E-shop Heroine: předplatná, Manuál pro moderní mámy, Heroine Premium

Tiktokové pipky odmítají nerovnost a nechtějí přemýšlet. Jak podvratné hnutí ženám pomáhá i škodí?

„Neříkejte, co vám způsobuje patriarchát. Radši se ptejte, co pro vás patriarchát může udělat.“ Kontroverzní věta kanadské influencerky Fiony Fairbairn vás na první pohled přiměje obrátit oči v sloup. Autorka „pipinovského manifestu“ se ale ve skutečnosti hlásí k podvratné odnoži feminismu natřeného na růžovo. Bimbo feminism znovu objevuje sexistické nálepky a hledá v nich sílu. Po svém. Čím inspiruje a čím může ženám naopak ublížit?

Foto: Gabriela Knížková / Midjourney

„Přestaň si ověřovat fakta. Přestaň projíždět partnerův telefon a zjišťovat, jestli tě nepodvádí. Soustřeď se neustále jen na sebe a na to, jak vypadáš. Buď vždycky sexy. Nezapojuj se do debat o diskurzu (a když se tě někdo zeptá, dělej tupou, ať nemusíš říkat svůj názor). Na každou otázku odpovídej, že nevíš. Nedívej se na zprávy. Schválně dělej věci špatně, ať je po tobě nikdo nechce. Přestaň všechno pozorovat a vnímat. Žádné kritické myšlení, uvědomění sebe sama, myšlenky – jenom vibes,“ káže ve svém desateru 21letá Fairbairn 184 tisícům sledujících na TikToku.

Podobné proklamace mohou celkem oprávněně vyvolávat hrůzu. Už více než sto let se přece jako ženy snažíme dokázat světu naprostý opak: chceme, můžeme a umíme dělat cokoliv, co si vytyčíme. Nejsme jenom líbivé sexuální objekty ani chodící inkubátory. Pejorativní výraz bimbo, v běžné angličtině hanlivě označující husu nebo pipku s vizáží barbíny a vzduchoprázdnem v hlavě, tak dosud pro řadu z nás představovalo něco, proti čemu je třeba se vymezit a co by soběstačná moderní žena rozhodně neměla připomínat. Anebo…?

Od Marilyn po Paris

Stereotyp roztomilé, hloupé a neškodné ženy, která povrchně přitahuje, ale pod dokonalým zevnějškem postrádá jakoukoliv hloubku, není ničím novým. Zajímavostí je, že termínem bimbo vycházejícím z italského bambino (dítě) byli na začátku dvacátého století častováni hloupí muži; až v osmdesátých letech se z něj v anglosaském světě stalo rozšířené pejorativum směřované výhradně k ženám, píše list The Chicago Tribune. Rok 1987 byl dokonce ve Spojených státech překřtěn na „Year of the Bimbo“ (rok pipiny, pozn. red.)

Už mnohem dříve ale polohy naivní krasavice ve svých rolích umně využívaly například blonďaté ikony filmového plátna, jako byly Marilyn Monroe nebo Mae West. Právě blond vlasy, záliba v růžové barvě (dříve po staletí spojovaná opět spíše s muži, jak si můžete přečíst webu Heroine.cz) a okázalá, vyzývavá ženskost jsou s fenoménem bimbos neodmyslitelně spjaty. Na rozdíl od krásných femme fatale z dob zlaté éry Hollywoodu ale původní bimbos ve filmech představovaly neškodnou a líbivou variantu feminity: scénáře je obvykle nenapravovaly ani netrestaly. Mohly být sexuálně vyzývavé či roztomile drzé, neohrožovaly ale mužnou identitu hlavního hrdiny a vesele a s úsměvem dostávaly patriarchálních norem.

Slavná scéna z filmu Páni mají radši blondýnky (1953) s Marilyn Monroe. Slavná herečka ve svých rolích stereotyp bimbo často zobrazovala.

