Mýtus dokonalé matky. Proč nám škodí přesvědčení, že nestačí být jen dostatečně dobrá
Od vojenských mechaniček přes hospodyňky z padesátých let až k současnému tlaku na dokonalost ve všem, do čeho se ženy pustí. Dokonalost jako by byla nový normál. Strach a pocit viny, že nejsem dobrá matka, je totiž v základech fungování naší společnosti. Dá se z pasti dokonalosti vůbec vymanit?
Už od poloviny minulého století se britský psycholog Donald Winnicott snažil s laskavostí a pochopením pro děti i matky demytizovat mateřství. Poválečná léta rodinný život idealizovala. Ženy během války nahradily nepřítomné muže i v netypických profesích. (Třeba budoucí královna Alžběta II. byla velmi zručná automechanička.) Ujistily se o své kompetenci a schopnosti zvládat i „mužské“ práce a pak náhle přišly během pár měsíců o kariéru, samostatnost a sebeurčení. Probuzené ambice velké části populace musely najít nový cíl a tím se stal dokonalý domov pro navrátivší se hrdiny.
Tlak, který na matky a manželky vytvářela společnost – ale vytvářely ho na sebe i ony samy – byl tak velký, že jsou dodnes padesátá léta jedním z období masového zneužívání psychofarmak. Ženy v domácnosti zvládaly své dokonalé rodiny díky masové konzumaci valia a metamfetaminu. Roztomilou a trochu děsivou reklamu na relaxaci, která je ve skutečnosti chemicky podpořená, najdete třeba v naučném filmu Relaxed wife z roku 1957.
Ještě nikdy v historii nebyly v reálném světě matky tak izolované jako v posledních třech generacích.
A do toho vstoupil Winnicott a vysvětloval, že dítě nepotřebuje dokonalou matku jako z lesklé obálky časopisu Stepfordská domácnost. Že je naopak nejlepší, když je matka „jen dostatečně dobrá“ a občas selhává. Určitá míra frustrace a nespokojenosti dětem svědčí. V bezpečném prostředí se díky tomu učí překonávat nepříjemnosti, plnit nároky a přijímat občasnou nespravedlnost rozhodnutí rodičů. To, že jejich potřeby někdy nejsou naplněné, vede k tomu, že vnímají a respektují potřeby druhých. Učí se z našich chyb a rostou s námi. S jeho myšlenkami se můžete seznámit v jednom z rozhlasových pořadů, které měl Winnicot v šedesátých letech na stanici BBC.
Falešné cíle dokonalých matek
Jak se stalo, že jsme znovu podlehli kultu dokonalosti? A navíc nyní považujeme dokonalost za standard? Podobně jako v padesátých letech máme čas, máme prostředky a žijeme v umělém světě. Dokonalost je nová norma.
OK, porovnáváme se. Je to v našich genech. Chceme zapadnout a být přijati kmenem. Ostrakizace byla vždy nejhorším trestem a po velkou dobu lidské historie se rovnala trestu smrti. Náš dnešní kmen je sice virtuální, ale to v našem více či méně uvědomovaném poměřování nehraje roli. Porovnáváme se s lidmi, kteří neexistují, neexistovali a existovat nemohou. Jsou produktem nedostatku informací, pečlivě vytvářeného image a naší fantazie, která tomu dodá život. Matky to zasahuje zvlášť tvrdě. Ještě nikdy v historii nebyly v reálném světě matky tak izolované jako v posledních třech generacích.
Naše babičky to řešily úprkem do zaměstnání, mateřská dovolená byla tři měsíce a z toho kus ukousl závěr těhotenství. Naše mámy už měly k dispozici placené „volno“ delší. Pokud rodily před rokem 1989, osamělost často řešily stejně jako jejich matky. Dítě do jeslí, žena do práce, zpět do dospělého života. Od devadesátých letech dál zažívaly ženy obrovský tlak ambicí – ať už svých, nebo společenských. „Měla bys dělat něco pořádného, když už teď můžeme. Studovat! Cestovat! Podnikat!“ A v posledních dvou dekádách je součástí naší reality krásný nový svět krásných lidí a krásných rodin ze sociálních sítí.
Sociální sítě nabízejí prostředí komunity a to je skvělé. Bohužel ale zapomínáme, že do větší či menší míry není skutečná. Fotky, posty a videa nás udržují v kontaktu. Každý den vidíme známé tváře a to nám navozuje pocit bezpečí. Esmé prozrazuje další pikantnosti z historie (Kinky history), Iva kafrá, že mateřství je na bednu, a Astra nosí korunky… Jenže když sociální sítě zasáhnou náš primátí mozek a ten si spokojeně vrní ve vaně plné serotoninu, protože vidí ostatní členy kmene shromážděné kolem sebe, zdravé a štěbetající, jejich vliv tím nekončí.
