Tiktokové pipky odmítají nerovnost a nechtějí přemýšlet. Jak podvratné hnutí ženám pomáhá i škodí?

„Přestaň si ověřovat fakta. Přestaň projíždět partnerův telefon a zjišťovat, jestli tě nepodvádí. Soustřeď se neustále jen na sebe a na to, jak vypadáš. Buď vždycky sexy. Nezapojuj se do debat o diskurzu (a když se tě někdo zeptá, dělej tupou, ať nemusíš říkat svůj názor). Na každou otázku odpovídej, že nevíš. Nedívej se na zprávy. Schválně dělej věci špatně, ať je po tobě nikdo nechce. Přestaň všechno pozorovat a vnímat. Žádné kritické myšlení, uvědomění sebe sama, myšlenky – jenom vibes,“ káže ve svém desateru 21letá Fairbairn 184 tisícům sledujících na TikToku.

Podobné proklamace mohou celkem oprávněně vyvolávat hrůzu. Už více než sto let se přece jako ženy snažíme dokázat světu naprostý opak: chceme, můžeme a umíme dělat cokoliv, co si vytyčíme. Nejsme jenom líbivé sexuální objekty ani chodící inkubátory. Pejorativní výraz bimbo, v běžné angličtině hanlivě označující husu nebo pipku s vizáží barbíny a vzduchoprázdnem v hlavě, tak dosud pro řadu z nás představovalo něco, proti čemu je třeba se vymezit a co by soběstačná moderní žena rozhodně neměla připomínat. Anebo…?

Stereotyp roztomilé, hloupé a neškodné ženy, která povrchně přitahuje, ale pod dokonalým zevnějškem postrádá jakoukoliv hloubku, není ničím novým. Zajímavostí je, že termínem bimbo vycházejícím z italského bambino (dítě) byli na začátku dvacátého století častováni hloupí muži; až v osmdesátých letech se z něj v anglosaském světě stalo rozšířené pejorativum směřované výhradně k ženám, píše list The Chicago Tribune. Rok 1987 byl dokonce ve Spojených státech překřtěn na „Year of the Bimbo“ (rok pipiny, pozn. red.). 

Už mnohem dříve ale polohy naivní krasavice ve svých rolích umně využívaly například blonďaté ikony filmového plátna, jako byly Marilyn Monroe nebo Mae West. Právě blond vlasy, záliba v růžové barvě (dříve po staletí spojovaná opět spíše s muži, jak si můžete přečíst webu Heroine.cz) a okázalá, vyzývavá ženskost jsou s fenoménem bimbos neodmyslitelně spjaty. Na rozdíl od krásných femme fatale z dob zlaté éry Hollywoodu ale původní bimbos ve filmech představovaly neškodnou a líbivou variantu feminity: scénáře je obvykle nenapravovaly ani netrestaly. Mohly být sexuálně vyzývavé či roztomile drzé, neohrožovaly ale mužnou identitu hlavního hrdiny a vesele a s úsměvem dostávaly patriarchálních norem.

Za zavedením pojmu do obecného žargonu v osmdesátých letech stojí především americká modelka Jessica Hahn, nad jejíž nahou usmívající se fotkou v časopise Playboy stál titulek „Nejsem pipina“. Paradoxem je, že Hahn v rozhovoru odkrývá svou výpověď ohledně tehdy již medializovaného případu, kdy modelku zdrogovali a znásilnili americký televizní kněz Jim Bakker a jeho kolega John Wesley Fletcher. Hahn v době, kdy ke znásilnění došlo, pracovala jako jeho sekretářka. „Nejsem pipina, jsem lidská bytost. Byla jsem zlomená, zraněná,“ říká Hahn. Její příběh ilustruje tu nejtemnější stránku sexistické kultury, v níž se z neškodné roztomilosti mladé a naivní krásky označované jako bimbo lusknutím prstu stává výsměšná nadávka a způsob, jak umlčet oběť sexuálního násilí. V tehdejší atmosféře, která se do velké míry udržela i dnes, byla bimbo někdo, kým smíte bez problému manipulovat a nahlížet na něj jenom jako na objekt: od toho tu přece ty hloupé krásky jsou, nebo ne?

Novodobé bimbos na první pohled chtějí vyměnit ženská práva za bezduchý konzum a ničím nezatíženou existenci. V jejich sebepojetí se skutečně částečně odráží touha po jednodušším a bezstarostnějším životě, který pravděpodobně akcelerovala prožitá pandemie a následný propad do ekonomické recese. Na rozdíl od čistě únikových fantazií, jaké během koronavirové krize na sociálních sítích charakterizoval třeba oblíbený cottagecore (životní styl idealizující a napodobující tradiční venkovský život), by ale bylo chybou tyhle barbíny podceňovat.

Chrissy Chlapecka, další tiktoková bimbo původem z Chicaga, o sobě říká, že je „pro LGBT, pro práci v sexbyznysu, pro hnutí Black Lives Matter a proti kapitalismu“. V růžových minisukních a s dlouhými blonďatými culíčky satiricky kritizuje současnou, zejména americkou společnost a s nadšením prohlašuje, že i když neumí fyziku ani ekonomii, má emoční inteligenci a dokáže „poskládat outfit líp než ty“. Vzápětí si do notesu zapíše, že kapitalismus je původce veškerého zla.

Právě levicové směřování a politický náboj v podobě kritiky kapitalistických hodnot je dalším výrazným aspektem moderních bimbos. Zatímco to vypadá, že jedna odnož hnutí vzývá vnitřní pohodu hraničící s odevzdanou lhostejností, ta druhá je jasnou reakcí na zklamání z „girlboss feminismu“ předchozích let: neustálého zdůrazňování individuální motivace a přesvědčení, že ženy dokážou a mohou mít všechno, stačí se za to jen s dostatečnou vervou bít.

To může být na jednu stranu motivující způsob uvažování, který zdůrazňuje vlastní vůli a invenci – jenže na druhou stranu zcela ignoruje systémové překážky a limity, s nimiž se ženy potýkají, jako je pay gap, misogynie, nároky na ženy v oblasti péče nebo společenské stereotypy. Ve světě, kde snaživý individualismus může velmi lehce narazit na limity společnosti, tak začal být pro mnoho žen girlbossing nejen nedosažitelnou, ale leckdy směšnou a otravnou mantrou, která bagatelizuje jejich skutečné problémy.

Inkluzivita dnešních bimbos navíc dává prostor se alespoň na chvíli uvolnit z restrikcí a škatulek, do nichž ženy společnost leckdy manipuluje: být sexy, ale ne lacině vyzývavá, inteligentní, ale ne nesympaticky, být mateřský typ, ale zároveň dělat kariéru, nebýt „coura“ ani „frigida“. Bimbos jako Chlapecka se od nich osvobozují vlastní hyperfeminitou a neskrývaným sex-appealem, který v jejich kontextu nepůsobí jako úlitba standardům krásy, ale jako prostředek vlastní emancipace. Hyperfeminita tiktokových „pipin“ se nevtírá mužům. Říká, že ženy můžou být takové, jaké chtějí být, i když je možná někdo označí za coury.