Heroine do schránkyPředplatit časopis 
Předplatné časopisu

Její snímek získal cenu World Press Photo. Fotografka dokumentuje život dospívajících s obezitou

Body shaming
Dospívání
Fat shaming
FotografieMoje těloVelká Británie
World Press Photo
Mariana Petřáková
| 13. 10. 2022 | 79 komentářů | 132 472
Její snímek získal cenu World Press Photo. Fotografka dokumentuje život dospívajících s obezitou
Foto: Abbie Trayler-Smith

Počet dětí a dospívajících trpících obezitou po celém světě rok od roku rapidně roste. Britská dokumentární a portrétní fotografka Abbie Trayler-Smith se sama v době dospívání potýkala s nadváhou a pociťovala stud za své tělo. Obrazově přes deset let zachycovala mladé dospívající s obezitou a k projektu momentálně připravuje knihu. „Takoví lidé chtějí, aby jim někdo pomohl, nikoliv aby je odsuzoval,“ říká pro Heroine.cz.

„Jsou už unavení a znechucení tím, jak je někdo neustále soudí. Proto to bylo naprosto jednoduché,“ odpovídá Abbie na otázku, jak se jí podařilo přimět teenagery a teenagerky, aby se nechali vyfotit do projektu s názvem The Big O. K založení projektu, který nakonec trval dlouhých dvanáct let, ji vedla vlastní nepříjemná zkušenost. Sama v době dospívání nebyla s vlastním tělem spokojená. Vypráví mi, že i když ji nikdo nešikanoval a měla kolem sebe vždy dobré přátele, přesto se ve svém těle necítila dobře. Permanentně u ní přetrvával pocit, že není dost dobrá.

„Když jste tlustí, nosíte své problémy na těle a každý má pocit, že má právo komentovat a soudit váš vzhled. Stejně jako komentovat jiné věci, které vidět nejsou,“ říká mi do telefonu britská dokumentární fotografka a upozorňuje, že boj s nadváhou není jen otázka vůle. „Pokud se v dospívání cítíte potupně pro to, kým jste, přiměje vás to v pozdějším životě k nezdravým rozhodnutím.“ 

Fotogalerie: Snímky z připravované knihy Kiss It

Intimní portrét dospívající dívky Shannon, který se stal ústřední inspirací dvanáctiletého projektu Big O

Další fotky v galerii (13)

Jejím cílem v projektu, kterého se zúčastnilo patnáct teenagerů a teenagerek, je zpochybnit stigma, které kolem obezity panuje a které mimo jiné vede k tomu, že lidé nejsou schopni naplno žít svůj život. „Tlustí lidé jsou lidské bytosti a nejsou líní, nenasytní a hloupí, jak si spousta lidí myslí. Mnozí z nich jsou aktivní a ctižádostiví. A v tom chci nastolit novou perspektivu, lidé žijící s obezitou chtějí pomoc, ne slyšet odsuzování.“

Vztahová dynamika

Dokumentární fotografka původem z Walesu s projektem The Big O začala před dvanácti lety. Tehdy už měla za sebou mnohaleté zkušenosti, které nabrala při práci pro široké spektrum novin, magazínů a neziskovek, kam přispívala mimo jiné třeba fotografiemi z válečných zón a přírodních neštěstí. Nyní z uplynulé práce vzejde kniha fotografií s názvem Kiss It zachycující dvanáct let života dospívající Shannon – úplně první teenagerky, která se do projektu The Big O zapojila a za jednu z jejíchž fotografií získala fotografka v roce 2014 cenu World Press Photo.

I když, jak Abbie vypráví, fotila řadu dětí se zajímavými příběhy, ten Shannonin patří k těm nejdramatičtějším. „V šestnácti letech si nechala v rámci výzkumného projektu vložit do břicha silikonový balonek naplněný solným roztokem. Chtěla si tak splnit svůj sen o hubnutí.“

Shannon tehdy bylo při prvním setkání čtrnáct let a jejich vztah byl pouze pracovní. Postupem času se ale obě ženy spřátelily, i díky tomu, že Abbie navázala dobrý vztah s Shannoninou maminkou. 

„Byla to opravdu zvláštní vztahová dynamika. V sobě jsem cítila stále tu teenagerku, na stejné úrovni, jako byla Shannon. Náš příběh byl v mnoha ohledech totožný – možná proto jsme si padly do oka,“ vzpomíná britská fotografka na počátek projektu. 

