Heroine do schránkyPředplatit časopis 
Předplatné časopisu

Ve stáří cynický vyhazov z práce. Ve třinácti komplexy. Oceněný film pracuje s přehlíženou krizí

FilmFilmová premiéra
Genderové stereotypy
Homosexualita
Kinematografie
Klimatická změna
Jana Bébarová
| 14. 9. 2022 | 5 komentářů | 5 655
Ve stáří cynický vyhazov z práce. Ve třinácti komplexy. Oceněný film pracuje s přehlíženou krizí
Filmová Tereza řeší svou sexualitu a jinakost, odtahuje se od vrstevnic. Foto: Lukas Havlena

Osamocení a výpověď v práci jako start vdovské fáze života. Nenaplněná očekávání rodičů o dokonalé holčičce. A třicátnice, která se trápí nedokonalostí svého mateřství. Tři příběhy, odvíjející se v pozadí hroutícího se světa, vzájemně propojuje film Běžná selhání, který se promítal na nedávno skončeném 79. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Benátkách. Podle scénáře Kláry Vlasákové a v produkci Marka Nováka jej natočila rumunská režisérka Cristina Grosan, která si za svůj film odvezla i cenu za režii pro nejlepší tvůrkyně do čtyřiceti let.

Běžná selhání, koncipovaná jako povídkový film o několika vzájemně propojených příbězích, jsou vypravěčsky vystavěna s naprostou chirurgickou přesností. Scenáristka Klára Vlasáková, která se jako prozaička před dvěma lety uvedla románem Praskliny – obdobně koncipovaném, segmentovaném příběhu o bolesti, ztrátě a naději s apokalyptickým nádechem – s režisérkou Cristinou Grosan sofistikovaně propojily trojici povídek s ženskými protagonistkami v příběhu odehrávajícím se na pozadí blížícího se konce světa. Akcentují přitom témata rodičovství, ztráty, vyrovnávání se s bolestí a s jinakostí.

Běžná selhání i román Praskliny vznikaly částečně paralelně. První verze scénáře Běžných selhání byla hotová v roce 2017 a o rok později začala Klára Vlasáková pracovat na Prasklinách. „Jsou tam určité styčné body – především krize, která je dlouhou dobu přehlížena, ale která se postavám přesto násilně vetře do životů. Žijeme ve světě, kde na nás doléhá klimatický rozvrat, narůstají majetkové nerovnosti a kde jen pár set kilometrů od našich hranic zuří válka. Je nemožné, aby něco z toho neprosáklo do tvorby,“ komentuje autorka. Sama se ale nevnímá jako pesimistka: „Jak v Prasklinách, tak v Běžných selháních je přítomna naděje. Vzájemná péče, empatie a solidarita, to je cesta, která nás může zachránit.“

Prvotní idea Běžných selhání byla podle ní představa podivných výjevů hroutícího se města a zároveň myšlenka tří vzájemně propojených příběhů. „Když jsem začala uvažovat nad scénářem, měla jsem pár nápadů navázaných na různé postavy a nemohla jsem si vybrat, komu dát v příběhu přednost. Někdy tehdy mě napadlo, že bych to mohla vyřešit trojicí hrdinek. Pro mě je ostatně autorsky – ale i divácky – snazší a přirozenější dívat se na události z pohledů více postav, které mají rozdílné sociální nebo třeba rodinné zázemí,“ říká Vlasáková.

Galerie: Podívejte se na snímky z filmu Běžná selhání

Foto: Petr Salaba
Další fotky v galerii (7)

V hlavní roli minimalismus

S ovdovělou šedesátnicí Hanou (Taťjana Medvecká) se poprvé seznamujeme na skupinovém terapeutickém sezení, kam chodí z povinnosti, aby udělala radost své dceři. Byť všechny přesvědčuje, že se má dobře, vidíme nepořádek u ní doma, schnoucí květiny, nic ji netěší. Jediným společníkem je jí památka na zesnulého muže – robotický pes, ovšem symptomaticky s vybitými bateriemi.

Třináctiletá Tereza (Nora Klimešová) naopak žije v dokonalé domácnosti s dokonalou, vždy upravenou matkou (Vica Kerekes), jejíž požadavky o líbivé holčičce v šatičkách nedokáže naplnit. Tereza řeší svou sexualitu a jinakost, odtahuje se od vrstevnic, se kterými si nerozumí. Jedinou radost jí dělá kočka, jíž se právě narodila mláďátka.

