Dítě jako začátek konce vztahu? Když se odcizujeme od partnera i od sebe

Olga Sládková | 4. 3. 2021 | 12 komentářů | Jak se milujeme | 12 587

Foto: Ondřej Košík

Vzít se a mít děti. Pro generaci dnešních třicátníků je to nejběžnější volba, byť alternativních typů vztahů přibývá. Jejich rodiče jim to předali ve svých vzorcích vztahů společně s tím, že rodičovství je sice náročné, ale je to také to nejpevnější, co vztah váže. Přesto mnoho partnerů naráží na to, že právě dítě je nakonec to, co je odcizí… Někdy až natolik, že to vztah neunese.

Na ten okamžik jste se dlouho těšili. Porod je úspěšně za vámi a miminko je konečně doma. Držíte se za ruce, koukáte na to stvoření a vzduch se tetelí láskou. Odteď jste rodina. Bude to krásné. A pak se děťátko rozpláče a začne kolotoč, na který vás nikdo nepřipravil. Kolotoč, který představuje extrémní nálož na psychickou i fyzickou kondici. Kolotoč, který odhalí vaše osobnosti až na dřeň, postaví vás tváří v tvář vašim strachům, sebere vám vaše jistoty a váš vztah vystaví tlaku, se kterým jste nepočítali. Pokud jste se předtím divili, že se tolik vztahů rozpadne ještě před prvními narozeninami dítěte, teď už jen krčíte rameny.

Proč se stává tak často, že ženy, které se na dítě a na mateřství těšily a byly si skálopevně jisté výběrem svého partnera, po dvou letech na mateřské uvažují o rozchodu? Proč se muži stahují do práce, dílny nebo hospody a jen těžko se jim hovoří o tom, že se doma cítí odstrčení a zbyteční? Podobně jako se nyní stále víc mluví o tom, že první měsíce a roky mateřství nejsou idylou z reklamy na plenky, je třeba také více mluvit o tom, jakou zátěž toto období představuje pro partnerský vztah.

Hlava v oblacích

Ve svém prvním šestinedělí jsem zřetelně cítila, jak mě mé tělo oxytocinem odměňuje za péči o miminko. Naopak dětský pláč mě až fyzicky bolel. Spánek, jídlo, vyměšování… Když jde děťátko pláče, jde všechno stranou. I můj partner. I já. Je to do značné míry přirozené, ale pokud se některým návykům z prvních měsíců života s dítětem poddáme až příliš, může to zasít první vážné neshody, které můžou o pár let později vyústit v těžko napravitelné odcizení.

O silných emocionálních a hormonálních poryvech, kterým čelí nové matky, se mluví otevřeně, ale zátěž toto období představuje i pro muže. Troufám si říct, že „rození táty“ je stejně intimním a zranitelným okamžikem jako „rození mámy“. Ivo, ženatý dvaatřicetiletý stavař, je po 2,5 letech snažení tátou právě osmitýdenní dcerky. Vybral si otcovskou dovolenou, utlumil práci, co to jde. Přebaluje, koupe, v noci odhrkává. „Největší krizi jsem měl hned druhý den, co byly holky doma. Seděl jsem s dcerkou v náruči a brečel jak želva, ani nevím z čeho. Taky když malá hodně pláče, musím se držet, věřit, že to přejde. Ta bezmocnost rve nervy.“

Náš stát je velmi štědrý v čase, který čerstvým matkám dopřává na péči o novorozence. Ženy se také postupně učí lépe si říkat o potřebnou pomoc. O klidný kout během šestinedělí, o odrážení neobytných příbuzných, kteří se chtějí přijít podívat na miminko. Muž, čerstvý otec, obvykle tolik prostoru nedostává. Týdenní otcovská, kterou stále víc mladých otců využívá, je skvělá. Na vyřešení základních existenčních otázek ale nestačí. Má muž raději „vydělávat a zabezpečit rodinu“? Nebo „pomoct ženě a být tam pro ni“? Nebo oboje? Každý se s tím vyrovnává jinak, a i tady platí, že zatnout zuby a mlčet vztahu nijak neprospívá. Ne každý muž je také schopen své emoce prožívat otevřeně. A i kdyby snad „před dítětem“ měla žena prostor a schopnost svému partnerovi v této oblasti pomáhat, v tuhle chvíli na empatizaci a iniciativní „ošetřování“ nemá prakticky žádnou kapacitu. Mlčení a snaha nechat to nějak „usadit“ je prvním mikrokrůčkem k problému.

