Vulgárně jim nadávají a ponižují je. Máme jako společnost zasahovat do výchovy cizích dětí?
Za malé provinění, kterého jsme na veřejnosti svědky, dostane malé dítě od svého rodiče pohlavek. Za nechtěně umazané šatičky si vyslechne štědrou dávku ponížení a vulgarit. Měli bychom zasáhnout, abychom snížili dopady na duševní zdraví dětí? Co by naší společnosti pomohlo, aby svou vnitřní frustraci rodiče nevybíjeli skrze své potomky? A kdy je lepší naopak všemu mlčky přihlížet?
V Africe mají přísloví, že ke zplození dítěte jsou třeba dva lidé, k výchově celá vesnice. U domorodých kmenů je tomu tak, že jakýkoli dospělý ochrání a opečuje jakékoli dítě, které je v jeho přítomnosti a potřebuje to. V naší současné společnosti není péče o jiné než vlastní děti zdaleka tak obvyklá. Máme sice instituce, ale kočár s miminkem dnes už holčičkám ze sousedství nesvěříme, a dokonce ani pečující babičky nejsou tak běžné jako dřív. Sousedé či příbuzní se angažují méně. Ženy, které se v Česku nejčastěji starají o malé děti, si tak velmi často stěžují, že jsou na péči samy, že jim nikdo nepomůže. Na co si však rozhodně nestěžují, je nedostatek rad či dozorujících očí. Ne, že by to bylo z principu špatně. Někdy je fajn si všimnout a jednat.
Co když jsme svědky ponižování dítěte? Nehezkých poznámek? Ignorování? Kdy a jak máme reagovat? Občas s takovými otázkami přicházejí klienti, občas je nadhodí přátelé. Někdy si je kladu sama.
Při náhodném setkání nebuďme lhostejní
Dodnes mám například živou vzpomínku na jeden moment z vlaku před řadou let: seděla jsem v kupé se svými dětmi, přistoupil muž, evidentně otec, se dvěma syny. Děti na sebe vzájemně reagovaly, pak si i hrály a my dospělí jsme se dali do řeči. Na chlapcích bylo nápadné, že starší byl menší než mladší. Když na to přišla řeč, otec se na staršího zamračil a pohrdlivě pronesl: „Tenhle se holt nepovedl.“ Chlapec si přestal hrát a nalepil svou tvář na okno. Přišlo mi to hrozně líto.
Myslím, že jsem tenkrát zaraženě řekla něco ve smyslu, že každý má své přednosti, a přestala si s tím mužem povídat. Úplně mě přešla chuť s ním cokoli sdílet, do konce cesty jsem se věnovala už jen dětem. Drobný chlapec se ale ke hře již zlákat nenechal. Mnohokrát jsem se pak v myšlenkách vrátila k danému okamžiku a uvažovala, jak by bylo bývalo vhodné se zachovat.
Po letech úvah a dalších podobných zkušeností bych se tomu muži snažila sdělit, že je jeho chování pro dítě zraňující. Nechtěla bych jej obviňovat, ale nemlčela bych. Je možné, že necitlivý otec přes své vlastní narcistní zranění (Jak já k tomu přijdu, že mám mrňavé dítě!?) opravdu nevnímá, že to dítě jeho odmítáním trpí. Možná by si řekl: „Co si ta kráva si dovoluje mě kritizovat!?“ Možná by přešel do útoku. Ale třeba by se přece zamyslel a ta možnost za to stojí.
Další rovina by byla, že i kdyby se na otcově odmítavém a pohrdlivém postoji nic nezměnilo, pro jeho syna by to byla zpráva z vnějšího světa, že ne každý poměřuje hodnotu člověka jeho výškou. Kdyby byl chlapec ochoten naslouchat, pověděla bych mu o nějakém významném muži malého vzrůstu.
Obecně si myslím, že je dobré, když k sobě nejsme lhostejní, byť se jedná o náhodná setkání s lidmi, s nimiž se již víckrát nepotkáme.
Plácnutí dítěte, křik od sousedů – jak se k tomu staví zákon:
Ministerstvo spravedlnosti spolu s poslankyní ODS Evou Decroix připravuje novelu Občanského zákoníku, která má za cíl označit za nepřijatelné fyzické trestání dětí, jak upozornil server Aktuálně.cz. Podle serveru si díky paragrafu mají rodiče lépe uvědomit, že existují jiné způsoby trestání, přímý postih rodičů ale novela neobsahuje. Podle mluvčí ministerstva Marcely Nevšímalové novela předběžně počítá s formulací, že tělesné trestání, působení duševního strádání a jiná ponižující opatření se dotýkají lidské důstojnosti dítěte.
