Myslela jsem si, že za mě mluví moje práce. Pak mi mentorka řekla větu, která mi otevřela oči
Dlouho věřila zažitému vzorci, že stačí tiše pracovat a brát si projekty, které nikdo jiný nechce. Zlom přišel až s přímou zpětnou vazbou od mentorky, která ji nejprve šokovala, ale pak jí otevřela cestu do top managementu. Co dnes nejvíc brzdí ženy po pětačtyřicítce a proč už neplatí rady babiček o panenkách v koutě? Přinášíme odpovědi další porotkyně ocenění Moje Heroine, ředitelky Nadačního fondu Notino Olgy Třískové.
Hledáme ženy, které mění svět kolem sebe k lepšímu. Ženy oceněné titulem Moje Heroine 2026 představíme v říjnovém čísle časopisu Heroine a slavnostně je vyhlásíme 9. listopadu v Kunsthalle Praha, kam srdečně zveme i vás. Už pošesté jsme sbírali čtenářské nominace a letos o nich poprvé rozhodovala porota. Hrdinky vybírala část redakce a také ženy, kterých si v Heroine velmi vážíme: Lilia Khousnoutdinova, Lenka Simerská, Irena Hůlová, Olga Třísková a za redakci Michaela Kramárová a Ilona Kleníková. Nyní se v dotazníku Heroine představuje Olga Třísková, která navrhla laureátku ceny Moje Heroine by Notino.
Která žena vám v posledních letech změnila pohled na svět?
Diana Rádl Rogerová byla mojí první mentorkou a její přímost mi pomohla odbourat mnoho zažitých vzorců a nastartovat kariéru v top managementu. Je to žena, která mi změnila nejen pohled na svět okolo, ale především na mě samu. Doslova game-changer pro mě kdysi byla její věta: „Ptala jsem se na tebe ostatních leaderů mimo tvé oddělení, ale nikdo tě nezná.“ Do té doby jsem myslela, že za mě mluví má práce a že to, že mě všichni chválí a nakládají mi čím dál tím víc projektů, které „nikdo jiný nezvládne“, je cesta k úspěchu. Diana mi otevřela svět skutečného leadershipu, poznání vlastních talentů a influencingu.
Oslavte s námi ženy, které mění svět!
Komorní večer věnovaný předávání cen Moje Heroine 2026. Přijďte s námi oslavit letošní hrdinky a načerpat inspiraci z jejich příběhů. Večerem provedou Ilona Kleníková a Filip Titlbach a o dávku nadhledu se postará stand-up komička Tady Tali.
🗓 9. 11. 2026 od 18:00, Kunsthalle Praha
Vyberte tři ženy, které sledujete, protože vás jejich osobnost, hodnoty, činnost motivují.
Martina Viktorie Kopecká – denně dokazuje, že obrovská odvaha, integrita a hodnoty mohou mít i podobu jemné, téměř andělské ženy.
Eva Pavlíková – svým přístupem k řízení lidí a ke komunikaci mi prostřednictvím LinkedInu zpřístupňuje svět technologií a leadershipu ve státní správě.
Senta Čermáková – inovátorka, která mi otevřela dveře do tajů AI v době, kdy to téma ještě bylo v plenkách. A fajn ženská, která rozvíjí ostatní ženy a umí krásně obejmout.
S čím ženy v současné světě nejvíc bojují?
S předsudky a stereotypy ve všech možných oblastech.
Co vnímáte jako největší těžkost pro ženy v České republice?
Dlouhodobě sleduji problematiku sladění mateřství a kariéry. Statistiky organizací Mumdoo a M.Arter prokazatelně ukazují, kolik kvalitní pracovní síly stát a firmy ztrácí, pokud nejsou vytvořené podmínky pro návrat žen, které chtějí pracovat.
Ve kterém tématu se Česká republika posunula a kde jsme zůstali stát, nebo se dokonce vracíme o pár kroků zpět?
