Střední školu studovala se čtyřmi dětmi. Dnes učí na univerzitě a pomáhá žactvu na segregované škole

Když se řekne romská učitelka, spoustě lidí to bude zřejmě připadat jako začátek nějakého vtipu. Proč tomu tak je?

Jsou na to zvyklí. Mají své představy, jimiž se řídí spoustu let. Pravděpodobně se s romskými učiteli nesetkali. V naší škole jsme romští učitelé dva, obecně je však pravda, že nás stále moc není. U nás ve škole, kde je většina žáků romských, je to však velká výhoda. My jim totiž rozumíme. Když umíte romsky, víte například přesně, s čím v češtině budou mít potíže. Uvědomujete si rozdíly mezi češtinou a romštinou, například ve skloňování nebo v rodech, protože romština má jen mužský a ženský. Dělám si proto názorné pomůcky, abych s tím dětem pomohla. Protože vím, že nemají rozhled. Nechodí do lesa, nejezdí k moři. Aby to pochopily, musí to mít před sebou.

Romských vysokoškoláků a absolventů je čím dál více, málokterý si však vybere dráhu učitele. Čím to podle vás je?

Práce ve školství je hodně náročná a zároveň není dobře finančně ohodnocená. Často musíte sáhnout do vlastní kapsy, když potřebujete něco pro děti. Zároveň nemusí mít odvahu učit - ani je nenapadne, že by to bylo možné.

Jste sociální pedagožka, což je pro české školství poměrně netypická a relativně nová pozice. V čem vaše práce spočívá?

Je to nové, teprve od ledna máme nastavené financování ze státního rozpočtu, ale na naší škole byl sociální pedagog vždy. Primárně pracuji s rodinami žáků, jsem takový prostředník mezi rodinou a školou. Také dohlížím na klima ve třídě, spolupracuji s výchovným poradcem, psychologem i se speciálními pedagogy. Sociální pedagog by také měl na škole působit jako preventista školního neúspěchu. To znamená, že mám například za úkol vytipovat děti, kterým hrozí propadnutí, domluvit jim doučování nebo je sama doučit a případně nasměrovat rodiče na instituce, které mohou dítěti pomoci. 

Spolupracuji také s Orgánem sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), provádím šetření v rodinách. Jsem tedy pedagožka i sociální pracovnice. Pomáhám rodičům i s širšími problémy, které mohou mít vliv na dítě. Pokud je matka narkomanka, dojdu s ní do příslušné organizace. Pomáhám rodinám vypsat žádost na byt nebo jim pomůžu sehnat chybějící nábytek. Pokud dítě do školy nedochází, jdu přímo k němu domů zjistit, co se děje. Informace předávám OSPODu.

Z toho, co říkáte, je zřejmé, že pro zdravý vývoj dítěte je důležité ošetřit i situaci v rodině a pečovat také o rodiče. Jak to bylo ve vašem případě? Mezi dnešními romskými dvacátníky totiž najdeme vysokoškoláků mnohem víc, než mezi vašimi vrstevníky.

Měla jsem vzdělané rodiče. Zároveň jsem to v dětství neměla vůbec lehké. Žila jsem ve velké chudobě, tatínek byl alkoholik a já proto v noci skoro nespala. Patřila jsem mezi průměrné žáky, vyučila jsem se prodavačkou. Vše přišlo až v dospělosti, kdy jsem potkala skvělé lidi. Nejprve jsem si udělala kurz asistenta pedagoga na Masarykově univerzitě, kde si mě vyučující všimli a navrhli, zda bych si nechtěla dodělat vzdělání. Na jejich popud jsem vystudovala střední sociálně-právní školu, pak ještě i střední pedagogickou školu, takže mám dvě maturity. Bylo mi dvaatřicet, když jsem se na střední hlásila, a už jsem měla čtyři děti. Následně jsem pokračovala ještě na vysokou školu.