Jak to mají queer páry?

Foto: Ondřej Košík

V seriálu Jak se milujeme, který odstartoval v únorovém čísle časopisu Heroine, jsme se zaměřili hlavně na vztahy a identitu lidí z generace Z, tedy dnešních dvacátníků. Čelí trans lidé v dlouhodobých partnerských vztazích stejným stereotypním očekáváním jako běžné hetero páry? S čím se nejpalčivěji vyrovnávají, když do svého vztahu přivedou dítě? Naráží se na sebe přijetí nové identity s přijetím role parnerské nebo rodičovské? Na to se budeme ptát v příštích dílech.

Teri o svém vztahu mluví takto: „S partnerkou jsme v queer vztahu, porušujeme nastavené genderové normy a máme tak volnost tvořit si vztah, jaký chceme, bez většinových očekávání. Je v tom svoboda, mnoho cis hetero párů by se mohlo queer vztahy inspirovat.“

Teri má na sobě: Džíny, Levi’s, 3299 Kč a 3999 Kč
Mikina, Levi’s Made & Crafted, 4899 Kč

Někdo to přežene a pak odpadne. Můj manžel se zhroutil už po 8 týdnech snahy věnovat se práci i rodině na 120 %. To u Dany, která má s o 12 let starším manželem za sebou standardní partnerskou dráhu – seznámení, maturita, sestěhování, titul, svatba, hypotéka a až nakonec děti, to trvalo trochu déle. Sama má dlouhodobé zdravotní potíže, s mužem vše probírali dopředu, a tak si už před porodem snížil pracovní úvazek. „On se hrozně snažil, pomáhal mi se vším, nosil, uspával, vozil, přebaloval. Neřešil nic jiného než dceru. Já jsem se o miminko starala přes den a šla brzo spát, on vstával ve 4 hodiny ráno a staral se o domácnost ještě před odchodem do práce. A pak po třech měsících odpadl vyčerpáním, musel hodně spát, pomoc omezit a já to nechápala. Nevěděla jsem, že jel až na doraz.“

Když muž zmizí

Jana (30) je obyčejná holka z venkova, manžel pracuje v autoservisu. Před narozením dcery spolu byli 10 let, společně i bydleli. „Ze začátku to byl děs,“ popisuje. „Ponožky na zemi, málo peněz, málo pomoci. Já byla věčně naštvaná a on se věčně zašíval v garáži. Hádky každý den.“ To partner Lenky, třicetileté PR a marketingové specialistky, utíkal ne do garáže, ale do práce. Domů z kanceláře chodil pozdě večer, když už syn spal. „Po těžkém porodu jsem potřebovala podporu, cítit, že na to nejsem sama. A on se od nás úplně odstřihl. Jako by nebyl.“ Byl nezodpovědný? Jak se to vezme. IT specialista se snažil rodinu zabezpečit. „Když byly malému 3 měsíce, rozhodl se, že bere málo peněz a že z práce odejde a začne podnikat. Najednou už nebyl doma skoro vůbec.“

Zatímco muž se většinou postupně adaptuje na nový režim a naskočí zpět do bezpečné pravidelnosti pracovního procesu, ženě začíná všední život… na mateřské. Vzpomínky na dobu před porodem blednou, až vypadají jako černobílé fotky. Pokud nebyly předem pevně rozdělené role v domácnosti, celá její tíže nyní automaticky padne na toho, kdo je doma. 33letá Mirka se pohybuje mezi slavnými tvářemi, s mediálně známým manželem jsou umělci. Před narozením syna společně pracovali, tvořili. „Před miminem jsme na domácnost oba házeli bobek. Pak to padlo celé na mě.“ Lenka na mateřskou nastupovala z manažerské pozice, a ačkoli ji péče o domácnost bavila a baví, i pro ni to byl trochu šok. „Já miluju pořádek. Ale doma s dítětem se sám neudrží. Takže to nebylo tak dokonalé, a když pak přítel přišel a prý: Cos tady celý den dělala?! Uf. Ještě teď to ve mě vře.“