Za zavedením pojmu do obecného žargonu v osmdesátých letech stojí především americká modelka Jessica Hahn, nad jejíž nahou usmívající se fotkou v časopise Playboy stál titulek „Nejsem pipina“. Paradoxem je, že Hahn v rozhovoru odkrývá svou výpověď ohledně tehdy již medializovaného případu, kdy modelku zdrogovali a znásilnili americký televizní kněz Jim Bakker a jeho kolega John Wesley Fletcher. Hahn v době, kdy ke znásilnění došlo, pracovala jako jeho sekretářka. „Nejsem pipina, jsem lidská bytost. Byla jsem zlomená, zraněná,“ říká Hahn. Její příběh ilustruje tu nejtemnější stránku sexistické kultury, v níž se z neškodné roztomilosti mladé a naivní krásky označované jako bimbo lusknutím prstu stává výsměšná nadávka a způsob, jak umlčet oběť sexuálního násilí. V tehdejší atmosféře, která se do velké míry udržela i dnes, byla bimbo někdo, kým smíte bez problému manipulovat a nahlížet na něj jenom jako na objekt: od toho tu přece ty hloupé krásky jsou, nebo ne?

Americká dědička Paris Hilton si na image barbíny postavila kariéru.
Foto: Shutterstock

Popkulturu se bimbos s čivavou pod paží a ve velurových soupravách s nápisem Juicy na pozadí podařilo ovládnout na přelomu tisíciletí. Ve filmu to začalo Praštěnou holkou s Alicií Silverstone z roku 1995 a pokračovalo například dnes už kultovní komedií Protivný sprostý holky. V reálném světě pak nálepku dokázala šikovně zpeněžit například jedna z nejslavnějších dědiček světa Paris Hilton. Negativní konotace zděděné po osmdesátých letech se ale s pojmem táhly dál: bimbos měly být bezduché, plastové a především – materialistické. 

To je patrně jeden ze zásadních důvodů, proč se ženám, které by se daly označit za barbíny, dosud dostávalo kromě blahosklonného posměchu často také neskrývaných urážek a nenávisti. Sexistické stereotypy velí, že ženskost se automaticky odráží v zákeřnosti, manipulativnosti, ale i slabosti. Hvězdy jako Hilton však na první pohled proplouvaly životem bez jediného problému v nekonečném vleku večírků a vlastního ignorantství. Popuzovaly tak zároveň muže i ženy, které se tomuto typu ženskosti nechtěly nebo nemohly přiblížit: paradoxně jim ale společnost nakonec představu, že „nejsou dost“, vštěpovala úplně stejně jako zmiňovaným barbínám. Jeden typ ženy totiž po vzoru freudovského Madonina komplexu údajně neměl být dost zajímavý a sexy, druhému zase chyběla úctyhodnost, inteligence a schopnosti. 

Hilton později vysvětlila, že její veřejná persona vznikla jako reakce na šikanu a týrání na internátní škole, kam chodila jako náctiletá, píše americký časopis Nylon. Není divu, že o ní nepromluvila v době své největší slávy: stačí se podívat, jak veřejnost reagovala v době, kdy svůj boj o duševní zdraví prohrávala další slavná bimbo, americká zpěvačka Britney Spears. Proti „zneuctěné“ popové princezně se okamžitě otočila řada fanoušků a médií, jakmile si v roce 2007 slavně oholila hlavu a rozbila tím svou původní barbínovskou image.

Ženské zbraně proti kapitalismu

Novodobé bimbos na první pohled chtějí vyměnit ženská práva za bezduchý konzum a ničím nezatíženou existenci. V jejich sebepojetí se skutečně částečně odráží touha po jednodušším a bezstarostnějším životě, který pravděpodobně akcelerovala prožitá pandemie a následný propad do ekonomické recese. Na rozdíl od čistě únikových fantazií, jaké během koronavirové krize na sociálních sítích charakterizoval třeba oblíbený cottagecore (životní styl idealizující a napodobující tradiční venkovský život), by ale bylo chybou tyhle barbíny podceňovat.