Vše, co se mi stalo v dětství, jsem dohnala v dospělosti. Na základní škole se mě tehdy nikdo neptal, proč při vyučování usínám. Nikdo se nezeptal, proč mi to nejde. Nikdo nevěděl, že je můj otec alkoholik, který mě nenechá spát. A nikdo si ani nevšiml, že týden nemám svačinu. Já sama jsem byla jako dítě obětí rodičů, kteří nefungovali. V osmnácti jsem od nich utekla. Měla jsem štěstí na dobré lidi, kteří ve mně později něco viděli. A vidíte, že jsem na to měla.

Napadlo vás jako dítě, že byste se mohla stát učitelkou? Měla jste v tomto ohledu své sny?

Vůbec mě to nenapadlo. Spíše jsem k tomu došla později v životě různými cestami. A stala se ze mě například ředitelka mateřské školy.

Jaké pro vás bylo chodit do školy s tím vším, co jste zažívala? Když okolí vidělo, že usínáte, učivo vám moc nešlo a navíc jste na rozdíl od jiných dětí ani nenosila svačiny…

Nikdo si toho tehdy nevšiml, byla jsem nechaná na pospas. Měla jsem dojem, že mi nic nejde, nikdy jsem neměla nic v pořádku. Cítila jsem se jako outsider. Naštěstí jsem byla výjimečná v tanci a sportu, měla jsem tedy aspoň v něčem možnost zažít úspěch. Když jsem vycházela základní školu, měla jsem asi pět trojek.

Vysoká škola je těžká i bez dětí, natož když musíte pracovat a starat se rovnou o čtyři.

Vše jsem studovala samozřejmě dálkově. Velkou oporou mi byl můj muž, který byl ochotný hlídat děti. To u Romů není vůbec běžné. On sám je asistent pedagoga a vychovatel v družině. Oporou mi byly i mé starší dcery, které mi hodně pomáhaly. Já jsem vždy musela mít doma uklizeno, vypráno a navařeno, až pak jsem mohla studovat.

Jaké pro vás jako osmatřicetiletou romskou matku čtyř dětí bylo dostat do ruky vysokoškolský diplom?

Když jsem odtamtud vycházela, byla jsem neskutečně šťastná, že jsem to dokázala. Byl to můj velký sen. Tím to ale neskončilo, studuji pořád. Stala jsem se lektorkou Hejného metody a dále se v matematice vzdělávám. Mám za sebou kurz Montessori i kurz Začít spolu. Jedu prostě dál. Mě ta práce jednoduše hrozně baví. Ráno vstávám s tím, že se do práce těším.

Dnes sama na Masarykově univerzitě učíte. Jaké předměty?

Romský jazyk a práci s romskou komunitou. Učím například studenty speciální pedagogiky, jak si připravit pomůcky pro romské žáky, nebo na co se při práci s nimi zaměřit.

Jaké jsou nejčastější problémy, s nimiž se romské děti potýkají?

Je to zejména chudoba a nepodnětné prostředí. Setkávám se zároveň s tím, že jsou děti svědky hádek rodičů i domácího násilí. A pak je to rozhodně jazyk. Slýchávám, že Romové jsou v Česku desítky let a měli by se konečně naučit česky, ale lidé mnohdy nechápou, že nemají od koho. Rodiče mluví česky často špatně, případně romským etnolektem češtiny, který převzali zase od svých rodičů. Nemají slovní zásobu. Kde se děti mají česky naučit? Nemají na čem stavět. Například v případě ukrajinských dětí to je jiné. Ve svém mateřském jazyce mají bohatou slovní zásobu, která se jim překlopí do češtiny. Romské děti zpočátku fungují dobře, později už ale nemají na čem stavět. Je proto potřeba najít cesty, jak děti bez dostatečné slovní zásoby učit český jazyk.

Málokdo si asi představí, že pokud je člověk z chudé rodiny – a navíc žije v sociálním vyloučení – nejezdí na výlety a dovolené, nechodí do zoo a nemá peníze na ananas nebo mango. Tím pádem možná neví, jak vypadá zebra nebo jak chutná exotické ovoce. Proto mohou vznikat situace, kdy nám může připadat zábavné, že tyto věci dítě nezná a vnímáme ho jako hloupé...

