Bála jsem se, že to bude život za život: můj vyhasne a vnučka přijde na svět, říká Jindra

Příběhy dalších žen najdete v aktuálním čísle

Rakovina prsu je diagnóza, kterou si každoročně v Česku vyslechne 7000 žen.

Nejen Jindra, ale i Veronika, Alice, Jana a Nikola se rozhodly podělit o svou zkušenost. A s upřímností a beze studu ukázaly i svá těla. Pár slov o tom, jak těmto ženám nádor vstoupil do života, a upřímné fotografie, které řeknou to nejdůležitější, najdete v novém čísle tištěné Heroine.

Chci novou Heroine

„Moje děti mi v legraci říkají, že mě budou muset odstřelit, že mám nejvíc energie ze všech,“ usmívá se. Jindra má v pořádku cholesterol, tlak i cukr. Neužívá žádné léky, jen investuje do kvalitních potravinových doplňků. „Co tělu dáš, dvojnásobně ti vrátí,“ opakuje si kouzelnou větičku každý den. Ráno pije vlažnou vodu s citronem, šťávu z  červené řepy, chodí na procházky a celých dvacet let užívá houbu rei-shi. „Kamarádkám vždycky říkám, na co vám budou peníze, když vy už tu nebudete? To si raději koupím o parádu méně,“ komentuje stesky nad vysokými cenami. „Tělo je třeba si hýčkat,“ je přesvědčená Jindra. Diety ale žádné nedrží, klidně si dá řízek i bůček. Jen to vyvažuje pohybem, životním optimismem a dalšími cíli na obzoru. Tedy rozhodnutími, která jsou zdarma.

Jindra přiznává, že k tomuto životnímu postoji vedla dlouhá cesta. A na začátku byla sama tak naivní, že když si našla bulku v prsu, myslela si, že ji štípl komár. „Viděla jsem na rakovinu umírat maminku i  babičku, ale vůbec mi to nesepnulo,“ přiznává. Až když se jí udělala na prsu prohlubeň, šla na mamograf. „Když jsem si uvědomila, že budu prožívat to, co maminka, cítila jsem se opravdu hrozně. Bylo mi 52 let a ta léčba byla tenkrát dost drastická,“ vzpomíná na svou dobu temna Jindra. O rakovině prsu nebylo tolik informací a lidé se od ní dokonce odtahovali, jako by rakovina byla nakažlivá. Společnost i lékařská péče jsou dnes naštěstí už úplně jinde. „Teď je léčba cílená, mnohem snesitelnější. Ženy mají navíc oporu v pacientských spolcích a nemusejí svou nemoc nést jako stigma,“ kvituje změny k lepšímu Jindra.

Ovšem jsou chvíle, kdy je třeba dát průchod i smutku. „Děti vědí, že když doma hoří svíčka, nesmějí si mě vůbec všímat. Truchlím za některou z  kamarádek, která zemřela,“ popisuje těžké dny Jindra. Zavře se do ložnice, prohlíží si fotky, vzpomíná na všechno, co spolu prožily. „Je mi hodně smutno, ale nedrásá mě to tak, jako když zemřou mladé holky, které si v životě ještě nic neužily,“ dodává. S jednou kamarádkou prožívala její nemoc dlouhodobě, protože její rodina vůbec nefungovala. „Když přišel konec, bylo to hodně smutné. Podívala se na mě a řekla: Proč já? Proč nemůžu být jako ty? To mě úplně zamrazilo,“ přiznává Jindra. Přesto u ní byla až do poslední chvíle. „Kéž by mě jednou někdo takto odprovodil,“ rozpláče se. Ale ještě než jí oschnou slzy, už znovu zapáleně vypráví dál.

Když byla malá, rodiče jí říkali Jindřichu, měla být kluk. „Tak si taky každé ráno řeknu: Jindřichu, vstávej a běž mezi lidi!“ usmívá se Jindra. I kdyby měla jít jen na Petřín sednout si na lavičku a zhluboka se nadechnout. „Život už neprožívám, ale žiju. Dávám do toho vnitřní motor, raduju se z maličkostí. Třeba že sedím na verandě a pozoruju oblaka,“ vypráví. Ráda se pěkně obléká a každý měsíc vyrazí někam na výlet. Dříve jezdila i se svým přítelem, kterého poznala v lázních. Po letech hezkého a aktivitami naplněného vztahu si po menší roztržce našel jinou paní. I s tím se nakonec Jindra vyrovnala a nezahořkla.