„Posuň jí tu nohu,“ šeptali si muži nad jejím bezvládným tělem. Giséle Pelicot otevřeně o své cestě za spravedlností

„Nedívejte se na ně, radil mi Stéphane. Stejně bych je neviděla, kolem sebe jsem vnímala jen rozmazanou šmouhu. Tvářila jsem se nepřístupně. Dovolila jsem jim snímat jen ženu, která během deseti let prošla dvěma sty hromadných znásilnění zosnovanými jejím manželem, tu, jíž jsem se poslední čtyři roky usilovně pokoušela nebýt a na niž jsem nechtěla být redukována. Věděla jsem, že tahle žena bude zítra na všech obrazovkách a ve všech novinách. Na nikoho jsem se nedívala, nic jsem neposlouchala, před zraky veřejnosti jsem vstupovala jako robot, vyděšená i odhodlaná, obklopená svými dětmi a advokáty.“ Tak popisuje Gisèle Pelicot cestu k soudu, který sledovali lidé po celém světě. 

Gisèle Pelicot vedla 68 let poměrně běžný život. Vdala se, vychovala tři děti, pracovala jako manažerka v elektrárenské společnosti, odešla do důchodu. S manželem se přestěhovali na jih Francii, Gis=le si stále víc ale všímala zdravotních problémů - vypadávání vlasů, výpadků paměti, úbytku váhy. Její blízcí se obývali nádoru, přičina ale byla jiná.

To, že jí její manžel Dominique Pelicot léta bez jejího vědomí podával silné léky na spaní, netušil nikdo. Ve stavu bezvědomí ji pak v jejich společné ložnici nabízel dalším mužům prostřednictvím internetového diskusního fóra. Během devíti let jich bylo nejméně 83. Přišlo se na to v podstatě náhodou, když Pelicota policie zadržela kvůli natáčení záběrů pod sukněmi žen. Tak se později dostala k jeho počítačů a k videím, na kterých byla opakovaně obětí Giséle. Ta se jemu i ostatním mužům rozhodla následně u soudu postavit tváří v tvář, ze soudního procesu odmítla vyloučení veřejnosti.

„Nesměla jsem nic vynechat, musela jsem zmínit každou podrobnost: vylíčit nezměrný šok, který jsem zažila onoho rána druhého listopadu 2020 na policejní stanici v Carpentrasu, bolest, jakou mi působilo oznamovat odhalení dětem, i noční můru, v níž od té doby žijeme. Musela jsem využít každičké věnované minuty, protože ačkoli jsem byla předmětem soudního řízení – a mé nahé tělo, na němž byly spáchány zločiny, se mělo zanedlouho objevit na třech obrazovkách určených k přehrávání videí –, můj hlas v něm ústřední roli nehrál. Celé léto jsem se učila mluvit, následující čtyři měsíce jsem však především poslouchala,“ píše Gisèle Pelicot v nedávno vydaném memoáru.

Co cítila, když u soudu poprvé uviděla teď už bývalého manžela? Proč jí jeho advokátka pošeptala, ať ho nešetří? Přečtěte si ukázku z knihy Óda na radost: Hanba musí změnit strany na webu Heroine.cz.