Sporák, smeták a špinavé plíny ale samy o sobě ještě klín mezi partnery nevráží. To, co ženy trápí, je ztráta vlastního prostoru. Zejména pokud mateřství nepovažují za jediný smysl svého života a měly svou práci rády, bolí to. Jak říká Mirka „že on tvoří a já ne, jsem snášela hodně těžko a doteď mě zabolí, že nemůžu být ničeho součástí. Myslela jsem, že mi bude automaticky dávat prostor, a vůbec jsem nechápala, že pro něj není přirozené se se mnou vystřídat nebo mi nabídnout volno.“ To kurátorka Eva se nenechala zastavit ani v šestinedělí. „Ještě ve třech měsících dcery jsem dělala velkou výstavu a chodila do ateliéru. Postupem a s dalším dítětem jsem přešla na „neziskové“ akce pro zábavu.” A i když to možná není celospolečensky propagovaný model, Evino partnerství tím nijak netrpí. Právě naopak.

Já x my

Párový terapeut Mgr. Pavel Rataj zná ze své praxe mnoho příkladů, kdy se trhlina ve vztahu objevila s příchodem dítěte. Podle něj ale nejde jen o vztah mezi partnery samotnými, ale i to, jaký má každý z nich vztah k sobě. „Jsou to dvě existenciální potřeby. Jednak jsem tady JÁ a moje potřeba seberealizace a sebezáchovy. A pak MY, potřeba odevzdání se, blízkosti a partnerství. A ještě kolem toho jsme my jako RODINA, jako celek. Všechno je vzájemně provázané. Pokud dobře pečuji o to své, dobiju si svoje JÁ, mám pak najednou chuť a energii na MY.“

V Ratajově pojetí je rodina a rodičovství až třetím, nejširším prostorem realizace vztahu. Je však poměrně časté, že mnoho párů to má právě naopak. A tak zatímco partneři usilují o to být skvělými rodiči, uloží vztah k ledu, aby jim u toho nepřekážel. Jenomže partnerství a rodičovství jsou dvě odlišné role, a tuto skutečnost stojí za to mít aspoň podvědomě stále na paměti. Pokud jedna z nich významně převáží, hrozí, že ta druhá nakonec úplně zmizí.

To ostatně potvrzuje i terapeut. „Jaké vztahy rodičovství nejčastěji rozbíjí? Jednak ty, ve kterých jeden či oba partneři vyrůstali bez sourozenců, jen s jedním rodičem, a částečně mu saturovali chybějícího partnera. Tito lidé mají podvědomě zakódováno, že správný počet jsou dva. A když přijde třetí, idylka přestává fungovat. Zatímco muži na děti začínají žárlit, ženy se na dítě napojí a partnera odsunou na vedlejší kolej. No, a ta druhá skupina? To naopak bývají vztahy založené primárně za účelem zplození dětí.“ Žena už od první chvíle hledá vhodného otce, muž skvělou maminku – a nějak u toho zapomenou na to, že nejde jen o geny a výchovu. Dítě tak sice dostane ty nejlepší rodiče, ale pravděpodobnost, že si je bude užívat ve střídavé péči, je poměrně vysoká.

Revoluční podcast o sexuálních tabu

Foto: Ondřej Košík

O vztazích a hlavně o sexu si ve svém podcastu Vyhonit ďábla povídají Terézie Ferjančeková a Zuzana Kašparová. V úvodním díle seriálu mluví o otevřenosti, která je pro ně podmínkou diskuse. A platí to nejen pro výbušná témata kolem sexu, ale pro tabu obecně. Od původního zacílení na velmi mladé lidi se podcast také rozšířil na širší věkovou skupinu, trans lidi nebo lidi s handicapem.

„Vždycky jsem byla otevřená rozmanitosti, ale s podcastem se to ještě prohlubuje. Baví mě, s jakými lidmi máme možnost si povídat, zveme zajímavé hostky a hosty a bylo fajn potkat se na tour i s lidmi, kteří nás poslouchají. Chtějí s námi sdílet svoje osobní příběhy a názory, to mě obohacuje,“ vyjmenovává Zuzana. 