Protagonistkou třetí povídky je třicátnice Silva (Beáta Kaňoková), trápící se nedostatečností v roli matky malého Vojty. „Ty taky umřeš, mami?“ ptá se jí syn a ona jen těžko hledá upřímnou odpověď.

Zářící měsíc na obloze. Semafory, metro. Výbuch na zastávce MHD, svítání. Televizní zprávy běžící na pozadí událostí domácích melodramat jednotlivé povídky propojují. Haně teče z kohoutku černá voda, ale kdovíjak se nad tím nepozastavuje. Je smířená. Skousne koneckonců i vcelku cynický vyhazov z práce a (poněkud trapný a laciný) večírek na rozloučenou, pořádaný jen pár minut poté, co dostane výpověď. Najde však v sobě sílu a smysl bytí, byť se svět kolem ní hroutí.

Komplexnost postav, které Vlasáková uvádí na scénu, nelze než obdivovat. Nejsou definovány svým vztahem k muži či rodině, jsou bytostmi se složitou, křehkou psýché, přičemž všechny herečky jim niterným minimalistickým projevem dodávají hloubku a otevírají jejich duše publiku.

Vyplatil se tu důsledný a dlouhodobý casting, který měla na starosti Maja Hamplová (sama zároveň filmová producentka z Barletta Productions). „Myslím, že bych nikdy nedokázala zfilmovat scénář, kde už jsou jasně daní představitelé rolí. I když Klára měla nějaké nápady během psaní scénáře, cítila jsem absolutní svobodu a její podporu,“ říká k tomu režisérka Cristina Grosan. „S Majou Hamplovou jsem vedla dlouhé rozhovory o tom, koho hledám. Poslala mě do divadel, viděla jsem řadu představení v češtině, sledovala jsem herecký projev obrovského množství lidí a pak je potkávala na castingu,“ dodává. „Co se týče postavy Terezy – viděla jsem více než sedm set dívek, než jsem se rozhodla, že obsadíme Noru Klimešovou. Tři propojené příběhy a jejich mikrosvěty znamenaly, že jsem se potkala se spoustou herců a hereček.

 

Foto: Lukas Havlena

Režisérka Cristina Grosan během natáčení filmu

Traumata a bolesti postavy spojují

„Chybí větší pestrost hlasů z hlediska genderu, rasy, sexuální orientace. Ale to se naštěstí mění,“ říká na otázku, co nejvíce schází v současné české kinematografii, Klára Vlasáková. Ona sama tento motiv přetavila zejména do postavy třináctileté Terezy, sžírané komplexem, že nedokáže naplnit očekávání matky, dokonalé domácí paničky s dokonalými šaty, účesem a make-upem.

Máma by Terezu chtěla mít jako mladší verzi svého já. Jenže Tereza žije v jiném vesmíru. Namísto šatiček a podpatků dává přednost vytahanému oblečení a skejtu, který jí dává svobodu. Uvědomuje si svou jinakost, homosexualitu (kterou ovšem není definována!) a asociálnost. „Jestli ses třeba málo nesnažila,“ říká máma Tereze po nevydařené oslavě jejích třináctých narozenin, odkud její „kamarádka“ odchází s boulí na hlavě. Na základě dramatických událostí a strachu o dceru si však matka s otcem uvědomí skutečné hodnoty a přijmou dceru se všemi jejími odlišnostmi.

Je zřejmé, že jedna z největších kvalit filmu spočívá v citlivosti k postavám a symbolech/metaforách, jimiž jejich traumata a bolesti organicky spojuje. Na Terezině nucené oslavě se vznítí fáborky. V dalším segmentu se na stěně rozhoří dřevěný pták – symbol svobody. Jinde začne hořet telefon – prostředek, který nás vzájemně spojuje... „Klářin styl psaní dokáže udržet pozornost, dává vám dostatek informací, ale zároveň vám nic zásadního neprozrazuje a nevysvětluje. Tímto mysterióznem jsem byla okouzlená a takového pocitu jsem se snažila režijně docílit, od vývoje po střih finální verze filmu,“ komentuje tuto linii Cristina Grosan.

Mystika v betonové Praze

Tajemno zdůrazňuje i polární záře nad Prahou, která jako jeden ze spojujících prvků všechny postavy svádí dohromady a dává přitom vzpomenout na pandemický apokalyptický seriál o cestování v čase produkovaný Apple TV pod názvem Hovory (Calls): „Když se hroutí svět, vidíš na obloze polární záři,“ prohlašuje v Hovorech strůjce stroje času.

