Se smrtí kamarádky se dodnes nevyrovnala. Ženy si přátelství cení, i když není jako ze Sexu ve městě

Na začátek jedno malé přiznání. Sex ve městě jsem začala sledovat v podstatně mladším věku, než by nejspíš mnoho lidí považovalo za vhodné. Dnes už kultovní seriál mi tehdy coby stydlivé prepubertální holce učaroval. Příběhu Carrie, Mirandy, Samanthy a Charlotte z dnešní perspektivy sice v mnohém ujel vlak: například hlavní hrdinka má navzdory proklamovanému volnomyšlenkářství často dost zkostnatělé názory, a jeho pokračování, jehož druhou řadu uvedla stanice HBO na konci června, se to nyní snaží dohánět. Jednu věc ale původnímu Sexu ve městě upřít nelze. Pro spoustu z nás představoval ideál ženského přátelství.

„Ne nadarmo se říká, že přátelé jsou rodina, kterou si vybíráme,“ říká sedmačtyřicetiletá Jitka. „Vlastně můžu říct, že je pro mě Iveta už dávno členem rodiny.“ Se svojí nejlepší kamarádkou se Jitka seznámila jako jedenáctiletá v lázních. Psala se 80. léta a dětské lázně tehdy mohly být celkem traumatickou zkušeností.

„I v nejranějším dětství jsme jezdili sami. Bez vlastního oblečení, bez rodičů. V prostředí, kde nás bylo šest až osm na jednom pokoji, bylo navázání přátelství nutností,“ vzpomíná Jitka. S Ivetou si psávaly dopisy a později si i volaly. „Naše kamarádství postupně prošlo různými fázemi – od té dětské přes občasné holčičí rozhádání až po zralé ženské pouto, kdy jedna s druhou můžeme sdílet cokoli a víme, že tu pro sebe jsme. Vzájemně jsme si odsvědčily svatbu, znají se naše děti.“

Trajektorii jejich přátelství, kdy kamarádky společně projdou dospíváním a vytvoří si pouto na celý život, ale není samozřejmá. Podle výzkumu americké profesorky lingvistiky Debory Tannen mají ženy častěji než muži tendenci svá přátelství beze slova opouštět. Přijde rychlý konec a důvěru a sdílení náhle vystřídá zraňující ticho. I třiatřicetiletá Juliána si v minulosti prošla podobnou zkušeností: „Na gymplu jsem měla nejlepší kamarádku, která se mnou ze dne na den přestala mluvit. Až na srazu po šesti letech od maturity jsem se dozvěděla proč. Tehdy si prý myslela, že jsem ostatním spolužákům a spolužačkám řekla, jak přišla o panenství. Já to ve skutečnosti vůbec nevěděla. Vyzradil to jiný kluk. Se mnou to ale nikdy neprobrala.“ Zranění a nedůvěra, kterou si z hořkého konce přátelství neseme, se pak může přelévat do dalších vztahů a dělat v našem nitru paseku ještě hodně dlouho.

Podle Tannen se ženy v přátelských neshodách častěji vyhýbají přímé konfrontaci. Zároveň na přátelství ještě o něco víc než muži oceňují, že mají důvěrnou znalost toho, co se v životě a v hlavě blízké kamarádky odehrává. Obecná představa, že „ženy se prostě nesnesou“, je jen patriarchální stereotyp, který ženám podráží nohy. 

Důvěrnost je daná především společenskými normami a neznamená, že by k ní muži byli předurčeni méně. „To, že ženy jsou sdílnější a důvěrnější, je mnohem více sociálně určené, nežli geneticky dané. Muži jsou stejně citliví, vnímaví a psychologicky zdatní jako ženy. Rozdílný je ale přístup ke klukům a holčičkám v rámci rodiny, pak v rámci školy, v rámci společnosti. Citlivost u mužů, pokud je vůbec uznaná, má údajně mít jiné projevy než u žen. Vždyť i přes pokročilou dostupnost populární psychologie jsou mýty o tom, že kluci nepláčou, stále živé,“ připomíná psycholožka Helena Šaldová.

Určité odcizení může logicky přicházet s velkými životními změnami, jako je třeba narození dětí. „Pokud je přátelství založeno na dobrých základech, okolnosti typu děti, rodina nebo přestěhování nezmění povahu vztahu, ani mu neuberou na blízkosti a lásce,“ říká Helena Šaldová, která se ve své praxi věnuje i párové a rodinné terapii.

Konec přátelství je vždycky těžká událost. Když ale blízký vztah nepřeruší „jen“ konflikt či nedorozumění, ale tragédie, je ticho, které nastane, ještě mnohem bolestnější. „Nejhorší věcí na smrti kamarádky je to, že jí nemůžu zavolat a říct jí, jak strašně mi je z toho, že zemřela“, vystihla podstatu takové ztráty jedna z účastnic výzkumu profesorky Debory Tannen.

Smrt kamarádky ze dne na den obrátil život vzhůru nohama i Juliáně. S Kristýnou se sblížily během studií na vysoké a jejich přátelství ještě posílilo narození dětí – Kristýnina dcera byla jen o devět měsíců starší než ta Juliánina. „Posledních pět let jsme byly v kontaktu téměř denně přes messenger, i když jsme si třeba jen posílaly různé blbiny. Nahrávaly jsme si zprávy – za den jsme zvládly nasbírat třeba dvě hodiny zvukového materiálu. Mohly jsme si říct cokoliv. Probíraly jsme děti, práci, chlapy, naše kamarády, společenskou situaci. Prakticky ve všem jsme měly absolutní shodu. A když náhodou ne, nesoudily jsme se,“ vypráví.

„Je-li přátelství upřímné, nabízí bezpečí a nekomplikovanost, protože neřešíme mužsko-ženskou dynamiku,“ myslí si psycholožka Helena Šaldová. „Mám moc dobrý vztah s přítelem i s rodiči. Nedokážu s nimi ale řešit ty problémy, které pak řeším s kamarádkami. Žena ženě podle mě ve spoustě věcí rozumí mnohem líp než partner, ačkoliv si říkáte všechno. Přestože s mámou jsme trochu jako Gilmorova děvčata, stejně někdy potřebuju holky. Zajít si na víno a probrat to,“ potvrzuje devětadvacetiletá Anna.

„Jestli má cenu budovat přátelství? To je jako ptát se, jestli má cenu být člověkem,“ říká Šaldová. „Vztahy k nám patří zcela přirozeně. Ne vždy ale rozumíme samy sobě a někdy nejsme dost sebejisté. Ve vztazích pak nemáme dost odvahy komunikovat upřímně a začneme si dělat malá bezvýznamná mínus za tohle a za tamto. Na prvním místě má vždy cenu zabývat se sebou, porozumět sobě a motivům svého konání, nepřehlížet se a hrdě jít životem,“ uzavírá.

Pro hluboké a trvající přátelství nepotřebujeme dlouhé snídaně, ani skříň plnou krásných bot. V reálném životě mnohých z nás neobstojí ani představa, že pravé přátelství stojí a padá s tím, jestli absolutně prioritizujeme čas s kamarádkami. Přítelkyně nefunguje jako neochvějná konstanta v jakékoliv situaci. Ať už je vám povahově bližší Carrie, Miranda, Charlotte nebo Samantha, i kamarádka je nakonec jenom člověk. I přes potenciální neshody nebo bolest, kterou si řada z nás ve vztahu nese, zůstává ženské přátelství ojedinělým zdrojem podpory a porozumění. Pokud si dovolíme ho rozvinout a využít.