Jak bude vypadat řešení klimatické krize, když je vezmou do rukou ženy?

Zejména v rozvojových zemích musí ženy kvůli prodlužujícímu se období sucha tvrději pracovat, ujít větší vzdálenosti, častěji opouštět domov a kvůli péči o rodiny víc riskovat své zdraví a životy. Po celém světě ženy tvoří až 70 % světové populace žijící v chudobě, a i proto je pro ně těžší se vyrovnávat s katastrofickými dopady změny klimatu. Potvrzují to statistická data a zkušenosti z terénu, které se problematikou zabývají.

O tom, že změna klimatu na ženy dopadá neúměrně více než na muže, se dozvídáme skoro vždy, když přijde řeč na ženskou otázku klimatické krize. Tato tak zvaná genderová klimatická nerovnost je velmi přímočarým způsobem shrnuta a znázorněna na příklad skupinou třiceti ženských a nebinárních umělkyň prostřednictvím online výstavy nazvané Man Made Disaster (Muži zapříčiněná pohroma). Návštěvníky s touto problematikou konfrontuje psaným slovem i různými uměleckými formami. I zde vidíme, že zdaleka nejvýrazněji se tato nerovnost projevuje v zemích globálního Jihu, kde jsou už dnes ženy často nucené čelit nejen přírodním katastrofám a nedostatku přírodních zdrojů, ale také konfliktům, násilí a válkám souvisejícím s bojem o tyto zdroje.

Ale rozdíly jsou patrné i jinde. Ve srovnání s muži mají ženy například mnohem menší ekologickou stopu a statisticky také vychází jako ty, kdo se mnohem častěji trápí stavem životního prostředí. Ženy se rovněž podle těchto svých postojů k životnímu prostředí mnohem častěji rozhodují ve volbách. 

Vzhledem k pečovatelské roli, která jim byla po staletí vštěpována, bývají logicky ženy vnímavější a citlivější vůči otázkám klimatické spravedlnosti, a tedy i vůči nerovnoměrným dopadům klimatické krize, ať už z hlediska globálních nerovností, nebo mezigenerační spravedlnosti. A přestože za vznik klimatické krize zodpovídají především politické a ekonomické elity 20. a počátku 21. století, tvořené zejména muži, jsou to právě dnešní děti, bez rozdílu pohlaví, které zatím ani nemohou volit, kdo v budoucnosti na nynější selhání svých rodičů, prarodičů, a dalších předků doplatí nejvíce. Bezpečí, kvalita života a obecně budoucnost dětí je tím, co mnoho žen v souvislosti s klimatem trápí nejčastěji.

Za klima a za práva žen

Ženy ovšem ve vztahu ke klimatické krizi čím dál tím častěji odmítají být jen v roli obětí a trpitelek. Naopak. Není žádnou náhodou, že rozvoj hnutí za klimatickou spravedlnost probíhá ve stejné době jako nová vlna hnutí za práva žen. Po celém světě dnes stále častěji slyšíme hlasy statečných a silných žen – od vlivných političek, jako je Alexandria Ocasio-Cortez, odbornic, jako je klimatická vědkyně Katherine Hayhoe, a aktivistek, jako Greta Thunberg, přes novinářky, jako Naomi Klein, či celebrity, na příklad herečka Jane Fonda, až po představitelky místních komunit – obyčejné ženy, mladé dívky, matky, babičky, či ženy z marginalizovaných a systémově znevýhodňovaných skupin.

Pro příklady „obyčejných žen“ bijících na poplach a volajících po lepší ochraně klimatu, která by dala šanci na život jejich dětem, netřeba chodit daleko. I v Česku vznikla odnož hnutí Rodiče za klima, které založily převážně matky malých dětí za účelem podpory studentských stávek, a má dokonce v Česku několik regionálních mutací.

V Praze, kde je obecně široká škála možností zapojit se do různých aktivit českého ekologického a klimatického hnutí, se ryze rodičovská akce omezila na jednu demonstraci konanou v květnu 2019. Zato v Liberci je tamní skupina podstatně sofistikovanější, podařilo se jí na úrovni města iniciovat vznik poradního orgánu s názvem Rada pro klima. V rámci ní se pak podařilo prosadit pozici energetického manažera – člověka, který pro město vytvoří plán energetických úspor, nebo docílit toho, že se Liberecký kraj stal jedním z prvních českým krajů s vlastním plánem adaptace na změnu klimatu.

Každá to sice dělá po svém a jinými slovy, ale to, co tyto ženy spojuje, je hlasité upozorňování na destruktivní dopad současných mocenských struktur na systémovou nerovnost, na náš přírodní svět, i podmínky každodenního života. Staví se na odpor patriarchální expanzivní nadvládě, která svět po staletí snah opanovat ženy a přírodu dostala až na pokraj kolapsu životaschopnosti ekosystémů, jež život lidstva na Zemi umožňují.

Snad nejlépe to shrnula Greta Thunberg ve svém slavném projevu na klimatickém summitu OSN v New Yorku v září 2019, když rázným a emocionálním hlasem řekla: „Lidé trpí. Lidé umírají. Celé ekosystémy kolabují. Jsme na počátku masového vymírání, a vy mluvíte jen o penězích a říkáte nám pohádky o věčném ekonomickém růstu.“ Právě za tento projev sklidila jak velký obdiv, tak i kritiku a posměch, jak jinak, převážně od konzervativněji laděných mužů, v Česku např. od některých zástupců ODS. K tomu, aby ženy a jejich narativy byly brány vážně, je tedy stále ještě potřeba ujít velký kus cesty.

Jedna žena nestačí

Stále častěji dnes proto zaznívá, že dosažení udržitelného a spravedlivého světa je neoddělitelně spjato s dosažením genderové rovnosti, a to jak v zemích globálního Severu, kde ženy navzdory vysokému stupni vzdělání často bývají posuzovány jinou optikou než muži a často proto nejsou brány dostatečně vážně, tak i v zemích globálního Jihu. OSN si například všímá proměny genderových rolí během krizových a konfliktních situací způsobených v rozvojových zemích dopady měnícího se klimatu. Vedení se zde mnohdy spontánně ujímají ženy, které jsou jinak upozaděné a z důležitých rozhodnutí vylučované. Získávají tak prostor uplatnit své tradiční znalosti a postupy šetrné k přírodě. Pokud však proměna genderových rolí má být trvalého a systémového charakteru, je naprosto klíčové, aby ženy v těchto zemích získaly také rovný přístup ke zdravotní péči, vzdělání a ekonomickým příležitostem.

Přesto není postup v dosahování vytyčených cílů dost rychlý na to, aby trajektorii aktuálního směřování lidské civilizace napomohl včas významněji přiblížit k bezpečnější budoucnosti. Otěže světa a ekonomiky nadále přetrvávají hlavně v rukou strážců současného politického a ekonomického systému, mezi nimiž převažují muži. Ti se přitom otěží zatím moc zbavovat nechtějí. Pakliže se pod vzrůstajícím tlakem sociálních hnutí a společenské atmosféry dnes ženy častěji dostávají do vedoucích a významných rozhodovacích pozic, očekává se od nich, že se budou řídit existujícími pravidly, jež ovšem stvořili muži.