„Máte rakovinu, co víc potřebujete vědět?“ Pacienti a pacientky nejsou otroci, podotýká lékař o empatii v nemocnicích
Příroda chyby nedělá, napsal na konci loňského roku na své sociální sítě praktik funkční medicíny a influencer Jan Vojáček. Jeho příspěvek vyvolal kontroverze zejména mezi rodiči nemocných dětí. Podle proděkana 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy Davida Marxe má šíření nejrůznějších léčitelských teorií souvislost mimo jiné s nedostatečnou komunikací ze strany lékařů a lékařek v nemocnicích. „Empatie je naučitelná. Současní pacienti a pacientky si na rozdíl od dřívějších generací uvědomují, že obhroublé chování není norma,“ říká v rozhovoru pro web Heroine.cz.
„Nemoc není chyba přírody. Příroda chyby nedělá. Je to zpětná vazba.“ Tento citát patří MUDr. Janu Vojáčkovi, vystudovanému lékaři, který na své pražské klinice Endala propaguje funkční medicínu a přírodní doplňky stravy. Na sociálních sítích, kde citované vyjádření sdílel, Vojáčka sledují desítky tisíc lidí. Jak ten výrok vnímáte?
Z hlediska medicíny založené na důkazech jde pochopitelně o nesmysl. Takovým smýšlením bychom se dostali do středověku, kdy byla nemoc interpretována jako boží trest. Nezpochybňuji, že jsou lidé, kteří k takovému vnímání reality inklinují. Pořád existuje mýtus, že titul, ať už je lékařský nebo jiný vysokoškolský, stoprocentně garantuje, že dotyčný či dotyčná uvažují racionálně. Tak to ale rozhodně není. Lékařský titul plošně nezaručuje ani morální kvalitu, jak je zjevné minimálně od dob nacistických lékařů.
Pokud má někdo titul MUDr., ale stojí mimo lékařskou komoru a provozuje své vlastní komerční aktivity, nelze je momentálně příliš kontrolovat, přestože snahy o regulaci léčitelů existují. Chápu, že takové případy může někdo vnímat traumaticky, důležité ale je vždy zapojovat vlastní kritické myšlení. Nikdo z nás by neměl brát všechno, co řekne někdo s titulem, ať už lékařským či jiným, za svatou pravdu. Právě v oblasti medicíny je navíc dostupnost kvalitních vzdělávacích materiálů pro pacienty a pacientky docela široká.
V mých uších dodnes zní slova mého lékaře, když mi byla diagnostikována rakovina a já ho požádala o výsledky mých laboratorních testů a biopsie, abych mohla léčbu konzultovat s rodinným lékařem v USA. Jeho odpověď byla chladná a strohá: „Máte rakovinu, co víc potřebujete vědět?“ a odešel. Stála jsem jako opařená, v jedné ruce držím madlo kočárku a ve druhé papír od mého amerického doktora s otázkami, co potřebuje vědět. V ten moment mi to došlo, můžu umřít a jsem jen pořadové číslo… Napsala jsem stížnost, asi se to k němu dostalo, protože se mnou od té doby jednal jinak – s respektem, který si zaslouží každý pacient. Stále ale projevoval odpor, že každé jeho rozhodnutí konzultuji se „svým“ lékařem, a že bych mu měla bezmezně věřit.
- z reakcí čtenářstva
Je nicméně potřeba zmínit, že šíření různých léčitelských teorií může být vedlejším produktem nedostatečné komunikace ze strany lékařů a lékařek. Nemám teď na mysli obsah, ale spíše formu podání a potřebu úplných informací. Pokud lékař či lékařka nezvládnou pacientům a pacientkám citlivě vysvětlit, co potřebují vědět, je jasné, že pak hledají jinde – ať už u věštkyně v televizi, nebo člověka s lékařským titulem, jehož zájmem je jeho vlastní byznys.
Vaši poslední myšlenku dobře ilustrují příběhy, s nimiž se nám v redakci v návaznosti na komentář, který pro web Heroine.cz o zmiňovaném výroku MUDr. Vojáčka napsala matka vážně nemocné dcery, začali svěřovat čtenáři a čtenářky. Většina negativních zkušeností se netýkala šarlatánství či šíření zdravotních dezinformací: mnohem častěji šlo o ponižující zážitky z běžného zdravotnictví. Vypovídá to podle vás o vztahu českých pacientů a pacientek k systému a jejich potřebě být lépe vyslyšeni? Má tuzemské zdravotnictví schopnost empatie?
S generační výměnou v českém zdravotnictví se schopnost empatie nepochybně zlepšuje. Já a moji vrstevníci jsme byli trénováni v systému státního zdravotnictví, který vždy vítězil nad pacienty a pacientkami. Vždy nejlépe věděl, co se má dělat, a někdy dokonce používal mocenské nástroje. Příkladem může být očkování dětí: jako pediatr pamatuji, že pokud rodič nevyhověl výzvám a nedostavil se do ordinace, přivedl ho do ní příslušník Sboru národní bezpečnosti. Ve světě se naopak zásadním způsobem posilovalo postavení pacientů a pacientek a zrodil se současný systém tzv. pacient-centered care, tedy péče zaměřené na pacienty. Respekt k individuálním potřebám v rámci medicíny založené na důkazech patří v současném zdravotnictví k prioritám.
