Úzkostné ticho je vždy důležité prolomit. Musíme se snažit, aby nám bylo ve vztahu dobře, říká párový terapeut

Nepříjemné ticho ve vztahu je podle Vladimíra Hambálka potřeba vždy prolomit, nezametat obtíže v komunikaci pod koberec a aktivně vytvářet podmínky pro to, aby nám mohlo být ve vztahu dobře. „Dobře nám totiž není jen z toho, že jsme spolu,“ říká.

Vedete workshop s názvem Zvládání náročných rozhovorů a těžkých situací s lidmi. Co je náročný rozhovor?

V rozhovoru jde o tři věci. Jsou tam dva nebo více lidí, kteří mají svůj – ne nutně stejný – úhel pohledu. V dialogu, náročném rozhovoru, jde spíše o protistrany. Jsou v něm přítomné silné emoce, oběma stranám jde o mnoho. V těžké komunikační situaci nejde jen o to, jestli někomu v tramvaji řeknu, aby pustil staršího člověka sednout, a potom dotyčného už nikdy neuvidím. Jde o situace, které se odehrávají ve vztazích, a pro zúčastněné strany je důležité, aby rozhovor dobře dopadl.

Existují základní komunikační postupy, které je možné se naučit, abychom se dovedli efektivněji bavit s nadřízenými, s kolegy, ale i s prodavačkami či prodavači v obchodech, když řešíme konflikt?

Existují a je jich mnoho. Mnohé z nich se po desetiletí učí ve firmách nebo na školách. Po revoluci v roce 1989 přišli i u nás kolegové psychologové s kurzy zaměřenými na metody, které je možné si osvojit, aby člověk uměl správně komunikovat.

Principy správné komunikace se dělí do tří skupin. Potřebujete umět dobře naslouchat, jasně a srozumitelně vyjádřit, co chcete říct, a umět se ptát způsobem, který podněcuje konverzaci a nebrzdí ji.

Co nám jde obvykle nejhůř? Naslouchat, jasně komunikovat nebo se správně ptát?

Nejtěžší je ovládnout emoci. Brzdit nás mohou také utkvělé myšlenky o tom, co v komunikaci musíme říct nebo jaká má být, a také tím, jaký je náš komunikační partner. Výsledkem je, že selektivně posloucháme jen to, co chceme. Nebo si během poslouchání připravujeme otázky nebo argumenty a nejsme schopni vnímat to základní, tedy druhého člověka a informace, kterým je třeba porozumět.

Pracujete také jako manželský poradce. Které rozhovory vaši klienti obvykle v partnerských vztazích považují za náročné?

Citlivá témata, která se týkají vztahu. Někteří lidé dokonce určité otázky nedokážou ve vztahu nikdy otevřít.

Které například?

Například témata týkající se identity. Lidé si kladou otázku, zda vůbec můžou být takoví, jací ve skutečnosti jsou, i ve vztahu, v němž aktuálně žijí. Je to velmi důležité téma. Všichni totiž chceme být sami sebou a zároveň být ve vztazích.

Dalším tématem, které se mnozí bojí otevřít, je otázka intimity. Nemyslím jen sexuality, ale vztahové intimity. Například se bojí mluvit s partnerem o tom, že prožívají nejistotu a že to, co aktuálně potřebují, je podpora nebo péče ve vztahu. Jde o prožívání blízkosti a týká se to organizace běžného života, fungování domácnosti, péče o děti, kontaktu s širší rodinou, s přáteli. V otázkách identity a intimity lidé nejčastěji pociťují nesoulad nebo nepochopení, ze kterého mohou vznikat konflikty.

Když jsme si před rozhovorem povídali o komunikaci ve vztahu, řekl jste mi, že do partnerského vztahu obvykle vstupujeme proto, že chceme, aby se o nás druhý staral, a ne proto, abychom se starali my o něj. Jak jste to myslel a jak to souvisí s komunikací ve vztahu?