Přesně tak. A to se týká i dětí neromských. Pokud je dítě chudé a nemá dostatek podnětů, bude zanedbané. Věk od tří do šesti let je pro vývoj jedním z nejdůležitějších. Dítě si musí vše ohmatat a “nasát”. Když jste ale chudý a máte starost, jestli skončíte na ulici nebo jestli budete mít dětem co dát k jídlu, nebudou vás zajímat výlety do lesa. To si mohou dovolit lidé, kteří denně nebojují o přežití. Když řešíte, zda dítěti koupíte učebnice za šest stovek, nebo jídlo pro rodinu, co vyhraje? Ano, všechny děti mají stejná práva, nemají už ale stejné šance a podmínky pro rozvoj. Právě proto by měl stát do vzdělání investovat mnohem více, aby startovací podmínky dětí vyrovnal. Vychováváme tu přeci novou generaci.

Co s tím ze své pozice můžete dělat vy?

Můžu dětem podnětné prostředí vytvořit. Například v rámci Montessori kroužku dokážu vyrobit různé pomůcky, takže děti ty věci reálně vidí. Věnuji se také například Hejného matematice, která je postavená na genetickém konstruktivismu. Nutí děti přemýšlet, hledat cesty, mluvit. Vše si mohou osahat, zažít a prožít, což je v učebním procesu velmi důležité. Když dítě nesloží z dřívek čtverec, nebude třeba nikdy vědět, jak vypadá. Díky této metodě to učivo mohou zvládnout. Sama vidím, že když si to podobným způsobem zažijí, vážně si to pak pamatují. Není to přitom nic nového, říkal to už Jan Amos Komenský. Zároveň nelze u takových dětí spoléhat na domácí přípravu, musíte je to naučit tak, aby se už nemusely učit doma. Dnešní školství už nemůže být o tom, že z dětí cvičíme roboty, dnes je učíme zejména hodnotám.

Rodiče se asi ale spíš bojí toho, že pokud budou mít například nadané dítě, mohly by ho slabší děti zpomalovat.

To je na učiteli a jeho kompetencích. Pokud ví, že má ve třídě nadané děti, má jim gradačně zvedat úkoly. Stejně jako pokud mám ve třídě čtyři děti s podpůrným opatřením, mají také ony jiné úkoly, než ostatní.

Takový způsob výuky je ale celkem novinka. Když jsem chodil do školy já, vždy jsme měli všichni stejné úkoly.

Individuální přístup je postavený na tom, že by každé dítě mělo učivo zvládnout. Pokud vím, že je ve třídě dítě, které má problém se čtením, text mu rozfázuji. Pokud jiné děti naopak umí číst dobře, dám jim text celý a k tomu sadu otázek. Vždy musím mít nachystaných několik pracovních listů pro různé úrovně, které ve třídě mám. To je u nás úplně normální a mělo by to tak být na všech školách. Chápu, že se s tím některým učitelům nechce dělat, ale dnes už to bohužel neobstojí. Když máte ve třídě dítě s velkým potenciálem, nemůžete ho přece “zabít” jen proto, že se vám s tím nechce dělat.

Je něco, co může škola s vyšším počtem romských žáků dítěti z majoritní společnosti naopak dát pozitivního?

Minimálně se naučí žít s odlišnými lidmi.

Je to dobře? Některým rodičům může připadat dobré, když se jejich dítě s Romy nikdy nesetká.

Určitě to dobře je. Věřím, že se majoritní společnost může od Romů přiučit spoustu dobrých věcí. Ptám se na to svých studentů na univerzitě a oni mi sami odpovídají: „No jo, oni se mají rádi. Jsou pohostinní. Jako rodina drží pospolu. Nedávají seniory do domovů důchodců.” Najednou tedy můžeme vidět hezké věci. Když někdo zemře, všichni ho vyprovodí. Matka samoživitelka nikdy netrpí hlady, protože jí celá rodina dá jídlo pro děti. Rom málokdy skončí tak, že by neměl co do pusy, i cizí Rom mu dá najíst. Starším lidem se vzdává úcta. Děti si tohoto u spolužáků všímají a já věřím, že se od romských ty neromské mohou právě tyto hodnoty přiučit.