Problém totiž není to, že na nás společnost klade vůbec nějaké nároky; některé nároky jsou docela rozumné a přiměřené a další mohou být stimulující a inspirující. Problém je, že jsou na nás kladené nároky, které jsou nerealistické, umělé a (upřímně řečeno) často úplně pitomé.
Obrovská část žen žije s neustálým inherentním přesvědčením, že nejsou dobré mámy. A bez tohoto strachu a pocitu viny, že nejsem dobrá matka, by celá společenská konstrukce, která ženy přetěžuje, nefungovala. Bez toho by to nešlo, protože jinak bychom se za sebe dokázaly postavit. Pokud nejsem dost dobrá matka (což znamená dokonalá matka), tak jak můžu chtít, aby si mé mateřské práce někdo vážil a dostatečně ji ohodnotil? Nejlepší a nejtvrdší žalářníci jsme my sami.
Strach ze selhání
Odkud se bere obsesivní perfekcionismus, který dnešní mateřství provází? Už nechceme být jen „dost dobré matky“. Byla by to urážka generací žen, které neměly zdravotní pojištění a placenou rodičovskou. S našimi možnostmi a zajištěním, bezpečím a ústředním topením – být „dost dobrá“ není dost dobré. Chceme být výborné matky, nic nepodcenit, vyvarovat se chyb, které jsme jako děti u svých rodičů těžce nesly, a své potomky vychovávat s láskou a respektem. Má to ale háček. Máme dojem, že musíme mít všechno pod kontrolou, všechno zkoumat důsledně a do hloubky. Strach ze selhání nás žene k neskutečným nárokům, protože co kdyby zrovna tohle bylo to osudově zásadní!
Pochybujete někdy o tom, že svou rodičovskou roli zvládáte dostatečně dobře?
Jenže dnes na všechno společenské vědění jeden mozek nestačí. Ponořit se do každé jednotlivé oblasti, ve které jako matka musíte rozhodovat, je jako cesta králičí norou – vede pořád hlouběji a rozvětvuje se. Očkování, výživa, vzdělávání. Vždy bude někdo – odborník nebo pseudoodborník –, kdo nás zahanbí svou erudicí a zase pro jednou dokáže, že nejsme dost dobré matky… Nestačí jíst víc zeleniny a chodit ven. Výživa musí být dokonale vyvážená, z lokálních zdrojů a musíme přesně vědět, proč dítěti dáváme maso nebo proč jsme vegani. Sport stimulující, atraktivní a perspektivní. Domácnost non toxic. Postava dokonalá. Vlasy bohaté, make-up vkusný. Byt uklizený a stylový. A tak dál.
Baví vás něco? Ať jde o natírání nábytku, cizí jazyky, lezení po skalách, nebo háčkování – musíte v tom excelovat, protože jinak by to neospravedlnilo to plýtvání časem, který byste měla věnovat dětem, domácnosti, partnerovi, vlastnímu rozvoji nebo kariéře. Kolik že má den hodin? Na sítích koluje populární „demotivační“ citát, který pomocí trefné zkratky vystihuje kořeny frustrace mnoha matek: Od žen se očekává, že budou pracovat, jako by neměly děti. A vychovávat děti, jako by nechodily do práce.
Zdá se vám to přehnané? Vždyť si přece stačí říct, že to nebudu řešit. Matky ten tlak nějak moc prožívají, vždyť se jim vlastně nic moc neděje. Dovolte malý ilustrační příklad: Před pár dny jsem na svých sociálních sítích zveřejnila video, ve kterém jsem v souladu s názory řady odborníků dala do souvislosti českou ignoranci Mezinárodního kodexu marketingu náhrad mateřského mléka a tristní vzdělání sester i lékařů v oblasti podpory a důležitosti kojení s alarmující statistikou klesajícího počtu plně kojených dětí.
Jistě. Všechno záleží na matce, které společnost vtloukla do hlavy všemožné mylné představy o kojení a o umělém mléce a která dostává matoucí a poškozující rady od zdravotníků.
Kodex vytvořily Světová zdravotnická organizace a UNICEF již před čtyřiceti lety, aby chránil rodiče před vlivem neetické reklamy. Marketing náhrad mateřského mléka totiž vytváří obraz kojení jako něčeho nejistého, nespolehlivého a velmi obtížného oproti praktickému, jednoduchému a kontrolovatelnému krmení náhražkou. Kodex a další rezoluce, které na něj navazují a zpřesňují ho, také zapovídá, aby – ze samozřejmého důvodu – firmy, jejichž miliardové zisky závisejí na tom, jestli ženy budou mít s kojením potíže, sponzorovaly, platily, nebo dokonce vedly vzdělávání zdravotnického personálu. A hned první komentář pod videem byl: „Záleží ale jen na mamince.“
Jistě. Všechno záleží na matce, které společnost vtloukla do hlavy všemožné mylné představy o kojení a o umělém mléce a která dostává matoucí a poškozující rady od zdravotníků. (Čest, vděk a sláva těm, kteří to dělají dobře! Sami ale víte, že jste stále v menšině.) Na matce, která se snaží marně nakojit dítě, kterému sestry bez jejího souhlasu naplnily bříško umělým mlékem. Je to prostě jen její vina. Měla se víc snažit, líp se informovat, víc vzdělávat nebo si včas si říct o pomoc a vůbec nedat dítě z ruky.
