Její snímek získal cenu World Press Photo. Fotografka dokumentuje život dospívajících s obezitou
Počet dětí a dospívajících trpících obezitou po celém světě rok od roku rapidně roste. Britská dokumentární a portrétní fotografka Abbie Trayler-Smith se sama v době dospívání potýkala s nadváhou a pociťovala stud za své tělo. Obrazově přes deset let zachycovala mladé dospívající s obezitou a k projektu momentálně připravuje knihu. „Takoví lidé chtějí, aby jim někdo pomohl, nikoliv aby je odsuzoval,“ říká pro Heroine.cz.
„Jsou už unavení a znechucení tím, jak je někdo neustále soudí. Proto to bylo naprosto jednoduché,“ odpovídá Abbie na otázku, jak se jí podařilo přimět teenagery a teenagerky, aby se nechali vyfotit do projektu s názvem The Big O. K založení projektu, který nakonec trval dlouhých dvanáct let, ji vedla vlastní nepříjemná zkušenost. Sama v době dospívání nebyla s vlastním tělem spokojená. Vypráví mi, že i když ji nikdo nešikanoval a měla kolem sebe vždy dobré přátele, přesto se ve svém těle necítila dobře. Permanentně u ní přetrvával pocit, že není dost dobrá.
„Když jste tlustí, nosíte své problémy na těle a každý má pocit, že má právo komentovat a soudit váš vzhled. Stejně jako komentovat jiné věci, které vidět nejsou,“ říká mi do telefonu britská dokumentární fotografka a upozorňuje, že boj s nadváhou není jen otázka vůle. „Pokud se v dospívání cítíte potupně pro to, kým jste, přiměje vás to v pozdějším životě k nezdravým rozhodnutím.“
Fotogalerie: Snímky z připravované knihy Kiss It
Intimní portrét dospívající dívky Shannon, který se stal ústřední inspirací dvanáctiletého projektu Big O
Jejím cílem v projektu, kterého se zúčastnilo patnáct teenagerů a teenagerek, je zpochybnit stigma, které kolem obezity panuje a které mimo jiné vede k tomu, že lidé nejsou schopni naplno žít svůj život. „Tlustí lidé jsou lidské bytosti a nejsou líní, nenasytní a hloupí, jak si spousta lidí myslí. Mnozí z nich jsou aktivní a ctižádostiví. A v tom chci nastolit novou perspektivu, lidé žijící s obezitou chtějí pomoc, ne slyšet odsuzování.“
Vztahová dynamika
Dokumentární fotografka původem z Walesu s projektem The Big O začala před dvanácti lety. Tehdy už měla za sebou mnohaleté zkušenosti, které nabrala při práci pro široké spektrum novin, magazínů a neziskovek, kam přispívala mimo jiné třeba fotografiemi z válečných zón a přírodních neštěstí. Nyní z uplynulé práce vzejde kniha fotografií s názvem Kiss It zachycující dvanáct let života dospívající Shannon – úplně první teenagerky, která se do projektu The Big O zapojila a za jednu z jejíchž fotografií získala fotografka v roce 2014 cenu World Press Photo.
I když, jak Abbie vypráví, fotila řadu dětí se zajímavými příběhy, ten Shannonin patří k těm nejdramatičtějším. „V šestnácti letech si nechala v rámci výzkumného projektu vložit do břicha silikonový balonek naplněný solným roztokem. Chtěla si tak splnit svůj sen o hubnutí.“
Shannon tehdy bylo při prvním setkání čtrnáct let a jejich vztah byl pouze pracovní. Postupem času se ale obě ženy spřátelily, i díky tomu, že Abbie navázala dobrý vztah s Shannoninou maminkou.
„Byla to opravdu zvláštní vztahová dynamika. V sobě jsem cítila stále tu teenagerku, na stejné úrovni, jako byla Shannon. Náš příběh byl v mnoha ohledech totožný – možná proto jsme si padly do oka,“ vzpomíná britská fotografka na počátek projektu.
Jak Shannon dospívala a rostla, její vztah s Abbie se vyvíjel s nimi. „Když bylo Shannon devatenáct, začaly jsme spolu chodit ven, kde jsem s ní a jejími přáteli trávila společné večery. Naše přátelství je teď velmi pevné,“ popisuje.
Původně ovšem nečekala, že se její projekt protáhne až na dvanáct let – a výsledkem bude kniha.
Teenagerem je těžké být
Vedle příběhu Shannon, která snila o štíhlé postavě, Abbie nafotila i další zážitky dospívajících, které jsou plné znepokojení. „Jedna dívka, kterou jsem fotila, mi vyprávěla, jak si zdřímla ve školním autobuse, a když se probudila, zjistila, že jí šikanátoři permanentním fixem napsali na čelo ‚fat‘.“
S povzdechem dodává, že i proto je to tak náročné téma – teenagerem je totiž těžké být i samo o sobě. „Kdyby někdo někomu napsal na čelo rasistický komentář, tak by ho tahali po policejních stanicích, ale komentovat to, že má někdo nadváhu, je asi docela v pořádku,“ sarkasticky líčí fotografka.
