Kvůli výhrůžkám a neonacistům emigrovala celá jeho rodina. Rom z Liberce, kterého vyznamenala královna, teď míří do politiky

Bylo mu osmnáct, měl podané přihlášky na vysoké školy a plánoval budoucnost v Česku. Pak ale přišel večer, kdy mu rodiče oznámili, že má tři dny na to sbalit si věci. Odjíždějí. Natrvalo.

„Byl konec devadesátek a Libercem, kde jsme tehdy žili, často pochodovali skini. Taťka byl hodně aktivní v boji za lidská práva. Organizoval petici proti stavbě zdi v Matiční ulici, založil komunitní centrum. A začal mít spoustu nepřátel, chodily mu výhrůžné dopisy. Do toho mě i mamku s bráchou napadli skini a policie se tím nezabývala…“ popisuje dnes pětačtyřicetiletý Petr Torák, český honorární konzul v Peterborough a bývalý britský policista romského původu.

Co se tehdy stalo?

Šel jsem do nákupního střediska podívat se na oblečení. Proti mě šla skupinka asi pěti skinů. Obklopili mě v mezipatře, začali do mě kopat, bouchat, drželi mi ruce. Přemýšlel jsem, jak se z té situace dostat ven. Nabídl jsem jim, že každému dám po dvou stovkách, když mě pustí. Jak mi pustili ruce, abych vyndal peníze, jednoho z nich jsem odstrčil a seběhl jsem ze schodů. Vyvázl jsem z toho poměrně dobře, jen s pár modřinami. Jenže asi dva dny nato bratra a mamku napadla jiná skupina skinů. Kopali do nich, když leželi na zemi. Já jsem tehdy oba incidenty nahlásil, policie mi však řekla, že když neznáme jejich jména, nemohou nic dělat.

A pak mi jednou rodiče po příchodu domů z brigády oznámili, že mám tři dny na to, abych se rozloučil. Odjíždíme do Anglie.

Jaká pro vás taková informace byla?

Byl to šok. Měl jsem podané přihlášky na vysokou, jako záložní plán i přihlášku k policii. Měl jsem tu velmi dobrého kamaráda. Nechtěl jsem o takové zázemí přijít a skončit jako levná pracovní síla v továrně. Respekt k rodině byl však tak velký, že jsem je nakonec následoval.

Bylo vám už osmnáct, už jste si v podstatě mohl dělat, co chcete.

To sice ano, ale rodiče mi platili soukromou školu, často jsme kvůli tomu neměli pořádně co jíst. Jejich oběť pro mě znamenala hodně. Zároveň jsem měl mladší sourozence a nechtěl jsem trhat rodinu. Cítil jsem závazek. Sice jsem neuměl anglicky dobře, měl jsem ale nějaký základ ze školy. Jako jediný z rodiny. Společnou emigraci jsem tím pádem bral jako svou morální povinnost.

Jaký byl příchod do Británie, kde jste nikoho neznal a začínal jste tedy od nuly?

Od první chvíle to byla série velkých kulturních šoků. Už na letišti jsem musel imigračním úředníkům vysvětlit, že chceme azyl a proč. Na letišti jsme pak strávili devět hodin, aniž bychom věděli, co s námi bude – jestli nás někam zavřou, nebo deportují zpátky. Kdybychom šli zpět do Česka, neměli bychom už kam jít. Taťka totiž vrátil státní byt. Byl to tedy velký strach a nejistota. Pak nás přesouvali z jednoho místa na druhé. Nejdřív jsme bydleli ve sklepním bytě v Londýně, pak v imigračním centru. Tam přišel další šok – poprvé jsem viděl muslimy a černochy. Po třech dnech nás převezli do města, kde jsem poprvé viděl moře. Tam nám oznámili, že budeme žít v hotelu Palace s výhledem na oceán. A tam jsem zažíval další šoky, i když pozitivní. Všiml jsem si, že mě lidé na ulici sami od sebe zdraví. Do té doby lidé spíše přecházeli na druhou stranu silnice.