Ve skutečnosti nezáleží jen na jedné konkrétní ženě, ale na prostředí, které vytváříme. Protože kde získala žena představu o tom, co jí a dítěti kojení přináší a co jí přináší a bere krmení náhražkou? Tam, kde nám okolí od dětství představuje kojení jako něco exotického (U nás nikdy ženy kojit nemohly), nespolehlivého (Přišla o mléko ze dne na den), nechutného (Má pít produkt nějaký žlázy?!), nevhodného (Prsa jsou erotogenní zóna a ty je dáš dítěti?), zbytečného (Od toho a toho věku mu to už nic nedává), nezdravého (Víš, jaké tam máš toxiny?), devastujícího (Viděls ty vykojený cecky?), nestoudného (Přece nebudeš vyvalovat prsa na veřejnosti!), bolestivého… a tak dále.
Přečtěte si také: Kojení jako norma
Pro mnoho lidí je pohled na kojící ženu odpudivý, přirovnávají kojení k intimním aktivitám, jako je sex nebo močení, které bychom měli vykonávat v soukromí. Jak souvisí odpor veřejnosti ke kojení s vnímáním potřeb dítěte a podpory kojení jako nejpřirozenější součásti péče o dítě, vysvětluje Tereza Mynářová, autorka knihy Naše cesta ke kojení.
Žena se tím pádem nerozhoduje, zda bude kojit, nebo ne, čistě na základě objektivních informací, které rozumově vyhodnotí, ale také na základě nevědomých zvnitřněných postojů. Z velké části cíleně podporovaných právě marketingem výrobců náhrad mateřského mléka. Jak fungují mechanismy podprahového ovlivňování společnosti marketingem výrobců náhrad mateřského mléka, popisuje například kniha Milk, Money, and Madness: The Culture and Politics of Breastfeeding.
Nejde jen o matky
Společenský tlak je skutečný a silný. Falešné vzory a absurdní nároky na nás číhají všude. Možná i vás zaujal příspěvek, který již několik let obíhá sociálními sítěmi. Poukazuje na naši povrchnost a vzory, které dáváme svým dcerám. Upozorňuje na nerovnováhu míry obdivu a pozornosti, kterou získá modelka a moderátorka Kendall Jenner za fotku v červených plavkách, a kolik sedmnáctiletá Alyssa Carsson, nejmladší astronautka NASA, která se chystá na cestu na Mars. Taková hezká a přehledná zkratka absurdity naší doby.
Ovšem po pár týdnech od zveřejnění původního postu se ozvala NASA, že slečna Carsson možná sní o cestě do vesmíru od svých tří let a návštěvy startů raket a letních táborů jí umožnily fotku v NASA overalu, ale na práci astronautky ji nekvalifikují a NASA s ní nespolupracuje. Můžeme si povzdechnout, že jsou obě podobně umělé a nereálné. Pointa příběhu je ale ještě dál.
Předně – nestačí být dobrá jen v jedné oblasti a vždy se najde něco, za co můžeme ženu kritizovat. Astronautka není dost krásná, supermodelka nemá doktorát. Další dobrá taktika je „rozděl a panuj“. Zásluhy jedné ženy oceníme jen v kontrastu s ponížením té druhé. Astronautka je podivínka, která separaci od původní rodiny dovádí do extrému, když odletí na Mars bez možnosti návratu; modelka a moderátorka ctí své ženské zbraně a pečuje o sebe. Na druhou stranu je astronautka nesobecká, chytrá a obětuje se pro vědu, zatímco moderátorka se sebestředně stará o svůj vzhled a prezentaci…
Přečtěte si: Co jsi to za matku!
Matky byly terčem kritiky a vysokých nároků vždycky. Nová je anonymita sociálních sítí. Nová je míra, ve které nám sociální sítě nahrazují sociální kontakty. A nová je také bezohlednost, intenzita a nepodloženost odsuzujících komentářů. Znevažující, kritické a odsuzující chování vůči matkám dostalo své vlastní označení: mother-shaming.