Velká vlna kritiky se strhla poté, co ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka v rozhovoru pro Aktuálně.cz řekl, že není správně dát do zákona ustanovení, že „rodič ve výjimečné situaci nemůže v rámci výchovy vůbec dát pohlavek nebo takzvaně lepnout jednu na zadek“. Desítky signatářů z psychologických a pedagogických kruhů jej v otevřeném dopise vyzvaly, aby se proti násilí na dětech jasně vymezil.
Vzpomínám si na případ z našeho azylového domu: matka roční Leontýnky měla problémy s alkoholem. Jeden den na ni kdosi přivolal policii, v době příjezdu příslušníků měla v krvi tři promile alkoholu. Leontýnka putovala ze svého domova na Karlově náměstí v Praze přímo do Klokánku, kde strávila dalšího půl roku v péči profesionálních tet. Zní to drsně, ale pravděpodobně šlo o nejlepší variantu. Jakkoliv Leontýnčina máma svou dceru milovala a někdy se k ní chovala hezky, její životní styl přinášel vedle chvil zalitých sluncem také mnoho jiných.
Tehdy matka neměla nejen náladu, ale ani kapacitu se o dceru postarat. V opilosti se motala, následně dlouze vyspávala a nebylo ji možné vzbudit. V kocovině pak byla na dceru agresivní. Šok ze ztráty dítěte matka těžce nesla: přimělo ji to však dát svůj život do pořádku. Za Leontýnkou do Klokánku denně docházela a s alkoholem zcela přestala. V době, kdy k nám do azylového domu přišla, jí bylo dítě vráceno. Společnost zafungovala.
Pro dobrotu na žebrotu
Ne všechny případy jsou ale tak jednoznačné jako těžká opilost. Co kdyby se Leontýnčina máma jen trochu motala? Měli bychom jako náhodní kolemjdoucí volat policii? A co kdyby se sice nemotala, ale před našimi zraky se k dcerce chovala hrubě?
Je potřeba říct, že se skoro každý cítíme být expertem na výchovu. A často to jsou právě ti z nás, kteří nemají s výchovou a péčí o děti žádnou zkušenost, kdo má největší potřebu se pohoršovat nad neschopností či necitlivostí rodičů, odsoudit je či přispěchat s dobrou radou. Někteří rodiče jsou na to již doslova alergičtí a někdy reagují agresivně.
Jedna jinak velmi něžná a subtilní máma mi vyprávěla, jak samu sebe vylekala svou reakcí na nevinnou, dobře míněnou poznámku. Ten den se svým dvouletým synem v krosničce na zádech obíhala úřady. Naštvaná, že to musí dělat, navíc s dítětem a v časovém presu – původně měl tyhle záležitosti vyřešit manžel, jenže mu do toho něco přišlo. Přetažené dítě plakalo a křičelo a ona, sama unavená, naštvaná a hladová, sundala krosničku, snažila se jej nakrmit a zklidnit. Vtom k nim přistoupil postarší pán a začal jí vysvětlovat, že dítě už má být po obědě a spát doma v postýlce. Žena se zvedla od dítěte a dala milému pánovi pěstí do obličeje.
Zvažujme tedy dobře, zda je naše intervence či dobrá rada na místě. Nezapomínejme, že nevíme, co incidentu předcházelo. I rodiče mohou být nevyspalí a přetažení a jejich nevlídné reakci, jíž jsme svědky, mohla předcházet stovka vlídných.
Inspirace z dalších kultur
Pokud si jako společnost skutečně přejeme, aby sousedé hlásili křik dětí a výchovná plácnutí rodičů, je podle mě nutné systém péče o rodinu posílit, zlidštit a vybavit možnostmi reálné pomoci rodinám. Úředníci a úřednice by měly být empatické osoby s pochopením pro náročnost péče o malé děti a s možnostmi přetíženým rodičům reálně pomoci, například nabídnout dotované hlídací služby, aby si ten, kdo o děti pečuje nonstop ve dne v noci, mohl třeba dvakrát v týdnu zacvičit na bolavá záda.