Poopravil bych svoje tvrzení. Ve vztahu netoužíme jen po tom, aby o nás bylo postaráno, ale chceme se o druhého také starat. Zároveň platí, že jedním z nejdůležitějších důvodů, ze kterých jsme si určitého člověka našli, je, že v nás vytváří emocionální zážitek, že je nám s ním fajn. Ale vztahy se v čase mění a někdy nastávají i období, kdy máme být partnerem, který druhému poskytne péči a bude aktivně vytvářet podmínky k tomu, aby nám bylo oběma fajn. Dobře nám totiž není jen z toho, že jsme spolu.

Co určuje, zda to ve vztahu umíme?

To, jakým způsobem vstupujeme do vztahů s druhými lidmi a jestli dokážeme jasně vyjadřovat svoje potřeby a zajímat se i o potřeby druhých, velmi souvisí s tím, jaké vztahy jsme měli předtím, jak jsme byli socializovaní a co jsme se od dětství učili v našich rodinách. Být v pohodě a vnímat v náročných rozhovorech partnera se neučíme ve vztahu s ním. V partnerském vztahu se nám vynořuje to, co jsme se učili a žili od dětství.

Jak zjistíme, že jsme se nenaučili pracovat s emocemi a necháváme se jimi v partnerské komunikaci zaplavovat?

Okno tolerance určuje, kolik toho emočně zvládneme, dokud se neodpojí racionální uvažování.

Když je nám zle, používáme dvě nejjednodušší strategie. Vypínáme se a přestáváme být v kontaktu s vlastním prožíváním, někdy natolik, že si zpětně ani nepamatujeme, co se stalo. O lidech, kteří se v komunikaci vypínají, jiní často říkají, že jsou chladní, nevnímají a jen vysvětlují svoje. Pokud nás takto druzí hodnotí, je to jeden ze signálů, že jsme často odpojení od vlastního prožívání i od prožívání partnerky nebo partnera. Opačným extrémem je, když se do náročných partnerských debat vkládáme s velkou intenzitou. Naše emoce jsou natolik živé, že ze sebe chrlíme proud slov a pocitů a někdy ani nejsme schopni zpomalit a vnímat, proč to všechno vlastně říkáme.

Pokud jsme mimo okna tolerance, jsme buď vlna, tedy velmi nabuzení, nebo jsme izolovaný ostrov, odpojený od druhých.

Co můžeme dělat, když k něčemu takovému dojde?

Začněte od těla. Zjistit, že se něco děje, je možné nejrychleji vnímáním vlastní tělesnosti. Například uvědoměním si, že nedýcháte, jste napjatí v rukách, ztuhlí. Může vám to pomoct vědomě se lépe uvolnit a začít víc přemýšlet o tom, co se děje.

Co bychom měli udělat?

Běžně se stává, že v komunikaci vyhrkneme i věci, které jsme nechtěli vyslovit, nebo nereagujeme a odmítáme kontakt. Tyto reakce jsou přirozené, ale nepomáhají porozumění. Nejdůležitější je všimnout si, že jsme svou reakcí partnera nebo partnerku zranili nebo že sami nejsme v pohodě, a snažit se navzdory všemu situaci porozumět.

Proč je to důležité?

Potřebujete si pojmenovat to, co prožíváte s druhým člověkem. Je zvláštní, že s vlastním dítětem nebo s partnerem či partnerkou, kteří nás v dané chvíli odmítají, můžeme prožívat například i zhnusení nebo strach. Kromě vzrušení a radosti můžeme s nejbližšími prožívat i emoce, které nelze snadno pojmenovat. Navzdory tomu je důležité to udělat.

