Byli jsme to jen my dva a telefon. Oceněná dokumentaristka Lubojacki zachytila svůj život s bratrem žijícím na ulici

Celých pět let jste na svůj mobilní telefon natáčela svého staršího bratra a dva bratrance a dokumentovala jejich život na ulici a se závislostí. Bylo těžké je k tomu přemluvit?

Nebylo to těžké, nemusela jsem je přemlouvat vůbec. Brácha i bratranci mě podporovali a v průběhu procesu natáčení se na film ptali. Třeba když jsme dlouho nenatáčeli, chtěli vědět: „Tak co, kdy zas budem točit, hm?“

Samotný nápad na film přišel, když jsem byla v nemocnici navštívit bratrance, kterému tam amputovali obě nohy pod koleny. Byla jsem naštvaná, že to takhle dopadlo, měla jsem vztek na systém. Protože o nohy přišel kvůli tomu, že byl předtím opakovaně v nemocnici nedostatečně vyšetřený, nebo mu dokonce byla odmítnuta hospitalizace, a navíc pak pět dní ležel na hlavním nádraží, než si ho všimla sociální pracovnice a zavolala mu pomoc.

Tohle je velký problém, zvlášť u některých nemocnic, hlavně těch v centru, kde je přirozeně množství pacientů se zkušeností s životem na ulici nebo se závislostí výrazně větší. Chápu, že lékařů a lékařek je málo, mají nedostatečné platy, jsou přepracovaní a třeba vyhořelí. Ale nemůže se to odrážet na filtraci pacientů na ty, kteří si zaslouží pomoc, a ty, kteří už tolik ne, protože si za to přece můžou sami. Lidé se zkušeností s životem na ulici a závislostí často nemají doklady, nemusí tak existovat řádný záznam o jejich vyšetření, těžko hledají zastání, kdyby si chtěli stěžovat. Vícekrát se mi stalo, že přístup k mým příbuzným v nemocnici se úplně otočil, když jsem tam za nimi přišla, a bylo tak vidět, že mají rodinu, nejsou další bezejmennou položkou. 

Takže vás k natočení dokumentu přivedl vztek?

Z části vztek na systém a pak také zoufalství z toho, jak jsou tihle lidé neviditelní. Jak kolem nich například v zimě procházejí desítky lidí a jen málokdo zkontroluje člověka ležícího na ulici na zemi, jestli nepotřebuje pomoc. Na jednu stranu to chápu, lidská mysl přirozeně funguje tak, že si řekne „je tu hodně lidí, pomůže někdo jiný“. Jenže když si tohle řekne každý, nepomůže nikdo a skončí to jako u mého bratrance, nebo i hůř. Je to částečně i kvůli nedostatku osvěty o trauma-informovaném přístupu, především pak v pomáhajících profesích. Jde o systémový problém, ne o selhání jednotlivců, ať už lékařů, nebo kolemjdoucích. I já sama jsem se pro ostatní stávala neviditelnou, když jsem s nimi – se svými příbuznými – na té ulici trávila čas. Je to hrozně bolestivá situace. A to říkám jako někdo, kdo si to sice prožije, ale pak odejde domů, kde si dá sprchu, teplé jídlo a sedne si na pohodlné kanape. S lidmi, kteří to zažívají kontinuálně několik let, to musí udělat něco zvláštního. 

Tenhle film ale nemá primárně někoho obviňovat. Já jen hrozně chtěla, aby i ostatní lidé viděli to, co já. Aby třeba mého bráchu viděli mýma očima, ne jenom jako někoho žijícího na ulici. Můj brácha byl mým dětským hrdinou, vždycky jsem chtěla být jako on. A ten rozpor s tím, jak to nakonec dopadlo, jsem si potřebovala i já sama v sobě nějak zpracovat.