Ve škole s ní nikdo nekamáradil. Teď si romská máma dcery s autismem plní sen stát se učitelkou

Anna Dunová je pětadvacetiletá vychovatelka a studentka pedagogiky z Plzně. Zároveň je matkou tříleté dcery. Rodiče Annu a její dva mladší sourozence ke vzdělání vedli odmalička. Její matka je vyučená čalounice pracující v oboru, otec působí jako technik u plzeňského dopravního podniku. „Naši na mě nikdy netlačili, abych měla samé jedničky. To jsem chtěla já sama,” směje se Anna. „Chtěli ale, abych měla minimálně výuční list. Tak to v naší i širší rodině je. Už má babička vyučená byla.”

Přestože Anna pochází z rodiny, která ze zažitých stereotypů o Romech vybočuje, zdůrazňuje, že její rodina dodnes drží romskou kulturu a tradice. „Scházíme se a svátky slavíme po romsku. Nesmí chybět naše hudba a věříme i na duchy zemřelých. Víra v mystično nás provází dodnes. To jen tak nezmizí.”

Stát se učitelkou chtěla už od raného dětství. I proto, že její matka nějaký čas působila jako asistentka pegagoga, a byla tak pro dceru inspirací. Annino první setkání se vzdělávacím systémem však příliš motivační nebylo. Už ve školce se setkávala s rasismem ze strany spolužáků. „Moc oblíbená jsem nebyla. Slýchala jsem, že jsem černá jako kakao. Nerada jsem tam chodila. Nikdo se se mnou nekamarádil.” To pokračovalo i na základní škole, kde měla ve třídě jen jednoho romského spolužáka. „Nikdo se mnou mluvit nechtěl. Seděla jsem v lavici sama,” vypráví. Odtahování spolužáků vnímala – podobně jako další romské děti – jako přirozenou součást svého života. „To se změnilo až ve třetí třídě, kdy k nám nastoupilo víc romských dětí. Najednou jsme byli čtyři a hned to šlo líp,” říká Anna. „Ostatní děti současně asi dostaly rozum, došlo jim, že nejsem úplně hloupá a mám i lepší známky než většina z nich. A tak se se mnou začaly postupně kamarádit.” Našla si nejlepší kamarádku z majority, s níž po základní škole pokračovala i na střední.