Pořád něco nestíhám. Stále je mi v patách nějaká uzávěrka nebo odevzdávka. Takže hasím vždycky to, co nejvíc hoří, a věci, na kterých mi skutečně záleží, odkládám na později, na dobu, až budu mít víc času. Zároveň mi kdesi vzadu v hlavě čím dál častěji zaznívá znepokojivá myšlenka, že doba, kdy budu mít víc času, nenastane nikdy. 

Vyzkoušela jsem spoustu nejrůznějších systémů time managementu a efektivity,  od „inbox zero“ až po „bullet journal“, a četla příručky se slibnými názvy jako Mít vše hotovo. Představovala jsem si, že díky těmhle vychytávkám se mi jednoho dne podaří zlikvidovat všechny resty a konečně přestanu závodit s časem. Když se mi to nedařilo, vyčítala jsem si, že jenom nejsem dost zorganizovaná a nemám pevnou vůli. Margaret Thatcherová spala jen čtyři hodiny denně, Ivan Bartoš dělá v sedm ráno shyby ve Stromovce, Stephen King napsal první čtyři romány po večerech, když se vrátil z práce. Potřebuju jen najít správný systém produktivity, přestat žít v chaosu a být nemožně líná…

Úplně jiný pohled na time management mi nabídla kniha britského publicisty Olivera Burkemama Four Thousand Weeks (Čtyři tisíce týdnů). Název odkazuje k délce našeho života: čtyři tisíce týdnů na tomto světě stráví člověk, který se dožije osmdesáti let. Náš čas je zkrátka velmi omezený. „Čas je mimo lidskou kontrolu a každý pokus o ,time management‘ je na něj krátký,“ píše Oliver Burkeman. „Ubíhá stejnou rychlostí pro každého. Nedá se na chvíli stopnout. A nikdy nevíte, kdy ten váš přidělený čas skončí. Ve skutečnosti nikdy nemůžete čas mít, vlastnit, v tom smyslu, v jakém máte třeba peníze. Nemůžete si čas schovat a ušetřit na později.“ Ve své knize upozorňuje na to, že problém není v omezenosti času, který je nám přidělen, ale v tom, že naše ambice a plány jsou naprosto neomezené: „Klademe na sebe nepřiměřená očekávání ohledně toho, co všechno bychom měli stihnout a zároveň si vyčítáme, když je nedokážeme naplnit.“ 

Čím rychleji pracujeme, tím víc práce přibývá

Poselství knihy Four Thousand Weeks se dá shrnout do jedné věty: Jste smrtelní, takže se smiřte s tím, že nestihnete všechno, co byste chtěli. Není to ovšem tak depresivní zpráva, jak by se na první pohled mohlo zdát. Pokud přijmeme myšlenku, že náš čas je omezený a nikdy ho nebude „víc“, děláme první krok k tomu, abychom se přestali cítit jako štvanci. 

Do pasti produktivity se můžete dostat na jakémkoliv stupni socioekonomického žebříčku. Ať děláte dvanáctihodinové směny v supermarketu, abyste zaplatili složenky, jako externista honíte šest různých mini úvazků, které mají poskládat váš měsíční příjem, nebo máte zajímavou a dobře placenou práci, ale vysokou hypotéku, vždycky je tady něco, co „byste měli“, ale už vám na to nezbývá čas a síly. A když přijdete na způsob, jak to všechno zvládat, nastavená laťka se posune o kousek výš. Lidé na nižších pozicích ve velkých firmách jsou navíc do pasti produktivity vháněni svými nadřízenými: „Velmi efektivní způsob, jak vydělávat víc peněz, jsou z pohledu těch na vyšších příčkách firemního žebříčku rozpočtové škrty. To znamená větší pracovní zátěž a větší nejistotu pro jejich podřízené. Co bylo včera nadstandardním výkonem, stává se dnes očekávanou normou,“ píše Burkeman. 

Nezačínat prkotinami nadepsanými „urgent“

Ve snaze vypořádat se s hromadou nedodělané práce mnoho z nás dělá jednu chybu: nejprve se pouštíme do malých, nedůležitých úkolů, které nejvíc spěchají. (Oliver Burkeman jako příklad uvádí výzvu z IT oddělení, aby si změnil heslo v počítači.) Představujeme si, že až se jich zbavíme, budeme mít čistý stůl a klid na to, abychom se konečně pustili do věcí větších a důležitějších, na kterých nám skutečně záleží. Jenže – omyl. Čistý stůl se do zítřka znovu zaplní dalšími otravnými drobnostmi, které je potřeba vyřídit.

„Člověk může celé roky promarnit tím, že systematicky odkládá právě ty věci, na kterých mu nejvíc záleží,“ konstatuje Oliver Burkeman. „Postupně jsem pochopil, že v těchto situacích potřebujeme něco jako anti-schopnost. Ne strategii, jak drobné úkoly řešit co nejefektivněji, ale spíše umění je neřešit, nechat je být a snášet psychický diskomfort pramenící z toho, že nedodělané drobnosti stále přibývají.“ Ano, chápete to správně: vyzývá nás k vědomému lajdáctví, k drobné osobní rebelii vůči všemožným e-mailům nadepsaným URGENT nebo NUTNÉ. 

Závod s časem podle něj nelze vyhrát. Můžeme se ale naučit věnovat svůj čas tomu, co považujeme za skutečně podstatné a smysluplné. Klíčovou schopností je umění vybrat si, co chceme dělat, a především, co dělat nechceme, a být s touto volbou vnitřně smířeni. Rozhodnutí, že toho budeme dělat méně, je překvapivě velmi těžké. Pokud chceme uskutečnit některé svoje ambice a plány, některým jiným musíme dát sbohem.

Možná poprvé v životě si přiznáme, že už se nenaučíme hrát na klavír nebo neprocestujeme Latinskou Ameriku. Odmítneme povýšení v práci, přestaneme si slibovat, že „konečně už“ začneme chodit na jógu nebo si psát deník. Přiznáme si konečnost svého času i své energie a řekneme ne spoustě lákavých nabídek. Výměnou za to ovšem získáme možnost naplno a bez výčitek se věnovat tomu, čemu řekneme ano.

Aktualizace 16. 5. 2022: Kniha Olivera Burkemana vychází v českém překladu pod názvem Čtyři tisíce týdnů - Time management pro smrtelníky u nakladatelství Jan Melvil Publishing.