Jak Shannon dospívala a rostla, její vztah s Abbie se vyvíjel s nimi. „Když bylo Shannon devatenáct, začaly jsme spolu chodit ven, kde jsem s ní a jejími přáteli trávila společné večery. Naše přátelství je teď velmi pevné,“ popisuje.

Původně ovšem nečekala, že se její projekt protáhne až na dvanáct let – a výsledkem bude kniha. 

Teenagerem je těžké být 

Vedle příběhu Shannon, která snila o štíhlé postavě, Abbie nafotila i další zážitky dospívajících, které jsou plné znepokojení. „Jedna dívka, kterou jsem fotila, mi vyprávěla, jak si zdřímla ve školním autobuse, a když se probudila, zjistila, že jí šikanátoři permanentním fixem napsali na čelo ‚fat‘.“ 

S povzdechem dodává, že i proto je to tak náročné téma – teenagerem je totiž těžké být i samo o sobě. „Kdyby někdo někomu napsal na čelo rasistický komentář, tak by ho tahali po policejních stanicích, ale komentovat to, že má někdo nadváhu, je asi docela v pořádku,“ sarkasticky líčí fotografka. 

Podobné příběhy nebyly ojedinělé a dospívající, se kterými spolupracovala, se také často potýkali s psychickými problémy včetně úzkostí a depresí. Ty ve vlnách přicházely a zase odcházely – to, co ale podle ní vždy zůstává, je skutečnost, že pokud se ve svém těle cítíme trapně a nepatřičně, ovlivňuje to i to, jak se v životě prezentujeme. „Pro tyhle lidi je těžké se někam dostat, protože je to stále neviditelné stigma. Jedna z dívek, kterou jsem fotila, se zoufale chce stát herečkou, ale podotýkala, že každý chce do svých rolí jen hubené dívky. Nepochybně to ztěžuje život,“ přemítá.  

Jiné děti se jí naopak svěřily s tím, že když byly menší, necítily se v kolektivech ostatních dětí kvůli svému vzhledu dobře. V důsledku přibývání dětí a dospívajících s nadváhou či obezitou se ale jejich negativní pocity zmírnily. Podle fotografky to nasvědčuje pouze tomu, že způsob, jakým se s obezitou vypořádáváme, není zdravý. „Nejsem zastánkyní obezity. Jde o to, najít rovnováhu,“ apeluje.

Pocit sebevědomí přišel v průběhu

Zkušená fotografka se při focení zaměřovala na životní osudy dospívajících a jejich každodenní život. Ztvárňování projektu probíhalo tak, že se s jednotlivými teenagery několikrát do roka potkala – poseděla s rodinou, zeptala se, co se v jejich životech děje, a pak je s fotoaparátem následovala tam, kde se zrovna dělo něco zajímavého. „Za Shannon jsem jezdila dvakrát ročně. Když měla ples, šla jsem na něj s ní. Chodila jsem s ní ke kadeřníkovi, do obchodů nebo do posilovny – a takhle jsem pracovala,“ popisuje. 

Několik sérií fotek vzniklo i na dovolené ve Španělsku, kam Abbie Shannon a její nejlepší kamarádku doprovázela. „Deset let jsem ji fotila v Sheffieldu na severu Anglie, proto Costa del Sol byla příjemná změna scenerie,“ vzpomíná fotografka.

Abbie Trayler-Smith

Foto: Abbie Trayler-Smith

Fotografka původem z Walesu, momentálně žijící v Londýně. Ve své práci se věnuje dokumentární a portrétní fotografii. Pokrývala události jako konflikt v Dárfúru, válku v Iráku nebo tsunami v Asii pro širokou škálu médií a neziskových organizací v čele s The Daily Telegraph, Time, BBC nebo UNICEF. Za snímek Shannon z projektu The Big O získala v roce 2014 cenu World Press Photo v kategorii inscenované portréty. 

Mnohým z teenagerů, kteří se nechali vyfotit, pomohl podle Abbie projekt v tom, že se následně začali cítit sebevědoměji: „Obzvlášť jsem to zaznamenala u Shannon. Ona je svým způsobem neuvěřitelný člověk. Rozhodla se a vybrala si, že se chce cítit dobře sama se sebou. Já rozhodně nejsem tak odvážná jako ona.“ 

I přestože je Abbie přesvědčená, že udělala dobrý kus práce, který mnoha dětem pomohl na cestě k sebepřijetí, i tak se občas potýká s obavami pustit výsledný produkt do veřejného prostoru. „Bojím se, jestli jsem to jejich poselství předala dostatečně dobře. Když se nechali vyfotit, byli všichni stateční a odvážní. Dostanou to správné zadostiučinění?“ ptá se řečnicky.