U azylových klientek, jež se k násilným metodám výchovy podle mé zkušenosti uchylují častěji, se posun daří systematickou dlouhodobou prací s nimi. Vysvětlováním, videotréninkem interakcí a zejména pevným, ale zároveň vlídným přístupem sociálních pracovnic, jež jsou vnímány jako paní, které se jim upřímně snaží pomoci. Pomáhá i blízkost jiných matek – sousedek a kamarádek –, vzor, že to jde i jinak, a vzájemná pomoc. Naděje, že to bude zákon, co zastaví problémové rodiče od násilného chování k dětem, považuji za plané. Mimo jiné i proto, že klientky, které mají k násilí blízko, jsou vesměs těmi, jež si s překračováním zákona hlavu zrovna nedělají.
Nejlepší by ku prospěchu celé společnosti bylo, kdyby třeba sousedé, kteří jsou svědky nepříjemných interakcí mezi rodiči a dětmi, například nabídli pomocnou ruku – třeba ve formě, aby si děti mohly k nim přijít chvíli pohrát, aby se máma mohla například v klidu vysprchovat. Možná pak nebude na děti tolik křičet. Anebo aspoň bude šance nahlédnout, oč jde: zda je problém v zákazu trhat knížky, či v násilné povaze rodiče. Nezapomínejme, že ke zplození dítěte jsou třeba dva lidé, k výchově celá vesnice.
Zeptali jsme se vás:
Na sociálních sítích jsme položili dotaz: Byli jste někdy svědkem toho, jak se rodiče chovají nehezky ke svému dítěti, a cítili jste, že byste chtěli a měli zasáhnout? Co se vám honilo hlavou? Už jste někdy do takové situace zasáhli? Jak to dopadlo? Vybíráme z odpovědí:
Nervy máme jen jedny
„Dost často mám pocit, že bych měla zasáhnout. Když vidím, jak někdo na dítě křičí. Ale pak si uvědomím, že nevím, čím si (většinou) maminka za ten den prošla. Jestli to není třeba stopadesátý výlev emocí dítěte, který už maminka prostě neustála. Sama si myslím, ze jsem dost respektující máma, ale nervy mám jenom jedny. A když dítě vytopí koupelnu, zatímco já obstarávám druhý, do toho vařím a žehlím, tak to s klidem někdy taky prostě neřeším.“ – @makubuchlak
Zraňující komentáře od vlastní mámy
„Viděla jsem asi dvakrát v autobuse tutéž maminku s dcerou. Nebila ji ani se k ní nechovala vyloženě agresivně, ale konstantně, doslova každou větou do ní ryla a ponižovala ji. Holčička (tak 10 let?) se jí snažila vyprávět, co dělali ve škole, bylo vidět, že má ještě nějaký nadšení, ale pořád narážela na opravdu hnusný a zraňující komentáře od svojí mámy. Bylo mi jí strašně líto. Je jasný, že máma asi nebyla ten nejšťastnější člověk světa, asi si něčím prošla, ale tohle bylo opravdu cílený násilí. Připadá mi to hrozně marný, vzhledem k tomu, že máme problém vůbec nějak označovat fyzický násilí, tak s psychickým je to úplně v háji. Zvlášť pro děti je naprosto devastující, ale není prostě tak hmatatelný, a přestože následky můžou být mnohem horší, okolím nejsou tak validovaný. Ta bolest je otřesná, ale není vidět. Bylo mi z toho do pláče a nevěděla jsem, co dělat, dodneška na to myslím.“ - @manoslava
Psychické deptání směrem k poruchám příjmu potravy
„Do paměti se mi vryla maminka, která svou tak cca devítiletou slečnu psychicky deptala tím, že jí řekla, že je tlustá a musí jít na hřiště to vyběhat (maminka sama hubená). Do teď lituji, že jsem jí neřekla, že tělo její dcery se v pubertě velmi změní, a pokud jí bude takhle nadávat už v dětství, může se jí vyvinout i PPP. To mě opravdu vytočilo a dítě jsem velmi litovala.“ – @michaela.elamala
Zastala jsem se, vulgárně vynadal i mně