Chrissy Chlapecka, další tiktoková bimbo původem z Chicaga, o sobě říká, že je „pro LGBT, pro práci v sexbyznysu, pro hnutí Black Lives Matter a proti kapitalismu“. V růžových minisukních a s dlouhými blonďatými culíčky satiricky kritizuje současnou, zejména americkou společnost a s nadšením prohlašuje, že i když neumí fyziku ani ekonomii, má emoční inteligenci a dokáže „poskládat outfit líp než ty“. Vzápětí si do notesu zapíše, že kapitalismus je původce veškerého zla.

@chrissychlapecka who is the gen-z bimbo? here’s ur answer 💖 luv y’all xoxo #bimbo #ihatecapitalism #ily ♬ original sound - chrissy
Hvězda TikToku Chrissy Chlapecka miluje růžovou a nesnáší kapitalismus a sexismus.

Právě levicové směřování a politický náboj v podobě kritiky kapitalistických hodnot je dalším výrazným aspektem moderních bimbos. Zatímco to vypadá, že jedna odnož hnutí vzývá vnitřní pohodu hraničící s odevzdanou lhostejností, ta druhá je jasnou reakcí na zklamání z „girlboss feminismu“ předchozích let: neustálého zdůrazňování individuální motivace a přesvědčení, že ženy dokážou a mohou mít všechno, stačí se za to jen s dostatečnou vervou bít.

To může být na jednu stranu motivující způsob uvažování, který zdůrazňuje vlastní vůli a invenci – jenže na druhou stranu zcela ignoruje systémové překážky a limity, s nimiž se ženy potýkají, jako je pay gap, misogynie, nároky na ženy v oblasti péče nebo společenské stereotypy. Ve světě, kde snaživý individualismus může velmi lehce narazit na limity společnosti, tak začal být pro mnoho žen girlbossing nejen nedosažitelnou, ale leckdy směšnou a otravnou mantrou, která bagatelizuje jejich skutečné problémy.

Růžová klišé nebereme

Inkluzivita dnešních bimbos navíc dává prostor se alespoň na chvíli uvolnit z restrikcí a škatulek, do nichž ženy společnost leckdy manipuluje: být sexy, ale ne lacině vyzývavá, inteligentní, ale ne nesympaticky, být mateřský typ, ale zároveň dělat kariéru, nebýt „coura“ ani „frigida“. Bimbos jako Chlapecka se od nich osvobozují vlastní hyperfeminitou a neskrývaným sex-appealem, který v jejich kontextu nepůsobí jako úlitba standardům krásy, ale jako prostředek vlastní emancipace. Hyperfeminita tiktokových „pipin“ se nevtírá mužům. Říká, že ženy můžou být takové, jaké chtějí být, i když je možná někdo označí za coury.

Můžete mít všechno. Ženám se to tvrdí, je to lež. Falešná emancipace nerovnosti neřeší

Feminismus

Kritická stránka bimboismu představovaná Chlapeckou je tak mnohem inspirativnější než odevzdaný eskapismus v souladu s manifestem Fiony Fairbairn, přestože nemusíme souhlasit s některými radikálními názory Chlapecké ani s jejím politickým přesvědčením. Patriarchát v některých případech může být dobrý sluha. Vždycky je ale špatný pán. Stejně důležitá jako poukazování na systémové nerovnosti a předsudky je totiž snaha je měnit. Nemusíme hned dělat feministickou revoluci (Kolik žen na to vůbec má čas a prostor?). Uzavřít se do role hloupé a neschopné může být dočasně výhodné: vážně to ale stojí za zdecimování osobního rozvoje, touhy poznávat a vzdělávat se? Dobrá zpráva je, že my ostatní, kdo vážně neplánujeme svrhávat kapitalismus prostřednictvím milionů sledujících na sociálních sítích, si z postoje bimbos nemusíme brát jen apatii. Hnutí barbín nás totiž vede k sebepřijetí a odmítnutí svazujících klišé. Jestli společenským normám ukážete prostředníček v růžové sukni, nebo černých gládách, už je na vás.

Aktuální číslo

  • O tom, jak rodí ženy, rozhodují muži
  • BDSM coming out
  • Malý, tlustý, plešatý? Body shaming se týká i mužů. Promluvili Čestmír Strakatý, Šimon Holý, René Levínský a Jordan Haj
  • Budoucnost je rostlinná
Popup se zavře za 8s