Terézie (vlevo) má na sobě: Bunda Levi’s x Zoltán Tóth, Džíny Levi’s 5399 Kč

Zuzana má na sobě: Bunda Levi’s x Zoltán Tóth, Džíny Levi’s 3599 Kč

Vždyť jsme se tak milovali

Ani tradičně započatý vztah se s bláznivou zamilovaností hned od začátku nemá vyhráno. Společnost, genderové dědictví i nejrůznější výchovné směry nás inspirují k tomu snášet dětem modré z nebe – a hlavně nebýt sobečtí. Což o to – snažíme se. Zadržujeme dech. Nejdříve odpojíme partnerství, pak odpojíme sami sebe – a pak už to je zhroucení. Pavel Rataj vysvětluje: „Když nemáme nastavené hranice, naše energie teče do nekonečna. Vyčerpáváme se. Cítíme frustraci, ta se přetaví ve vztek nebo úzkost. A to se obrátí vůči dětem nebo partnerovi.“ To je přesně ta situace, kdy svému milovanému v duchu sprostě nadáváte kvůli neuklizenému hrnku – a křičíte na dítě, které se polilo u večeře.

Pokud to jsou jen „záblesky“ a jsme schopni si svůj „zkrat“ uvědomit, je to podle Rataje jedna z příležitostí k osobnostnímu růstu. Pokud však vytrvale ignorujeme i tyhle varovné signály, zvolna se řítíme do průšvihu. Abychom se z toho všeho nezbláznili, začneme měnit přístup a hledat si různé berličky. Novinářka Markéta tak dlouho mlčky pozorovala, že její nastávající často jezdí do jiného města, až v ní vzkypěl vztek, prošla mu mobil, telefonní čísla na podezřelé ženy zablokovala a děvčatům napsala zprávy. „Teď se za to stydím. Ale bylo to na mě už moc, měsíc před svatbou, s ročním děckem v náruči. Takže jsem z něj udělala úplného pitomečka, a vyřešila to za něj. Musím to tak brát, že si nemůže pomoct a je to na mně, abych od něj ty holky odháněla.”

Anebo jiný povědomý vnitřní monolog. „Jsem unavená. Muž zase po večeři nechal špinavé nádobí na stole. Štve mě to. Upozorním ho na to. Nic se nestane, on nic nezmění. Už nevím, co dělat, mám pocit, že jsem vyčerpala všechny možnosti. A tak si ho vnitřně devalvuju. Vždyť já s ním mám práce snad víc jak s tím děckem!“ Terapeut varuje, že pokud se se svým neodžitým vztekem dostanete až sem, je to nebezpečné. Najednou se k druhému nevztahujete jako k partnerovi, ale jako k dítěti. A najednou je tady vnitřní rodič a vnitřní dítě a partnerství a sex už ani nepřichází na mysl.“

Sex, první a poslední

Jakkoli sex vnímáme jako něco, co k partnerství neodmyslitelně patří, od rodičů malých dětí slyšíme spíše povzdechy typu „Nechápu, jak je vůbec fyzicky možné, aby měl někdo více než dvě děti.“ Únava, stres, ale i kojení chuť na sex významně snižují. A když se k tomu přidají zdravotní komplikace např. v souvislosti s těžkým porodem a obecné změny, kterým tělo ženy po porodu prochází, není vůbec snadné se tzv. potkat. Odložení, frustrace, vztek a rezignace přichází jako čtyři jezdci vztahové apokalypsy. Na konci už často prakticky nevíme, jak ten druhý vypadá nahý.

Pavel Rataj vnímá sexuální rovinu vztahu jako klíčovou ingredienci. Jako vodu, bez které vztah prostě nemůže žít. „Začíná být docela běžné společné spaní s dětmi v posteli, dlouhodobé kojení, třeba dva a více let. A pak za mnou přichází páry, které spolu třeba tři roky nespí a připadá jim to normální. Ale to opravdu není normální.“ Jak se podle něj život bez sexu podepisuje na vztahu? Jednoduše. Zní to krutě, ale bez intimity to v zásadě není partnerský vztah.

„To oddálení a odcizení vzniká postupně. Často tak, že jeden se snaží, druhý odmítá, pak se role třeba vystřídají. Ale ten, kdo byl aktivnější a zažil odmítání, je často zraněný. A z toho zranění je naštvaný, podvědomě to třeba chce oplatit. Nebo úplně rezignuje.“ Tohle vysvětlení jako by dokonale ilustrovalo zážitek 41leté Ivy, vdané adoptivní mámy. Ta se po roce rodičovství a různých nepovedených pokusech o sex rozhodla, že je načase zase rozdmýchat touhu a vášeň. Začala se líčit. Cvičit. Koupila si hezké prádlo. Manžel byl jako slepý. „Tak jsem si oblékla černé krajkové body, punčochy, podpatky. Večer jsem mu tak nachystala večeři, a on pořád nic. Tak už jsem to nevydržela, postavila jsem se přímo před něj a říkám, tak co jako? A on na to: Zmiz, Batmane. Doslova mi spadla čelist.“ Jestli myslíte, že se tomu Iva zasmála, tak ne. Dítko už chodí do školky. Sex od té doby neměli. A Iva se už kouká jinam.

