Ikonické parfémy. Neviditelná síla stylu
Parfumerie jsou přeplněny stovkami vůní. Orientovat se můžeme svým vkusem nebo věhlasem značky, ale ani dvě edice stejné vůně nebývají stejně kvalitní. V pátrání po nadčasovém stylu lze sáhnout po vůních, které formovaly moderní parfumerii – a jsou v prodeji dodnes.
Občas máme sklony domnívat se, že jedině to, co je přírodní, je dobré a krásné. Dějiny moderní západní parfumerie a mnoha ikonických parfémů jsou však, bez velké nadsázky, dějinami moderní chemické vědy – a její neoddělitelné spolupráce s přírodou.
V roce 1820 se podařilo izolovat z tonkových (silovoňových) bobů kumarin. V roce 1858 se podařilo izolovat z vanilkového extraktu vanilin (přírodní vanilka obsahuje stovky chemických sloučenin, ale tou hlavní, která jí dává její charakteristickou vůni, je právě vanilin).
V roce 1868 přišli vědci na to, jak kumarin syntetizovat, tj. vyrobit uměle; v roce 1874 se podařilo totéž s vanilinem. V roce 1882 vznikl první parfém s kumarinem, v roce 1889 byl ve vůních poprvé použit vanilin. A to je chvíle, od které se počítá éra moderní parfumerie.
Za první moderní parfém se někdy označuje „uherská voda“, která byla vyrobena kolem roku 1370 údajně na objednávku uherské královny Alžběty Polské. Šlo o směs vonných esencí, především rozmarýny a tymiánu, rozpuštěných v alkoholu; dnes jsou tak vyráběné prakticky všechny parfémy, ale tehdy to byla naprostá novinka.
Vanilková historie
Prvním parfémem, do kterého parfumér namíchal kumarin, je Fougère Royale. Záměrně o něm píšu v přítomném čase, protože je stále v prodeji, i když ve změněné, modernizované podobě. Platí to ostatně pro mnoho starších klasik, o nichž bude v článku řeč.
Fougère Royale vytvořil Paul Parquet pro společnost Houbigant a vyvinul tak vzorec – kombinaci kumarinu a levandulové esence –, který je dodnes základem naprosté většiny pánských vůní. Vůním, kterým dominují tyto složky, se říká fougèrové.
Vanilinový milník se jmenuje Jicky, také stále v prodeji, a ačkoli se i její přesné složení za těch 130 let samozřejmě změnilo, pořád voní po vanilce a levanduli. Autorem Jicky je Aimé Guerlain, člen legendárního francouzského parfémového rodu. První pan Guerlain si otevřel obchod s vůněmi v roce 1828, poslední – Jean-Paul Guerlain – odešel do důchodu v roce 2002.
Hlavním parfumérem Guerlainu je aktuálně Thierry Wasser. Kandidátkou na vystřídání posledního Guerlaina byla parfumérka Patricia de Nicolaï, pravnučka zakladatele firmy Pierra Guerlaina. Přestože už v té době měla vlastní úspěšnou značku, narazila ve vlastní rodině na názor, že žena se na takovou pozici nehodí. Dnes má paní de Nicolaï parfémového „Oscara“, francouzský Řád čestné legie a je ředitelkou unikátního parfémového muzea a archivu L’Osmothéque ve Versailles.
Vanilin a kumarin byly obsaženy také ve vůni Chypre parfuméra Françoise Cotyho. Slyšeli jste někdy termín „chyprové vůně“? Je to kategorie parfémů, pojmenovaná právě po této novince z roku 1917. Dominantními složkami jsou extrakt z lišejníku větvičníku a byliny pačule, které se pak doplňují dalšími ingrediencemi podle toho, jaké má být celkové vyznění parfému.
Základ je ale vždycky „suchý“, se specifickými pryskyřičnými, dřevitými a zemitými tóny. Chyprové vůně v této podobě byly populární u žen i můžu a hojně se vyráběly až do konce minulého století, kdy nové předpisy výrazně omezily povolené množství větvičníku v kosmetice. Dnešní chypre proto voní jinak.
