dovnitř, někam za všechny masky a odtamtud to celé pozorovat a třeba i trochu líp pochopit," vysvětluje.

Jak se to stalo, že je z ní najednou celebrita, prý sama s jistotou neví. Věří ale, že roli hraje její osobní styl. „Autenticita, vizuální jazyk a otevřenost. Já věděla, že to nikdo neuvidí, tak jsem byla absolutně bez cenzury. Pak se posunulo vnímání toho, co je přípustné pro svět umění. Mám klasické vzdělání, ale když můžu, tak ho bořím."

Škatulkám se vyhýbá i v životě, za partnery měla muže i ženy. „Říkám vždycky: prvních deset let mého sexuálního života bylo hetero, až těch dalších deset let bi a poslední část života žiju v monogamním vztahu se svou partnerkou, přestala jsem s nevěrama, už mám domov. Jednoduchá matematika."

Jaký je podle ní rozdíl mezi vztahem s mužem a ženou? Jak vnímá svoje tělo, které její rodiče celý život kritizovali? A proč kdysi uvažovala o sebevraždě? Celý rozhovor s Libuší Jarcovjákovou najdete na webu Heroine.cz.