„Mám za sebou ošklivou hádku na parkovišti u supermarketu s otcem dvou dětí. Šla jsem zrovna kolem, bylo to před Vánoci, tající sníh a břečka všude. Zhruba osmiletá holčička spadla a upustila do té břečky nějaký zřejmě otcův časopis. Začal jí sprostě nadávat, doslova jí řekl, ať jde do pr*, a ona se mu v slzách omlouvala. Nešlo to vydržet…samozřejmě vulgárně vynadal i mně. Vím, že mi do toho nic nebylo a není. Ale potřebovala jsem se toho děvčátka zastat. Nedovedu si představit, co se musí dít za zavřenými dveřmi. Je mi z toho fakt smutno.“ – @e_glogar
Netuším, jak pomoci
„Zrovna tenhle týden jsem přemýšlela, co dělat s paní, která dávala na zadek plačící holčičce. Ale neudělala jsem nic. Nevím, co tomu předcházelo a i co maminka prožívá. Z vlastní zkušenosti vím, že pomoct by potřebovala v tu chvíli hlavně máma. Ale jak pomoci, netuším.“ – @readandridecz
Zasekla jsem se a nereagovala
„Maminka holčičku ponižovala, pak se jí snažila obléci, což jí nešlo. Tím se to stupňovalo na obou stranách. Všichni jsme jen přihlíželi. Párkrát to se mnou cuklo, že jsem to chtěla zastavit. Byla jsem úplně zaseklá, úplně sevřená, špatně se mi dýchalo. Když jsem se dostala z jejich prostoru, okamžitě jsem se rozbrečela. Ještě týden jsem přemýšlela, jak jsem to měla zastavit.“ – @shicoolca
Přijměme emoce vyčerpaných dospělých
„Viděla, ale upřímně – spíš než vynadat jsem jí chtěla pomoct. Měla tři děti, jedno křičelo v kočáru a chtělo ven, druhý chtělo do kočáru a křičelo a to třetí zdrhalo někam pryč. Takže na ně křičela, to zdrhající dost surově chytla, ale mě napadlo spíš nabídnout jí, že menší dvě povozím, starší vezmu na hřiště a ji pošlu na kafe. Lidi, učíme se přijímat emoce dítěte, přijměte taky emoce vyčerpaných dospělých. Protože to je ten důvod většiny blbých situací. Nikdo se neovládne vždycky, stačí dotyčného dostatečně zahnat do kouta.“ – @evaseifi
Reakce jeho matky mě zasáhla
„Mně ubližuje už jen sousedčin hlas z vrchu ‚drž hubu, už tě mám dost‘… Posledně na chodbě malý plakal (má cca 4 roky), že nechce být u maminky, že to nezvládne už… A maminčina odpověď ‚já tě taky nechci, bohužel to vydržíš‘ mě strašně zasáhla.“ – @mariepapuga
Nejradši bych to dítě objala
„Tohle je hrozně těžké, byla jsem svědkem několikrát a nikdy nevím, jak v takových situacích reagovat. Nejraději bych objala to dítě, svírá se mi za něj žaludek a z rodiče je mi zle. Ale nikdy jsem se k reakci nezmohla.“ – @zde_zech
Ochránit všechny děti na světě
„Byla jsem mockrát svědkem. Mám z toho hroznou úzkost a pocit, že potřebuji chránit všechny děti na světě.“ – @cisty_domov_cista_mysl
Rozplakala jsem se taky
„Šla jsem okolo domu vedle ve vesnici, ze kterého křičela podle hlasu babička nebo teta/starší pečující osoba na malé dítko (2–3 roky), že je blbá kráva, a holčička tak usedavě plakala, že jsem se rozplakala taky. Ta neuvěřitelná bezmoc a úzkost byla šílená. Ráda bych věděla, jak správně v takových chvílích reagovat.“ – @barborasinner
Neřekla jsem nic, bála jsem se
„Ano, teď nedávno jsem byla svědkem toho, kdy otec na ulici ŘVAL na svého (přibližně) 10letého syna a vyhrožoval mu, že ho zbije, házela jsem po něm ‚škaredé‘ pohledy, jako aby se vzpamatoval, ale nic jsem neřekla, protože jsem si myslela, že když zasáhnu, tak ho 100% zbije, až přijdou domů. Ale možná jsem měla něco říct.“ – @cernochova_adriana
Aktuální číslo
- Jak se školy vypořádají s nástupem AI?
- Ženské zdraví se často zlehčuje a zanedbává. Nemusíme to ale "vydržet".
- My a nespavost. Existuje ideální spánek?
- Příloha Heroine tentokrát od dětí pro nás i od nás pro děti.
