Štve mě, že jako rodič dítěte s postižením jste najednou žebrák, říká marketingová ředitelka Mattelu
Je marketingovou ředitelkou Mattelu, partnera projektu Moje heroine, matkou dvou synů, z nichž jeden má těžký hendikep, a na podzim bude kandidovat do senátu. Co vede Lenku Helenu Koenigsmarkovou ke vstupu do politiky a co ji na přístupu státu nejvíc štve?
Už loni s vámi v Heroine vyšel rozhovor o tom, s jakými obtížemi se potýkají rodiče, kteří vychovávají dítě s hendikepem. Co je u vás nového?
Spousta věcí. Na základě toho rozhovoru mě oslovil senátor Václav Láska, jestli bych nechtěla kandidovat do Senátu. Po dlouhém přemýšlení jsem souhlasila a od loňského léta na tom pracuju.
Co to znamená v praxi?
Je to dlouhá cesta, ale fascinuje mě, protože se učím spoustu nových věcí. Pořád jde o mě a o to, co bych chtěla změnit, ale musím se umět prodat. Najednou k sobě začnete přistupovat jako k produktu.
Přitom jsem přesvědčená, že ženy dokážou spoustu věcí zvládnout nikoli tvrdostí, ale naopak diplomacií.
Bylo potřeba vytvořit volební štáb, což zní sice velkolepě, ale v reálu ho tvoří vlastně mí nejbližší lidé. Museli jsme si definovat, co to politická kampaň je a co všechno obnáší: musí se o mně vědět, je potřeba dát dohromady program a tak dále. Takže například jen tři měsíce se ladila prezentace a headline. Měli jsme kolem dvou set návrhů a nakonec jsem zvolila slogan „Aby každý hlas byl slyšet“.
Teď se finalizují webové stránky. Musím se taky vyfotit na billboardy. Na fotkách nechci být sama, chci se fotit se synem Maxem, který bude reprezentovat podporu postižených, nebo se seniory, pečujícími a podobně. Člověk zkrátka až postupem času zjistí, jak mu to bují pod rukama a do jakých rozměrů to narůstá.
Jaké je to pro někoho, kdo se politikou nikdy aktivně nezabýval?
V některých okamžicích je to až bolavé. Zejména když vám někdo tvrdí, že určité téma není pro lidi zajímavé, a přitom je to něco, co se vás bytostně týká. Musíte být flexibilní, ale zároveň si v určitý moment říct: Tak a dost! Já jsem já a něco reprezentuji. Tohle je ten důvod, proč do toho chci jít a nebudu to měnit jen proto, že mi tady někdo říká, že by bylo výhodnější dělat to jinak.
Politika je stále dost mužské prostředí. Uvažovala jste, jak se v něm budete cítit?
Máte pravdu, že v politice je strašně málo žen. Konkrétně v Senátu je to jen nějakých čtrnáct procent. Přitom jsem přesvědčená, že ženy dokážou spoustu věcí zvládnout nikoli tvrdostí, ale naopak diplomacií. Jsme skvělé při hledání konsensu. Je nás padesát procent, ale v politice chybíme. Tudíž padesát procent zkušeností tohoto světa se nikde neodráží.
Na mužské prostředí jsem ale zvyklá. Mám tři bratry, muže a dva syny a celý život se mezi muži pohybuji. Léta jsem to v sobě měla nastavené tak, že musím ukázat, že všechno zvládnu sama a že budu ta nejsilnější. Ale s postupujícím věkem se nebojím přijmout pomoc nebo o ni požádat.
Kdo je Lenka Helena Koenigsmarková
Marketingová ředitelka společnosti Mattel pro Česko, Slovensko a Maďarsko vychovává se svým mužem dvě děti, desetiletého Bena a šestiletého Maxe. Do života své rodiny dává pravidelně nahlížet na svém instagramovém účtu @maxmilion_and_me. Věnuje se tématům diverzity a inkluze, v podzimních volbách hodlá kandidovat do Senátu.
Nebojíte se v souvislosti s politikou deziluze?
Spousta lidí mi říká: ty budeš nakonec tak zklamaná a nic nezměníš! Ale já si to chci zkusit. Radši po šesti letech mandátu přiznám, že to nevyšlo, než tady jen sedět a nadávat, jak je všechno na houby. Nicméně stejně pořád věřím, že i ten nejmenší človíček může změnit svět. Ano, jsem idealistka, ale jsem přesvědčená, že právě idealisté posouvají svět k lepšímu.
Co byste tedy přesně chtěla změnit?
Nejen v rámci politiky, ale i v rámci národa přispět ke konsensu. Abychom se pořád vůči někomu nevymezovali a zvykli si na slova, jako je důstojnost a respekt. Aby laskavost nebyla slovem, za které se skoro stydíte. Aby tady byl stát pro všechny.
Dokud pracujete, fungujete a platíte daně, je to bezva. Ale v momentě, kdy se dostanete do situace, že máte postižené nebo nemocné dítě, nebo jste staří, najednou už nejste zajímaví, přestože jste celý život pracovali. Je hrozně dehonestující, že do pětašedesáti jste byli atraktivní, a najednou se to zlomí a dostanete se do kategorie seniorů, které by mělo zajímat snad už jen to, kam se jít projít a kde si zažádat o důchod.
