Stát se vyučujícím? Pro Romy a Romky je to často stejně nepředstavitelné jako stát se prezidentem

Romů a Romek ve vzdělávání nepracuje mnoho, a když, často se ke své etnické příslušnosti nechtějí veřejně hlásit. Podle Zbyňka Němce to má řadu důvodů. Například i to, že ačkoliv jsou oni sami nakonec ve vzdělávání úspěšní, vzpomínky na dětství v lavici nemají příjemné. „Když jsme se bavili o rasismu a diskriminaci, setkávali se s ní po celou školní docházku. A úplně nejvíc na základní škole, která je pro mnohé zdrojem nepříjemných zážitků a traumat. Od té doby si v sobě nesou pocit, že škola není příjemné prostředí, kam by se chtěli vracet. To se pak může promítnout i do volby povolání,“ vysvětluje Zbyněk Němec v rozhovoru Lukáše Houdka.

Rom nebo Romka, kteří mají vysokoškolský titul, tak mnohem spíš skončí ve zdravotnictví nebo v sociální oblasti. A i tak bývá jejich cesta za vzděláním poměrně klikatá, jak popisuje Zbyněk Němec: „Vyšší formální vzdělání členové jejich rodiny historicky většinou nemají. Jejich dědové a babičky často pracovali někde ve výrobě a od nich samotných se předpokládalo, že když to dobře dopadne, dokončí střední školu. Že by šli na vysokou, nebylo vůbec na stole. Jedna vysokoškolsky vzdělaná romská učitelka například původně vystudovala střední zdravotnickou školu a až po letech šla na vysokou.“

Mnozí mladí Romové a Romky přitom sami během své vzdělávací cesty potkali vyučující, kteří jim samotným pomohli a zachránili je například od zvláštní školy. To, jestli někoho takového člověk během své vzdělávací cesty potká, je ale často dílem náhody a štěstí, a proto s tím nelze systematicky pracovat. Romští vyučující se svou unikátní životní zkušeností by přitom mohli pomáhat nejen dětem ze své komunity.

„Jedna romská učitelka mi říkala, že až do jejího příchodu romské děti téměř nikdy nejezdily na vícedenní akce a výlety. Někdy je rodiče neposílají samozřejmě z finančních důvodů, děje se tak ale i z obav, že by mohl děti někdo na základě jejich etnicity šikanovat. Když rodiče viděli, že s dětmi jezdí romská učitelka, začali romští žáci postupně jezdit více a více, a nakonec i s neromskými učitelkami,“ popisuje Němec. „A je to fajn i pro ostatní učitele, kteří tím získávají zkušenost navíc. Často to pro ně může být první Rom, kterého blíže poznají.“ Nejen tom, jak se Romové do vzdělávacího systému vlastně nakonec dostávají, a zda je fér jim poskytovat speciální podporu, si přečtete na webu Heroine.cz.