Dítě jako začátek konce vztahu? Když se odcizujeme od partnera i od sebe

Na ten okamžik jste se dlouho těšili. Porod je úspěšně za vámi a miminko je konečně doma. Držíte se za ruce, koukáte na to stvoření a vzduch se tetelí láskou. Odteď jste rodina. Bude to krásné. A pak se děťátko rozpláče a začne kolotoč, na který vás nikdo nepřipravil. Kolotoč, který představuje extrémní nálož na psychickou i fyzickou kondici. Kolotoč, který odhalí vaše osobnosti až na dřeň, postaví vás tváří v tvář vašim strachům, sebere vám vaše jistoty a váš vztah vystaví tlaku, se kterým jste nepočítali. Pokud jste se předtím divili, že se tolik vztahů rozpadne ještě před prvními narozeninami dítěte, teď už jen krčíte rameny.

Proč se stává tak často, že ženy, které se na dítě a na mateřství těšily a byly si skálopevně jisté výběrem svého partnera, po dvou letech na mateřské uvažují o rozchodu? Proč se muži stahují do práce, dílny nebo hospody a jen těžko se jim hovoří o tom, že se doma cítí odstrčení a zbyteční? Podobně jako se nyní stále víc mluví o tom, že první měsíce a roky mateřství nejsou idylou z reklamy na plenky, je třeba také více mluvit o tom, jakou zátěž toto období představuje pro partnerský vztah.

Hlava v oblacích

Ve svém prvním šestinedělí jsem zřetelně cítila, jak mě mé tělo oxytocinem odměňuje za péči o miminko. Naopak dětský pláč mě až fyzicky bolel. Spánek, jídlo, vyměšování… Když jde děťátko pláče, jde všechno stranou. I můj partner. I já. Je to do značné míry přirozené, ale pokud se některým návykům z prvních měsíců života s dítětem poddáme až příliš, může to zasít první vážné neshody, které můžou o pár let později vyústit v těžko napravitelné odcizení.

O silných emocionálních a hormonálních poryvech, kterým čelí nové matky, se mluví otevřeně, ale zátěž toto období představuje i pro muže. Troufám si říct, že „rození táty“ je stejně intimním a zranitelným okamžikem jako „rození mámy“. Ivo, ženatý dvaatřicetiletý stavař, je po 2,5 letech snažení tátou právě osmitýdenní dcerky. Vybral si otcovskou dovolenou, utlumil práci, co to jde. Přebaluje, koupe, v noci odhrkává. „Největší krizi jsem měl hned druhý den, co byly holky doma. Seděl jsem s dcerkou v náruči a brečel jak želva, ani nevím z čeho. Taky když malá hodně pláče, musím se držet, věřit, že to přejde. Ta bezmocnost rve nervy.“

Náš stát je velmi štědrý v čase, který čerstvým matkám dopřává na péči o novorozence. Ženy se také postupně učí lépe si říkat o potřebnou pomoc. O klidný kout během šestinedělí, o odrážení neobytných příbuzných, kteří se chtějí přijít podívat na miminko. Muž, čerstvý otec, obvykle tolik prostoru nedostává. Týdenní otcovská, kterou stále víc mladých otců využívá, je skvělá. Na vyřešení základních existenčních otázek ale nestačí. Má muž raději „vydělávat a zabezpečit rodinu“? Nebo „pomoct ženě a být tam pro ni“? Nebo oboje? Každý se s tím vyrovnává jinak, a i tady platí, že zatnout zuby a mlčet vztahu nijak neprospívá. Ne každý muž je také schopen své emoce prožívat otevřeně. A i kdyby snad „před dítětem“ měla žena prostor a schopnost svému partnerovi v této oblasti pomáhat, v tuhle chvíli na empatizaci a iniciativní „ošetřování“ nemá prakticky žádnou kapacitu. Mlčení a snaha nechat to nějak „usadit“ je prvním mikrokrůčkem k problému.