Po vanilinu a kumarinu následoval syntetický mošus, fialkové ionony, hydroxycitronellal, ethylvanilin. Ethylvanilin je asi třikrát silnější než vanilin a s jeho pomocí lze vytvořit opravdu intenzivní vanilkové parfémy, které by se pouze z přírodních zdrojů vyrobit nedaly. Kromě toho začaly vznikat látky, které neimitovaly žádnou přírodní ingredienci. Patří mezi ně například aldehydy, které se postaraly o legendární rozruch na parfémové scéně.
10 + 11 + 12 = 5
Aldehydy jsou velká skupina chemických látek s nejrůznějším uplatněním. Když ale o aldehydech mluví parfumér, mívá na mysli několik tzv. alifatických aldehydů, označovaných číslem odpovídajícím počtu uhlíkových atomů v molekule a někdy i názvem, který naznačuje jejich vůni. (Např. aldehydu C-14 se říká broskvový a jakmile jednou víte, jak voní, cítíte ho v každém broskvovém krému a sprchovém gelu.)
V nejužším slova smyslu jsou to aldehydy C-10, C-11 a C-12, které se nepoužívají samostatně, ale vždy ve směsi s jinými tóny – květinovými, zelenými, pudrovými. Umějí je totiž odlehčit, osvěžit, dodat jim neopakovatelnou mýdlovou jiskrnost. Bylo by možné připodobnit je ke koření: samotné se jíst nedá, ale jídlu dodává tu správnou chuť.
Chanel No. 5 nebyl první aldehyhydový parfém, ale byl první, který je proslavil a sám se i jejich zásluhou stal legendou. Vytvořil jej Ernest Beaux na přání Coco Chanel, která byla toho názoru, že moderní žena nemá vonět jako kytičky, ale jako, inu, moderní žena.
Beaux, který již dříve s aldehydy experimentoval, připravil několik vzorků; jeden z nich obsahoval variantu, ve které byla díky chybě laboratorního asistenta zvlášť vysoká koncentrace aldehydů. Beauxovi přišla nadmíru zajímavá a Coco Chanel se do ní zamilovala na první přičichnutí. (Číslo pět v názvu parfému zůstalo nejen proto, že šlo o označení vítězného vzorku; bylo to také oblíbené číslo Coco Chanel. I nové kolekce šatů představovala pátého května.)
Dnes je Chanel No. 5 jedna z mála klasických aldehydovek, které se ještě prodávají. Běžnému nosu připadá tento typ vůní zastaralý. Sama značka Chanel dnes ostatně prodává modernizované verze své klasiky – No. 5 Eau Première a No. 5 L’Eau –, které jsou upravené na míru současnému zákazníkovi.
Zároveň s Chanelem No. 5 vznikl významný milník historie orientálních parfémů – Shalimar značky Guerlain. Uplatnil se v něm výše zmíněný ethylvanilin ve směsi s mnoha klasickými ingrediencemi, z nichž nejvýraznější je bergamotová silice a pryskyřice z opopanaxu (moračiny).
Shalimar je vanilková bomba, která byla s velkým úspěchem představena na mezinárodní výstavě umění a designu pořádané v roce 1925 v Paříži. Je stále v prodeji, a to v mnoha běžně dostupných i sběratelských provedeních.
Mezinárodní výstava Exposition internationale des arts décoratifs et industriels modernes trvala od dubna do října roku 1925 a představila tu nejlepší práci architektů, průmyslových designérů, sklářů nebo třeba uměleckých kovářů. Jedinou podmínkou pro účast byla tvorba ve style moderne, na jehož podporu byla výstava uspořádána. Podle názvu výstavy nakonec styl dostal přezdívku, pod kterou ho známe dnes: art deco.
Poválečný rozkvět
Obliba jednotlivých druhů parfémů přichází zpravidla ve vlnách a často souvisí se společenským děním. Po druhé světové válce začala být opět k dispozici luxusnější móda a kosmetika, a mnohé ženy zatoužily po romantických a optimistických květinových vůních. Vynikajícím příkladem je L’Air du Temps od Niny Ricci, zářivá vůně karafiátů a aldehydů ve flakonu s ikonickými holubičkami.