Jak se do toho stavu nedostat? Pavel Rataj doporučuje začít se sexem po porodu co nejdříve – a pokud na to žena ještě není fyzicky připravená, udržovat si napojení alespoň letmými doteky a autoerotikou. „Ženy, se kterými se na terapii setkávám, se od své sexuality odpojují snáze a rychleji než muži. Říkají, že jim nechybí, že jsou spokojené i bez něj. „V takovou chvíli, pokud má vztah vydržet, je třeba začít velmi pomalu. Ideálně dotýkat se nejprve sama sebe – a až pak se postupně objeví touha po druhém.“

Samo to nepřijde

Ano, nejlepší by bylo, kdybyste se do takové partnerské slepé uličky nikdy nedostali. Pokud však čekáte, že se všechno časem samo zlepší, budete pravděpodobně čekat marně. Všichni, se kterými jsem o jejich „poporodních“ vztazích mluvila, se shodnou na jednom. Museli jsme si to odpracovat a nebylo to zadarmo. Z terapeutovy praxe vyplývá, že z hlediska prevence budoucích problémů je nejužitečnější se na rodičovství připravit předem, dát dohromady své představy, projít si možné krizové momenty. Protože až přijdou, budete připraveni a nesemelou vás to tak.

Pokud už ale děti máte a cítíte, že váš vztah je (nebo by mohl být) v ohrožení, zřejmě vám tato rada nepomůže. Co se dá dělat teď? Předně – udělejte si na sebe čas. „Hodně párů říká právě tohle. Že na sebe nemají čas. Jenže to je jeden z indikátorů, že už je vztah v problému,“ vysvětluje Pavel Rataj. „Vy musíte mít v hlavě, že chcete žít v partnerství, a nenechávat to na potom, na večer – kdy už se na sebe jen bezradně dívají dva utahaní rodiče. Je třeba si ten čas najít a nemusí to být nic velkého. Dát si pusu na odchod, na dobré ráno, povídat si spolu u jídla. Dotýkat se vzájemně. Pustit si hudbu a zatančit si. To všechno jde v pohodě dělat i před dětmi.”

Slova terapeuta potvrzuje 40letá Eva, která s manželem prošla i „míjecí“ fází. „Pomohlo postavit se k tomu vědomě. Jsme oba docela velcí individualisti a na začátku to vypadalo třeba i jen tak, že mi mlčky také nalil sklenku vína. Ale našli jsme si svůj režim. Třeba na procházce s dětmi se držíme za ruku, obejme mě.“ A podobně je to i se sexem. Vysokoškolská pedagožka Dana říká, že je sama překvapená, jak moc ji to zase baví. „Když se přes den míjíme, otřeme se třeba o sebe a řekneme si, tak dneska bychom se mohli milovat. A stačí si to říct, a pro mě to je jako celodenní předehra.“

Pokud si tohle nyní neumíte představit a partner vás leda tak štve, řekněte mu to. Komunikujte. Mluvte spolu. Anebo, když už to nejde jinak, na sebe třeba křičte a konstruktivně se pohádejte. Mirka se směje: „Nevím, jak to mají jiní tatínci, ale mému muži musíš chytit hlavu a strčit mu ji přímo před problém, jinak mu to nedochází.“ Podobné to bylo i u Jany. „Chvilku to trvalo, než jsme tu změnu zpracovali. Pomohlo promlouvání, domlouvání a cigáro. Museli jsme se hlavně naučit fungovat mezi sebou. Domluvit se a hledat kompromisy, bez toho to nejde. On začal pomáhat mně a já jemu.“

Společná promluva je často na začátku pozitivních změn. „Většinou už to žena nevydrží a jde s tím ven. A pak se mohou začít dít změny. Je třeba si nejprve uvědomit a přiznat, že je něco špatně, a pak postupně začít dělat věci jinak. Hlavní je nečekat, že se něco změní ze dne na den. Dává smysl plánovat společný čas, společné zážitky. Na týden, na měsíc, půl roku dopředu. A počítat s tím, že ty první možná tak zážitkové nebudou, ale i to k tomu patří,“ upozorňuje terapeut.