Podobné příběhy nebyly ojedinělé a dospívající, se kterými spolupracovala, se také často potýkali s psychickými problémy včetně úzkostí a depresí. Ty ve vlnách přicházely a zase odcházely – to, co ale podle ní vždy zůstává, je skutečnost, že pokud se ve svém těle cítíme trapně a nepatřičně, ovlivňuje to i to, jak se v životě prezentujeme. „Pro tyhle lidi je těžké se někam dostat, protože je to stále neviditelné stigma. Jedna z dívek, kterou jsem fotila, se zoufale chce stát herečkou, ale podotýkala, že každý chce do svých rolí jen hubené dívky. Nepochybně to ztěžuje život,“ přemítá.
Jiné děti se jí naopak svěřily s tím, že když byly menší, necítily se v kolektivech ostatních dětí kvůli svému vzhledu dobře. V důsledku přibývání dětí a dospívajících s nadváhou či obezitou se ale jejich negativní pocity zmírnily. Podle fotografky to nasvědčuje pouze tomu, že způsob, jakým se s obezitou vypořádáváme, není zdravý. „Nejsem zastánkyní obezity. Jde o to, najít rovnováhu,“ apeluje.
Pocit sebevědomí přišel v průběhu
Zkušená fotografka se při focení zaměřovala na životní osudy dospívajících a jejich každodenní život. Ztvárňování projektu probíhalo tak, že se s jednotlivými teenagery několikrát do roka potkala – poseděla s rodinou, zeptala se, co se v jejich životech děje, a pak je s fotoaparátem následovala tam, kde se zrovna dělo něco zajímavého. „Za Shannon jsem jezdila dvakrát ročně. Když měla ples, šla jsem na něj s ní. Chodila jsem s ní ke kadeřníkovi, do obchodů nebo do posilovny – a takhle jsem pracovala,“ popisuje.
Několik sérií fotek vzniklo i na dovolené ve Španělsku, kam Abbie Shannon a její nejlepší kamarádku doprovázela. „Deset let jsem ji fotila v Sheffieldu na severu Anglie, proto Costa del Sol byla příjemná změna scenerie,“ vzpomíná fotografka.
Abbie Trayler-Smith
Fotografka původem z Walesu, momentálně žijící v Londýně. Ve své práci se věnuje dokumentární a portrétní fotografii. Pokrývala události jako konflikt v Dárfúru, válku v Iráku nebo tsunami v Asii pro širokou škálu médií a neziskových organizací v čele s The Daily Telegraph, Time, BBC nebo UNICEF. Za snímek Shannon z projektu The Big O získala v roce 2014 cenu World Press Photo v kategorii inscenované portréty.
Mnohým z teenagerů, kteří se nechali vyfotit, pomohl podle Abbie projekt v tom, že se následně začali cítit sebevědoměji: „Obzvlášť jsem to zaznamenala u Shannon. Ona je svým způsobem neuvěřitelný člověk. Rozhodla se a vybrala si, že se chce cítit dobře sama se sebou. Já rozhodně nejsem tak odvážná jako ona.“
I přestože je Abbie přesvědčená, že udělala dobrý kus práce, který mnoha dětem pomohl na cestě k sebepřijetí, i tak se občas potýká s obavami pustit výsledný produkt do veřejného prostoru. „Bojím se, jestli jsem to jejich poselství předala dostatečně dobře. Když se nechali vyfotit, byli všichni stateční a odvážní. Dostanou to správné zadostiučinění?“ ptá se řečnicky.
Opačný efekt
Stigmatizace lidí s nadváhou a fat shaming má bolestivé a dalekosáhlé důsledky. Předsudky vůči těmto lidem jsou prorostlé všemi oblastmi společnosti, a to i takovými, od kterých bychom očekávali spíše nějaká konstruktivní řešení, například od medicíny. Podle kanadské organizace Obesity Canada se více než tři z pěti dospělých s obezitou setkávají se stigmatizací ze strany zdravotníků. Někteří odborníci na lékařskou etiku dokonce tvrdí, že tento společenský tlak je oprávněný, aby se u lidí podpořilo hubnutí. Různé studie dokládají, že fat shaming a vystavování předsudkům týkajících se váhy vyvolává fyziologické a behaviorální změny spojené se špatným metabolickým zdravím. A přesný opak toho, čeho se takovým „snažením“ pokoušíme dosáhnout – zvýšený přírůstek hmotnosti. „Je důležité o tom mluvit, protože to, jak se k těmto tématům stavíme, ovlivňuje to, jak je ve společnosti následně řešíme,“ apeluje Abbie a doplňuje, že i když v případě obezity neexistuje žádné jednoduché řešení, bez dostatečného porozumění a empatie ani nikdy nenajdeme cestu k tomu, ho najít – a naše společnost bude stále tlustší a tlustší. „Když vyprávíme své příběhy nebo se o ně dělíme, právě v tom nacházíme sílu, uzdravení a růst. A proto je dobré taková témata otevírat,“ uzavírá fotografka.
Aktuální číslo
- Žijí s postižením, ale to nedefinuje jejich osobnost ani přístup ke světu
- Máte odvahu zpomalit? Být offline, žít svým vlastním tempem a být v klidu? Inspiraci najdete v rubrice Feel good
- Foto na titulní straně: Eliška Sky x Midjourney
- Speciální příloha o umělé inteligenci. Co bychom jï měli naučit především?
- Více než 180 stran čtení, které způsobuje nezávislost