S emocemi, které registrujeme, můžeme dále pracovat. Podívat se, co se za nimi skrývá. Pokud za nimi objevíme potřebu, například potřebu porozumění, můžeme se rozhodnout, co s ní dále. Přijmout, že se nám porozumění nedostane, nebo najít cestu k naplnění své potřeby. Můžeme se také rozhodnout mluvit o tom, co prožíváme s partnerem, způsobem, který ho nezraňuje – nebo aspoň co nejsrozumitelněji.

Co když namísto otevřeného hněvu a výčitek nastane ticho? Existují v partnerské komunikaci různé druhy ticha?

Existuje takzvané milenecké ticho. Nastává například po sexu, když jen tak ležíte a jste tiše, protože vám je dobře. Můžete ho zažít i na procházce, když cítíte blízkost a nepotřebujete do situace vnášet slova. Je také ticho zamyšlené. Někteří lidé potřebují mlčet, když přemýšlejí, ale partner nebo partnerka jim v tom občas slovy brání. Existuje také úzkostné ticho. Často k němu dochází při konfliktu. Ticho, za kterým se skrývá úzkost nebo také hněv, je dobré prolomit. Pokuste se nahlas odhadnout, co se v tichu děje, oslovit přítomné emoce a zjistit, zda jde o zuřivost, zlost, frustraci, nepohodu. Někdy si totiž můžeme myslet, že nás druhý tichem trestá, ale nebývá tomu tak.

Jak to tedy obvykle je?

Partner nebo partnerka se tichem často chrání. Bojí se, aby neřekli něco, co by druhého zranilo. Anebo se jen snaží najít správná slova, aby se ve své zranitelnosti necítili ještě více křehcí.

Ale pokud se druhý úzkostným tichem chrání, proč je třeba ho přerušovat?

Nejsem pro to, aby lidé ve vztazích analyzovali každé smítko. Ale je důležité, abychom se s věcmi navzájem svěřovali. Pokud to neděláme, problémy se hromadí. Časem z nich vznikají zdi. Pokud se ve vztahu nebudeme bavit o podstatných věcech, zůstáváme s partnerem jen paralelně žít vedle sebe.

Otázka není, zda ticho přerušit, ale jak. Správný způsob je říct: „Vidím, že se něco děje, protože mlčíš. Budu rád/ráda, když mi řekneš, jak se cítíš, až budeš chtít.“

Co naopak nedělat? Které způsoby přerušení ticha jsou neužitečné?

Každý z nás je ze života velmi dobře zná. Například výčitky: „Proč jsi taková/takový?“ Neužitečné je také vymezování, že něco musí nebo naopak nesmí nějak být, ale také moralizování, poučování. Nepomáhá ani výslech, sarkasmus a ironie. Neužitečné je ticho a vyhýbání se. Když máme slona v místnosti a tváříme se, že tam není, je to problém. To všechno jsou komunikační stopky.

Je možné si správné techniky v partnerské komunikaci nacvičit? Pokud ano, kde začít?

Opět začněte od těla. Během náročné debaty dýchejte. Vnímejte, co právě prožíváte. Uvědomte si, že vám na vztahu záleží.

Někdy chtějí lidé v komunikaci hlavně vyhrát. Je důležité si ujasnit, zda vstupujete do rozhovoru se záměrem vyhrát nebo přesvědčit, nebo spíš porozumět a něco sdělit. Pokud chcete vyhrát, podřizujete tomu celou komunikační strategii. Když si uvědomíte, že vztah je pro vás důležitější než výhra, začne vám jít o porozumění a pojmenování. Porozumění se děje tím, že začnete chtít naslouchat druhému člověku.

Kolegové z oblasti psychologie, kteří zkoumali problematiku komunikace, zjistili, že úspěch dialogu záleží na jeho prvních sekvencích. Je skutečně důležité otevřít rozhovor tak, abychom komunikaci předčasně nezastavili.

Jak správně otevřít náročný rozhovor?