Pozitivní posun vnímám v přístupu k obětem domácího násilí a k ochraně dětí a s tím spojených úpravách zákonů.
Stagnaci, respektive pomalý posun sleduji v oblasti uplatnění zkušených odbornic a odborníků 45+ na trhu práce a jejich férovém ohodnocení. Mám kolem sebe celou řadu známých, kteří se v midlife období rozhodli pro kariérní změnu a svádějí boj s AI recruitovacími asistenty a ghostováním ze strany firem.
Oblast, ve které pozoruji v posledním roce velké kroky zpět, je ochrana přírody a přístup státu ke klimatickým změnám.
Co by podle vás mělo každé dítě slyšet o vztahu žen a mužů?
Máma s tátou jsou rovnocenní partneři. Neznamená to, že jsou stejní nebo že všechno, co dělá máma, musí dělat i táta, a naopak. Ale mají mít stejné možnosti a stejná práva.
V čem se vaše generace liší od generace vaší matky nebo babičky?
Svět se za posledních dvacet až třicet let neskutečně zrychlil s nástupem nových technologií a speciálně AI. Okolnosti se mění, ale zůstávají hodnoty, mezilidské vztahy a naše možnost si vybrat, jak na okolnosti my sami reagujeme.
Foto: Jana Plavec
Určitě už neplatí dobře míněné rady babiček o panenkách sedávajících v koutě a o širokých sukních, které mají vše špatné v rodině schovat. Neplatí už ani rady generace našich rodičů o nevyčuhování z řady a strachu ze změny zaměstnání, strachu z chyb nebo nedejbože o něčem tak neznámém, jako je kariérní pauza.
Vychovávali vás jako „hodnou holku“? Co byl největší přežitek výchovy, který jste musela překonávat?
V osmdesátých letech to byl zcela standardní model výchovy i vzdělávání. Jako dítě jsem neměla srovnání a neřešila jsem to. Až v dospělosti jsem viděla, jak mě „hodná holka“ zpomaluje v kariéře, škodí mi v osobním životě a ubírá mi energii. I když jsem se po střední škole rychle osamostatnila a dokázala si vybudovat kariéru vedoucí až do top managementu, stále i po letech sama v sobě bojuji se zažitými vzorci a s občasně vykukujícím imposter syndromem.
Jakou zkušenost jste udělala, ale byla byste radši, kdybyste ji udělat nemusela?
Špatných zkušeností jsem si odžila až dost. Ale snažím se moc nekoukat zpátky. Každá zkušenost mi něco dala do života, něco mě naučila o mně samotné a o lidech kolem mě.
Kdy jste se vy osobně stala feministkou?
Přiznám se, že nemám tohle nálepkování ráda. Věřím na diverzitu, na vyváženost mužských a ženských rolí. To, že se posledních dvacet let intenzivně věnuji podpoře žen, vychází právě z touhy vyrovnat síly tam, kde jsou ženy v nevýhodě. Ať už kvůli překážkám, které jim klade okolí a systém, tak především kvůli překážkám, které si klademe my samy.
Jakou událost ve svém životě považujete za klíčovou pro to, jakou ženou dnes jste?
Je to celá řada událostí. Od vystudování několika škol při práci, přes manažerskou kariéru v nejvýznamnější světové poradensko-auditorské firmě, až po infarkt mého manžela před šestnácti lety s devastujícími následky a s tím související výměna rolí v rodině. To vše mě připravilo na kariérní přemet v loňském roce, kdy jsem se s obrovským entuziasmem vrhnula do budování a řízení Nadačního fondu Notino a naplnila svůj život smysluplnou pomocí ostatním.
Za zapůjčení oblečení děkujeme značce Medicine, za umožnění fotografování děkujeme OC Arkády Pankrác. Děkujeme také partnerům projektu Moje Heroine – Nadačnímu fondu Propolis 33 Lilie Khousnoutdinové a společnosti Notino.