Ano, minule jste mluvila i o tom, jak špatně stát přistupuje k péči o lidi s postižením…
Vůbec nic se v tomhle ohledu nezměnilo. Společnost se obecně tváří, že lidé, kteří potřebují dávky, ji nějakým způsobem vysávají, takže se jim to snaží co nejvíc zkomplikovat. Stát by měl být mnohem víc zaměřený na občana jako na zákazníka a pomáhat, ale zatím vám jen zbytečně komplikuje život.
Uvedu jeden příklad. Vezměte si, že máte postižené dítě, a máte tedy nárok na modrou kartu na parkování. Ta ale platí jen rok, protože stát zřejmě očekává, že se za rok situace změní a dítě přestane být postižené. Úředník má tři měsíce na to, aby vám kartu vyřídil. Vy už víte, že jestliže vám karta vyprší 30. září, musíte o ni požádat 30. června. Kdybyste chtěli zažádat dřív, protože víte, že to nikdy nestihnou, máte smůlu, nejde to. Tudíž 30. června jdete na úřad. Zdůrazňuji jdete, protože ani v jednadvacátém století to nejde vyřídit online. Takže si buď musíte zařídit hlídání pro dítě, nebo ho tam s sebou dovláčet. Za čtrnáct dnů vám pak přijde dopis, že řízení o modré kartě bylo přerušeno, protože vaše lékařka nedodala dobrozdání, jak na tom dítě je. Přijde doporučený dopis, pro který musíte dojít na poštu, protože – jak známo – pošťák nikdy nezvoní s doporučeným dopisem, přestože jste doma. Pak voláte doktorce, která vám řekne, že už dobrozdání dávno poslala. Přijde vám další doporučený dopis, pro který opět musíte na poštu, o tom, že řízení o modré kartě bylo opětovně zahájeno. Během procesu vám přijde třeba osm podobných dopisů.
Pak nastane konec září, vám vyprší stávající karta, voláte na úřad a dozvíte se, že to nestihli. Takže přestože máte těžce postižené dítě, kartu dostanete 15. ledna. A přitom, co je na tom? Co je na tom tam přijít a říct: „Tady mám postižené dítě, tady mám starou kartu.“ Oni mi zataví novou, poděkuji a jdu domů.
To je dost děsivá historka!
To je ale jen jedna z mnoha zkušeností lidí, kteří se starají o někoho s hendikepem, nemocného nebo nemohoucího. My se například snažíme o to, aby se Max postavil na vlastní nohy, a tudíž byl z hlediska státu plnohodnotným občanem. Aby nebyl závislý na pomoci a nepotřeboval žádné další peníze. Aby vydělával a platil daně. K tomu ale potřebujeme pomůcky. O ně buď můžeme žebrat, nebo dítě odsoudit k tomu, že zůstane v jakési udržovací fázi.
Ale zároveň to ve mně posílilo pocit, že lidskost a touha pomoci slabšímu je v nás hluboce zakořeněná.
Štve mě, že když pečujete o postižené dítě nebo třeba o nemocné či nemohoucí rodiče, stane se z vás prakticky žebrák. Řeknou vám: běžte k doktorovi, potom na sociálku, dostanete nějaké dávky a pak se obraťte na charity. Jste v háji psychicky, přijdete minimálně o jeden příjem, žena často přijde i o manžela, a ještě po vás chtějí, abyste šla žebrat. Ideální kombinace. A to je jedna z řady věcí, které bych chtěla změnit.
Všimla jsem si na vašem Instagramu, že jste nedávno Maxovi pořídili chodítko…
Ano. To je věc, kterou si zkrátka musíte na vlastní náklady koupit, pokud chcete dát dítěti šanci chodit. Hrozně jsem se na chodítko upnula, ale Max v něm zpočátku vůbec nebyl rád. Je na vozíku vlastně spokojený, naučil se ho bleskově ovládat, dostane se tam, kam potřebuje. Chodítko bylo něco jiného. Navíc má nožičky zatím velmi slabé.
Najednou ale vidíme, jak už je velký, protože jinak ho máme pořád v náručí, na klíně nebo sedí. Zatím s chodítkem bourá, kudy chodí, a pochopitelně musí trénovat, ale je to skvělé a já jsem si prostě jistá, že to dáme. Že Max bude chodit i mluvit.
Znáte už Maxovu diagnózu?
V tomto ohledu jsme se nikam neposunuli. Vloni jsme absolvovali magnetickou rezonanci, která potvrdila to, co jsme si mysleli – a totiž, že nemá žádné poškození mozku. S největší pravděpodobností jde tedy o nějakou genetickou poruchu, kterou se nedaří odhalit. Ale to nám na druhou stranu skýtá velkou naději. Když znáte přesnou diagnózu, je to trochu svazující, kdežto my máme otevřené vyhlídky.
Ještě se vrátím k politice. Sice v ní zatím nejste, ale máte pocit, že vám ta zkušenost už teď něco dala?
V souvislosti se vstupem do politiky se najednou setkáte s tím, že zdaleka ne všichni si myslí, že jste tak dobrá, jak si o sobě myslíte sama. Takže ano. Dostalo mě to ven z bubliny a zjistila jsem, že to, jak vidím svět já, vůbec nemusí odpovídat tomu, jak ho vidí ostatní. Ale zároveň to ve mně posílilo pocit, že lidskost a touha pomoci slabšímu je v nás hluboce zakořeněná. Někdy je možná skrytá pod nánosem každodenního života, ale pořád tam je!
Článek vznikl ve spolupráci s naším partnerem – společností Mattel.
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