Náročnou konverzaci můžete otevřít tím, že partnerovi nebo partnerce řeknete, že máte pár věcí, o kterých s ním chcete mluvit. Dodejte, že nejdřív chcete slyšet jeho nebo její názor. Když se vám podaří otevřít debatu a regulovat svoje emoce, můžete užitečně komunikovat. Lidé v komunikaci nereagují na to, co říkáte, ale především na to, jak se cítíte. Pokud se vy sami začnete cítit lépe, jste zvědavý/zvědavá na druhého a netoužíte jen vyhrát, můžete vést dialog.

Jak bychom tedy měli zareagovat na opakující se výčitku, že jsme zase nedošli s odpadky?

Pokud jste je skutečně nevynesli, je důležité to přiznat a říct: „Ano, je to tak.“ Pokud jste se předtím s partnerem nebo partnerkou dohodli, že budete vynášet odpadky, je důležité porozumět jeho nebo její perspektivě. Druhého je třeba uklidnit, přiznat, že má pravdu a právo být frustrovaný. Řekněte, že vás to mrzí. Vysvětlete, proč se to stalo, například proto, že jste zapomněli, a vyslovte nahlas, že možná dohodě o vynášení odpadků nepřikládáte takovou váhu jako druhá strana. Je důležité, aby partner chápal, co se děje.

Dohody by měli oba partneři přijmout. Přijmout ale neznamená, že se budete bičovat a sebeobviňovat, když dohodu nesplníte. Vneste do rozhovoru svou perspektivu. Vysvětlete, co pro vás je a co naopak není prioritou, a uvažujte, co byste s tím spolu mohli dělat. Mimochodem, četl jsem výzkum, ve kterém se psalo, že až šedesát procent problémů v manželství se nikdy nevyřeší.

To není příliš povzbudivá statistika.

Lidé jsou odlišní. Partnerství vznikají v době, kdy už jsme nějací. Nečekejme, že se navzájem předěláme.

Dokážeme se tedy i po letech používání stejných reakcí a způsobů komunikace naučit funkčnější způsoby debatování ve vztahu?

Některým lidem dovede pomoct trénink komunikačních dovedností. Existuje mnoho kurzů komunikace pro párové vztahy. Nabízejí je psychologové, ale také křesťanská společenství a párům je nařizují i soudy.

Já si ale myslím, že pokud chceme zlepšit komunikaci, nepodaří se nám posunout vpřed, pokud se nejdřív nepodíváme na náš způsob spolubytí.

Co to znamená?

Na to, aby mohli partneři zlepšit vzájemné spolubytí, musí vědět, že jsou pro sebe důležití, cítit se ve vztahu bezpečně, vnímat, že jeden o druhého stojí. Oba musí mít jistotu, že se ve vztahu mohou o partnera/partnerku opřít a že jim druhý nechce ublížit nebo je ponížit. Pokud mají tohle mezi sebou vyřešené, komunikace může být i po letech stejná, jako když se dali dohromady. A i když nebude úplně podle příruček, nepotřebují chodit na kurz párové komunikace.

Jaké různé formy sebeochrany je možné použit?

Při velkém tlaku je třeba začít stopkou. Jasně řekněte, že to, co se děje, se vám nelíbí a věci je třeba řešit jinak. Pokud nejde o agresivní útok, silné snižování hodnoty nebo tlak, ale o rozhořčení partnera a výčitky, můžete reagovat snahou o porozumění. Ujistěte druhou stranu, že chápete, jak důležité je pro něho či pro ni, co vám vyčítá. Zároveň doplňte, že vám vadí, jakým způsobem s vámi o tom hovoří.

Existuje mnoho různých forem sebeochrany. Někdy je vhodné nejprve naslouchat a potom se vyhranit. To však vyžaduje schopnost vnímat, že jste v nepohodě, že se děje něco, co vám vadí. Dokázat se ve vztazích ochránit je důležitá dovednost. Člověk, který sám sebe nechrání ze strachu, že by to zničilo partnerský vztah, bude utiskovaný.