Každopádně už poselství původního tweetu bylo povrchní a toxické: Měly bychom své dcery učit, aby byly naprosto brilantní a dokonalé… v těch oblastech, které jim my určíme. Musejí naplňovat cíle, které si pro ně vysníme, a hodnoty, které jsou důležité pro nás. (Moje maminka by nejspíš více ocenila, kdybych měla kariéru oslnivé modelky, než kdybych odletěla do vesmíru. A já jsem přitom feministka s nadváhou. Promiň, mami.)
Ale jak z té pasti ven? Podporujme nastartované změny ve společnosti. Pomozme feministické snaze o rovnoprávnost napsat další kapitolu našich dějin. A přitom zbavme sebe nebo alespoň naše dcery dvojité zátěže. Naučme syny podílet se na práci, kterou rodina a domácnost vyžadují – každému by mělo připadat sobecké a trapné se o ni nedělit.
Určitě nedokážeme hned ode dneška přestat soudit druhé – máme to v genech a je to jeden z motorů našeho pokroku. Můžeme ale začít zkoumat kritéria, podle kterých sebe i ostatní posuzujeme. Alenka to měla v říši divů Tima Burtona těžké. I Houseňák říká, že „je Alenkou jen stěží“. A ona musí znovu najít svoji „svojskost“, své autentické hodnoty. Musí prozkoumat a realisticky zvážit své schopnosti a síly a rozvíjet je. A i když byla přesvědčená, že ona „neskoluje“, nakonec s drakem bojuje a přemůže ho.
Podobně ani my nemusíme jen bolestně „přijímat své chyby“. Nakonec to nemusejí být chyby, ale projevy jedinečnosti a originality každého z nás. A možná se ukáže, že mají vlastní hodnotu a význam.
Jako v taoistickém příběhu o křivém stromu, který byl vedle svých ztepilých soukmenovců zakrslý a nepěkný. Přišli dřevorubci, všechny stromy pokáceli a rozřezali na trámy a prkna. Jen bezcenný křivý strom zůstal stát. A desetiletí živil zvěř, nesl ptačí hnízda a poutníkům poskytoval stín.
Sílící hnutí body positivity, podpora diverzity a otevřenosti k všelijakým netypickým projevům je přesně to, co potřebujeme. Možná je načase přiznat právo na jedinečnost a na nedokonalost i sobě. A možná – i když to už je hodně rouhačské – je načase přiznat právo na nedokonalost i matkám.
Nemusíme ale přivírat oči před nedostatky a automaticky „snižovat své nároky“. Nakonec (jako Alenka) přijmeme některé cíle, které na nás nakládá společnost, protože je začneme považovat za opravdu důležité. Musíme je ale zbavit balastu těch falešných hodnot a cílů.
Skutečné cíle
Když budeme zkoumat pozadí svých přání a přesvědčení, třeba se nám podaří vystopovat jejich kořeny. Mohou to být nejapné poznámky dospívajících spolužáků zmítaných hormonální bouří. Nebo ve své hlavě uslyšíte svou babičku nebo trenérku a poprvé si uvědomíte, že vy sama vlastně nepovažujete vlasy za „korunu krásy ženy“, a tak o ně nemusíte tak úzkostlivě pečovat. Nebo si je naopak nutkavě rebelsky holit. Možná zůstanete s dětmi doma tak dlouho, jak to jen půjde, a pak začnete úplně jinou pracovní kariéru. Nebo se budete těžce vracet do původní práce s pocitem, že vám ujel vlak, ale stálo to za to. Anebo zaplatíte chůvu a dáte děti do jeslí, protože své děti milujete, ale mámou na plný úvazek být nechcete. Anebo půjdete na potrat, protože k tomu máte jakýkoliv důvod, který vy sama považujete za důležitý.
Dovolme si tvarovat svůj život sami, dovolme si jako Štěpán Dedalus v závěru románu Portrét umělce v jinošských letech možnost „dělat chyby, třeba i na věčné časy“. Falešné hodnoty a cíle jsou nebezpečné – ať už jsme je zkopírovaly od svých idolů, lásek, nebo jsme je dostávaly po kapkách z masmédií a sociálních sítí. Jsou problematické, protože jsou umělé, nereálné, a proto nedosažitelné. Ve srovnání s nimi prostě musíme selhat. Ale to nejhorší je, že tvarují a ovlivňují náš život celé roky. Zbavit se jich je osvobozující a léčivé.
Aktuální číslo
- Žijí s postižením, ale to nedefinuje jejich osobnost ani přístup ke světu
- Máte odvahu zpomalit? Být offline, žít svým vlastním tempem a být v klidu? Inspiraci najdete v rubrice Feel good
- Foto na titulní straně: Eliška Sky x Midjourney
- Speciální příloha o umělé inteligenci. Co bychom jï měli naučit především?
- Více než 180 stran čtení, které způsobuje nezávislost