Když už to dál nejde

V případě hluboké krize, kdy ale nejste ochotni vztah ukončit, se poohlédněte třeba právě po vhodné párové terapii. Ideálně vyhledejte takového, který se párovým sezením věnuje primárně a nemá je jen jako „vedlejšák“ k terapii individuální. Řekněte o svém záměru partnerovi. Několikrát. Zdůrazněte, že to potřebujete vy. Dejte protějšku možnost zapojit se do výběru. Případně, pokud nechce, napoprvé jděte sami a svou zkušenost sdílejte způsobem, který v partnerovi vzbudí zájem a odbourá obavy.

Můj vztah až do psaní tohohle článku vypadal naprosto standardně. Mluvili jsme spolu jenom v autě (takže jen o víkendu) a už ani vlastně nevěděli, jak vypadáme nazí. A přišlo nám, že máme super vztah, protože naši rodiče fungovali ještě hůř. Byli jsme vychováni k tomu, že děti jsou všechno, že o citech a potřebách rodičů se nemluví. A že holt to manželství je prostě trochu řehole, ale ty děti za to stojí. V tomhle kontextu je skvělé, že už se o náročnosti rodičovství a potřebě prostoru pro sebe sama mluví. A že už není „nevhodné“ jít k terapeutovi a problémy řešit – místo zametení emocí pod koberec a rozvodu, nebo umrtvení se a „čekání na vnoučata“. Díky rozhovorům s různými ženami i Pavlem Ratajem jsem si uvědomila, že partnerství či manželství s dětmi nemusí být jen snaha nějak to přežít, než bude zase líp. Že může být i krásné a živé – teď hned.  

Partnerem projektu Jak se milujeme je Levi’s.

FOTO: ONDŘEJ KOŠÍK
MAKE-UP: NATÁLIE HOST
STYLING: MAREK CPIN A NATÁLIE HOST
PRODUKCE: LINDA MAJEROVÁ

Diskuze k článku

Celkem 12 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

MS | 4. 3. 2021 13:21

A nejsme prostě jenom moc nároční?
Není to tím, že očekáváme, že budeme mít všechno? Smysluplné kariéry, ušlechtilé zájmy, aktivní sporty, dokonalé rodičovství, domácnosti jako z katalogu a nadto ještě dokonalý vztah s dokonalým sexem. A přitom den má pořád jen 24 hodin a týden furt jen 7 dní.
Taky si osobně myslím, že pořád není úplně bežný mít placenou výpomoc v domácnosti, a to prostě proto, že z jednoho průměrnýho příjmu a jednoho rodičáku rodinám zbývá tak ňák, že si můžou dát na výletě oběd v restauraci, ale určitě na několik tisíc měsíčně na úklid nebo hlídaní dětí.
Přitom tohle byl ještě třeba před druhou světovou válkou ve střední třídě standart, o dřívějších dobách nemluvě, chůvy a kojné jako výpooc pro matku, sluha akuchařka pro celou rodinu. My se dnes ve střední třídě snažíme dosáhnout podobných statusových symbolů, akorát že veškerá práce zůstává jen na parnterech - rodičích.
Dokonce mám dojem, že dnešní generece rodičů je na tom v jistém ohledu hůř, než jejich rodiče, kteří se mohli opřít o své rodiče. Ženy chodily do důchodu jako padesátnice a ve vrcholící normalizaci byla péče o vnoučata standartní životní nápní čerstvých důchodců. Těm s ohledem na demografický vývoj ani příliš nehrozilo uvíznutí v sendviči. Praprarodiče měl z generace dnešních čtyřicátníků či třicátníků málokdo.
p.s.
Nesouhlasím s autorkou, že péče o domácnost automaticky padá na toho, kdo je s dítětem doma.

+21
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Nora | 7. 3. 2021 1:21

Přesně, taky mě tyhle žvásty pana psychologa Rataje zarazily. Stopnout na sílu kojení a dítě odklidit do pokojíku, aby nepřekáželo... tomu říkám přístup.

-4
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu