Rozumí jejich jazyku, radostem i potížím. Komunitní pracovnice z Moravského Berouna pomáhají nejen místním Romům

Je středa podvečer a na Moravský Beroun zhusta dopadá déšť se sněhem. V přízemí jednoho z domů lemujích zdejší náměstí, se svítí. Z komunitního centra organizace Ecce Homo před chvilkou odešly do svých domovů děti, s nimiž pracuje dvojice komunitních pracovnic – Tereza Lacková a Andrea Hlaváčová. Jejich angažmá přitom není náhodou, obě ženy coby děti do komunitního centra samy docházely. Práce s dětmi však není jedinou činností, které se ženy v rámci svého zaměstnání věnují. Docházejí také přímo domácností, kde se v rámci své návštěvy snaží na rodiny působit a pomoci nebo poradit v oblastech, s nimiž si nevědí rady.

Z aktivních účastnic komunitními pracovnicemi

Obě komunitní pracovnice jsou rodilé Berouňačky. Tereza však odchodila základní školu ve Velké Británii. Když jí bylo devět let, rodina se do ostrovního státu přestěhovala za prací. „Bylo to pro mě ze začátku hodně těžké. Hlavně jazyk. Vůbec jsem ničemu nerozuměla, ani ve škole,” vzpomíná Tereza. Chodila do speciální třídy pro cizojazyčné žáky a poměrně rychle se rozkoukala. Po základce pokračovala středoškolským studiem zaměřeným na sociální práci, školu však nedokončila. Rodiče se rozhodli vrátit do Česka. „Mamka tu měla vnoučata a už se jí po nich stýskalo. Proto se chtěla vrátit.” Ona sama přitom má jednoho syna. To Andrea v Moravském Berouně vyrostla. V Olomouci se učila na kuchařku, kvůli těhotenství ale ani ona středoškolské vzdělání nedokončila. „Chyběl mi půlrok. Chtěla jsem se vrátit zpátky, ale malá byla nemocná, proto se mi to už nepodařilo,” vysvětluje. Dnes má dvě děti.

Ani jednu z nich dlouho nenapadla možnost zapojit se do sociální práce ve svém rodném městě. Už jen proto, že neměly potřebné vzdělání. Jinak to však viděla ředitelka organizace Ecce Homo Pavlína Kráčmarová, která jim spolupráci sama nabídla. „Terka i Andy byly aktivní slečny už v našem Centru pro rodinu, děti a mládež od jeho začátku. Když dospěly a vychovaly děti, využily projektu, který nabízel zvýšení kvalifikace a podporované zaměstnávání. Obě absolvovaly kurz Pracovníka v sociálních službách a začaly pracovat v Centru, kde vedly volnočasové aktivity,” vysvětluje jejich profesní cestu Kráčmarová. „Když se pak před třemi lety naskytla možnost projektu na komunitní práci, byly jasnou volbou. Dostaly na starosti rozvoj komunitní práce, pořádání akcí a staly se spojkou členů komunity na pracovních skupinách města,” dodává.

Přestože se s Terezou a Andreou setkáváme v komunitním centru, množství času tráví v terénu. Obcházejí město, povídají si s kolemjdoucími a zjišťují, co je trápí. Spontánně se například vložily do sousedského sporu v jedné z místních bytovek. Někteří ze sousedů totiž dělali v okolí domu nepořádek, což opakovaně vyvolávalo konflikty. „Uspořádali jsme setkání všech nájemníků spolu s domovnicí. Otevřeně jsme tam situaci s obyvateli probrali a pomohli jim nastavit systém uklízení. Nakonec se jejich soužití značně zlepšilo,” vysvětluje společnou intervenci Andrea.