Menopauza a práce: Ne každá žena si může dovolit říct si o pomoc nebo změnit místo

„Každý rok jsem si aspoň na svátky brala dovolenou, ale letos ne. Budu i přes Vánoce v práci,“ říká téměř pětapadesátiletá Jitka ze Středočeského kraje. Chce ještě něco dodat, ale hlas se jí zničehonic zlomí. Tečou jí slzy a nemůže mluvit dál. „Je toho prostě moc,“ dodá zoufale a omluvně.

Jitka má maturitu a už téměř tři dekády pracuje v jedné velké továrně u pásu. Krátký a dlouhý týden, vždy dvanáct hodin v kuse v dvousměnném provozu, střídá noční a denní šichty. Je unavená, vyčerpaná, a navíc se bojí. Před časem totiž začali ve fabrice propouštět a Jitka čeká, že vzhledem ke svému věku, genderu a zranitelnosti může být i ona jednou z těch, kterým dá firma výpověď.

Dny, kdy Jitka do práce nemusí, věnuje dohánění dalších povinností: péči o starší rodiče, péči o děti, na které je sama, domácnosti. „Po padesátce je to pro mě s každým rokem jen horší,“ přiznává vyčerpaná dělnice, která už si navíc v životě dost prožila. Peněz nemá ani přes těžkou dřinu dostatek, navíc není placená od hodiny, ale jen za to, co si odpracuje, což pro ni znamená další velký tlak.

„Po každé směně jsem tak unavená, že skoro nemůžu usnout, bolí mě celé tělo a jsem ve stresu. Když k tomu připočtu i další věci, třeba únavu kvůli menopauze, karpální tunely z celoživotní dřiny, to, jak je mi ze všeho těžko, neumím si představit, že budu takhle pracovat ještě dalších deset let. Jenže musím,“ dodává smutně.