Následovaly další květinové novinky: šeříkový Le Dix (Balenciaga), mimózová Farnesiana (Caron), kosatcový L’Interdit od Givenchy, který nosila Audrey Hepburnová. Parfémů přibývalo a byly čím dál komplikovanější, protože chemický pokrok nabízel parfumérům stále nové a nové syntetické látky.
Edmund Roudnitska, který dostal za úkol vymyslet parfém inspirovaný Diorovou oblíbenou konvalinkou, se proto rozhodl jít zcela opačným směrem. V roce 1956 tak měl premiéru Diorissimo, konvalinkový soliflor (tj. vůně vonící po jedné květině), vytvořený na základě vonného akordu, na němž Roudnitska pracoval několik let. Jeho základem je methyl dihydrojasmonát a lehkost a nadčasová elegantní jednoduchost udělaly z Diorissima nejkrásnější portrét konvalinky v dějinách parfémů.
Spolu s květinovými parfémy se rozvíjela i chyprová kategorie. Dior, který v roce 1947 představil romantickou módní kolekci plnou útlých pasů a širokých sukní, ženám zároveň nabídl parfém Miss Dior. Přestože většině dnešních nosů by voněla hodně staromódně, byla to ve své době unikátní osvěžující vůně určená pro mladé ženy. Nebylo v ní nic sladkého, nic těžkého, žádné přebujelé kvítí, jen čisté dřevité, zeleně svěží a bylinné tóny.
Dnes už kvůli předpisům není možné vyrábět Miss Dior v původní podobě, firma ji proto – poněkud zmatečně – nahradila dvěma moderními verzemi. Jedna se jmenuje Miss Dior a je to úplně nová vůně, druhá se jmenuje Miss Dior Original a napodobuje svůj starý předobraz.
Zahaleni v kůži
Krásným reprezentantem chyprové kategorie je také Grès Cabochard (k dostání za velmi nízkou cenu – dříve slavná značka Grès dnes stojí na okraji zájmu), ve kterém se větvičník a vetiver mísí s vůní kůže.
Obliba kůže jako vonné ingredience sahá v podstatě až do 15. století, kdy se nosily kožené rukavice parfemované mošusem, ambrou a dalšími vonnými látkami. Ke konci 18. století vytvořil rukavičkář James Henry Creed pro svého zákazníka, anglického krále Jiřího III., parfém Royal English Leather (dostupný pod značkou Creed i dnes).
Kolik dávno zapomenutých vůní ve stylu „cuir de russie“ a „peau d’espagne“ vzniklo v následujících desetiletích, už nespočítáme. Jejich základem býval březový dehet nebo různé směsi pryskyřičných a živočišných tónů, dnes se k těmto tradičním ingrediencím přidávají aromatické molekuly jako Grisalva nebo isobutylchinolin (Pyralone).
Kožené vůně vyzařují emancipovanou eleganci i „tradiční“ jemnou ženskost a jejich obliba většinou odolává poryvům trendů: slavné parfémy z této kategorie pocházejí ze čtyřicátých (Robert Piguet Bandit), padesátých (Balmain Jolie Madame), šedesátých (pánský Aramis, dámská Estée Lauder Azurée) i sedmdesátých let (Chanel No. 19).
Parfémy se podle svého složení dělí do základních kategorií: květinové, ovocné, aldehydové, dřevité, chyprové, orientální, gurmánské, citrusové, aromatické (bylinné) a fougèrové. Běžné je spojení dvou kategorií v jedné vůni, např. orientálně květinová, květinově ovocná. V některých systémech se přidávají další kategorie (mošusová, zelená), nebo je jich naopak méně.
Mít v nabídce aspoň jednu koženou vůni dnes patří k dobrému tónu u značek prodávajících luxusní kožené zboží: Hermès (Kelly Calèche, Bel Ami), Bottega Veneta (dámská i pánská Bottega Veneta), Louis Vuitton (Dans La Peau).
Věda i umění mají jedno společné: kdykoli si myslíte, že už bylo všechno vynalezeno a vytvořeno, někdo přijde s něčím novým. Osmdesátá léta přinesla zajímavé novinky, ale ta následující, devadesátá, byla pro svět parfémů skutečně revoluční.
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
