Ženy po 50: Procházejí menopauzou, čas na sebe nemají. Často samy pečují nejen o stárnoucí rodiče

Cesta za okýnkem příměstského autobusu ubíhá celkem rychle. Pole střídají skla­dy a s pravidelností se vynořují i satelitní městečka, jejichž vysoké zdi působí když ne přímo nepřátelsky, tak rozhodně ne­prostupně. Ještě jsou poslední teplejší dny, ještě po­řád se do toho slunce umí opřít tak, že člověk chvíli pochybuje, co je vlastně za roční období. „Počkám na vás na zastávce,“ píše mi šestapadesátiletá Eva, která se do menší středočeské obce přestěhovala před pár lety. „Bydlí tu kousek i dcera s vnoučaty, as­poň to k sobě máme blízko,“ vysvětluje na uvítanou, když spolu pak rázujeme obcí.

Eva má dnes volno. Tedy spíš „volno“. Je totiž jeden z těch vzácnějších dnů: nemusí se starat ani o svou nemocnou maminku v nedalekém městě, ani o dvě vnoučata, která jí svěřuje do péče její dcera. „Pracovat jsem přestala už před dvěma lety. Nešlo to,“ začíná své vy­právění bývalá knihovnice. Po padesátce nejdřív změnila práci, to však dnes považuje za krok vedle. Když ji opustila, do další už nastoupit nemohla. Začali ji totiž potřebovat ti nej­bližší: dcera, vnoučata i matka.

„Dcera procházela slo­žitým životním obdobím, rozcházela se s partnerem a musela se postavit na vlastní nohy. Vzala práci v místní to­várně a pracuje na směny. Vždy dvanáct hodin v kuse, přičemž střídá noční a denní šichty,“ vysvětluje Eva pozadí svých rozhodnutí. „No a maminka? Ta začala mít problémy s mo­bilitou, po operaci se pohybuje jen s velkými obtížemi. A věci, které ještě nedávno zvládala sama, teď už prostě nedokáže,“ říká mi, zatímco stoupáme k místu, kde spolu s manželem bydlí. Natáhne ruku a ukáže kam­si dopředu. „Támhle to je,“ řekne. U branky menšího domu povlává ukrajinská vlajka.