Praha je tu ovšem jiná, než jakou ji vidí turisté a namnoze i vlastní obyvatelé. Alternativní zobrazení města, soustřeďující pozornost na brutalistickou architekturu, představuje silnou devízu snímku – do procesu hledání konkrétních lokací byl přitom podle producenta Marka Nováka spolu s Cristinou Grosan a kameramanem Márkem Győrim, kteří nejsou z Česka, zapojen také filmový architekt Antonín Šilar, rodilý Pražan. „Bylo tak velmi zajímavé, když se začaly setkávat odlišné perspektivy. Troufám si říct, že jsme vytvořili poměrně netypické, nadčasové imprese a obrazy hlavního města. Ve filmu se objeví architektura a stavby, které s Prahou nejsou obvykle asociovány. Je to moderní, současné, ale i retro, zaneřáděné, betonové,“ uvádí Novák.

„Snažili jsme se, aby spolu lokace vzájemně fungovaly, jako třeba DBK od architektky Věry Machoninové na Budějovické, Nuselský most nebo nově otevřená budova Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Troji. Jsem moc zvědavá, jak bude české publikum vnímat ve filmu svoje hlavní město,“ dodává Cristina Grosan.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Šťastné a veselé v posteli!
    Lidi s feministickým pohledem na svět si prý užívají lepší sex než ostatní. Dokážou se totiž vykašlat na představy o tom, co je a není normální, a je pro ně zásadní vzájemný respekt. Heroine představuje první vydání věnované sexu. Buďte bez obav, že bychom chtěli někoho nebo něco soudit. Ať vás tenhle dárek příjemně naladí…
  • „Bylo to jako šlápnout na minu“
    Tak začíná článek Pavlíny, která krátce po 40. narozeninách dala průchod své touze po sexu, po cizích mužských tělech, po potěšení bez závazků. Potřebovala zjistit, kdo vlastně je. Text, u kterého se možná budete červenat, protože naráží na představy o tom, co se může a sluší.
  • Máte rádi áčko?
    Chtějí ženy anální sex, nebo se jen přizpůsobují mužské touze a představám z porna? Na to se v článku ptá Zuzana Kašparová, spoluautorka podcastu Vyhonit ďábla. Vyzpovídala několik žen, pro které je tato praktika důležitým zdrojem slasti, a připomíná, že penetrace není všechno.
  • Komu vadí svobodné ženy
    Na rozdíl od doby před pár lety už dnes v Česku jen málokdo veřejně hlásá, že když žena říká ne, myslí tím ve skutečnosti ano. Ten posun ovšem nenastal sám od sebe. Obrovskou zásluhu na něm má naše cover star, zakladatelka organizace Konsent a neúnavná čeřitelka stojatých sexistických vod Johanna Nejedlová.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 5 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Jouda | 14. 9. 2022 9:17

@B

Ano, filmu, ktere se toci kolem Dunning-Kruger efektu je velice malo
https://www.imdb.com/search/keyword/?keywords=dunning-kruger-effect

+3
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

B | 14. 9. 2022 7:34

Tohle třeba nemusí být špatný, jen typ filmu "všichni jsou v prdeli" je už takovej dost okoukanej, takže to téma asi nikoho moc nepotáhne.

Možná by mohl někdo zkusit natočit film o tom, jak se cítí někdo jako já. Schválně si představte, že jste zavření mezi opicema, protože přesně tak to mám já skoro pořád. Většina takzvaných lidí jsou pro mě poloopičky, co mi nerozumí, protože jim to mozečky nedovolí a komunikovat s nimi mě samozřejmě přiliš nebaví. :)Rozhodně si jich nemohu vážit, to není možné. Kdybych byla mezi skutečnými opicemi, tak by to vlastně bylo i lepší, protože ty jsou aspoň většinou docela roztomilé. Lidské opice jsou většinou i škaredé. Tyhle lidské opice mají i děsně směšné hodnoty - partnery si vybírají na základě škrábaní tělesných otvorů, strašně se snaží hromadit věci a papírky a mají pocit, že jim je každý musí závidět, nebo se kvůli nim jak ony přerazit...
Prostě tupá tlupa opic, co žel mají stejná práva jako já a ještě se mi snaží vnucovat, že si jich prý mám považovat a já nevím, proč bych měla...
Když občas narazím na skutečně inteligentní život, tak je to svátek.:)

-3
Reagovat