Opačný efekt

Stigmatizace lidí s nadváhou a fat shaming má bolestivé a dalekosáhlé důsledky. Předsudky vůči těmto lidem jsou prorostlé všemi oblastmi společnosti, a to i takovými, od kterých bychom očekávali spíše nějaká konstruktivní řešení, například od medicíny. Podle kanadské organizace Obesity Canada se více než tři z pěti dospělých s obezitou setkávají se stigmatizací ze strany zdravotníků. Někteří odborníci na lékařskou etiku dokonce tvrdí, že tento společenský tlak je oprávněný, aby se u lidí podpořilo hubnutí. Různé studie dokládají, že fat shaming a vystavování předsudkům týkajících se váhy vyvolává fyziologické a behaviorální změny spojené se špatným metabolickým zdravím. A přesný opak toho, čeho se takovým „snažením“ pokoušíme dosáhnout – zvýšený přírůstek hmotnosti. „Je důležité o tom mluvit, protože to, jak se k těmto tématům stavíme, ovlivňuje to, jak je ve společnosti následně řešíme,“ apeluje Abbie a doplňuje, že i když v případě obezity neexistuje žádné jednoduché řešení, bez dostatečného porozumění a empatie ani nikdy nenajdeme cestu k tomu, ho najít – a naše společnost bude stále tlustší a tlustší. „Když vyprávíme své příběhy nebo se o ně dělíme, právě v tom nacházíme sílu, uzdravení a růst. A proto je dobré taková témata otevírat,“ uzavírá fotografka.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Šťastné a veselé v posteli!
    Lidi s feministickým pohledem na svět si prý užívají lepší sex než ostatní. Dokážou se totiž vykašlat na představy o tom, co je a není normální, a je pro ně zásadní vzájemný respekt. Heroine představuje první vydání věnované sexu. Buďte bez obav, že bychom chtěli někoho nebo něco soudit. Ať vás tenhle dárek příjemně naladí…
  • „Bylo to jako šlápnout na minu“
    Tak začíná článek Pavlíny, která krátce po 40. narozeninách dala průchod své touze po sexu, po cizích mužských tělech, po potěšení bez závazků. Potřebovala zjistit, kdo vlastně je. Text, u kterého se možná budete červenat, protože naráží na představy o tom, co se může a sluší.
  • Máte rádi áčko?
    Chtějí ženy anální sex, nebo se jen přizpůsobují mužské touze a představám z porna? Na to se v článku ptá Zuzana Kašparová, spoluautorka podcastu Vyhonit ďábla. Vyzpovídala několik žen, pro které je tato praktika důležitým zdrojem slasti, a připomíná, že penetrace není všechno.
  • Komu vadí svobodné ženy
    Na rozdíl od doby před pár lety už dnes v Česku jen málokdo veřejně hlásá, že když žena říká ne, myslí tím ve skutečnosti ano. Ten posun ovšem nenastal sám od sebe. Obrovskou zásluhu na něm má naše cover star, zakladatelka organizace Konsent a neúnavná čeřitelka stojatých sexistických vod Johanna Nejedlová.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 79 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Pavla | 14. 10. 2022 8:32

Michal Macek:
Oni ti incelové jsou sami povrchní a vypatlaní a ženy hodnotí podle vzhledu. Určitě mají taky nějakou škálu a pak si stěžují na to, že některé ženy je hodnotí taky podle vzhledu. Slintají u videí na YT a upravených fotek na instagramu,
Normální člověk se seznámí v reálu, třeba ve škole nebo přes nějaký koníček a nepotřebuje někoho dokonale krásného, aby byl spokojený. A hlavně dokonale krásný člověk nemusí mít dobrý charakter a schopnosti, to jsou jen představy.

+11
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

B | 13. 10. 2022 7:43

No a někomu se tihle oplácaní bůčci líbí, zvlášť když je to poslední dobou všude-stejně jako se někomu líbí hory svalů, protoře koukal moc na filmy se Stalonem a nějak mu nakukali, že je to hezký a zdravý. Mně se nelíbí ani jedno...
..nedávno jsem ale na YT narazila na fakt vtipný a sexy video-bylo z pánského beauty salónu v Koreji a já zjistila, že Korejci nejsou od přírody nechlupatí, teda aspoň někteří ne.:D
tady by to bylo potřeba, páč tu někteří mají chlupy klidně i na zádech a kam se na to nějaký hnusný tuky nebo nechutný, přehnaný svaly serou...

-24
Reagovat