Víme o sobě to nejlepší i nejhorší, máme plány až do smrti. Příběhy kamarádek a kamarádů, kteří jsou si vzájemně domovem

1. Michaela (36) a Klára (36)

Psaly jste mi, že je vaše přátelství výjimečné. Čím?

Michaela: Jsme spolu už od jeslí. Nejdelší období, kdy jsme se neviděly nebo neslyšely, trvalo jen pár dní – během Erasmu, nemoci nebo po porodu. To není úplně běžné.

Klára: Víme o sobě to nejlepší i nejhorší. Máme společné plány až do smrti. Chceme strávit spokojené, naplněné životy po boku svých manželů, které milujeme. Ale podle statistik muži umírají dříve, takže pravděpodobný scénář je, že ovdovíme a konečně budeme spolu! Vždycky se smějeme, že – nebýt hetero – jsme nejlepší a nejstabilnější pár.

Považujete se za životní partnerky? Tenhle pojem obvykle označuje romantický vztah, tak mě zajímá, jak to vnímáte.

Michaela: Ano, považujeme. Podle mě se to nevylučuje. Nevidím důvod, proč by člověk měl mít jen jednoho životního partnera. Jsem extrémně komunitní člověk a vztahová síť je pro mě zásadní. Po porodu je to dokonce nutnost – určuje to, jestli se zblázníte, nebo ne. Přijde mi nerozumné být závislá na jednom člověku. Klára je pro mě rodina. Je to životní partnerka, se kterou jsem 33 let. Kdo tohle může říct? Mého manžela to nestaví na druhou kolej. Naopak je to pro manželství zdravé – některé věci řeknete spíš kamarádce než partnerovi.

Jaké věci?

Michaela: Než jsem se začala snažit být mámou, byla jsem alergická na rozdělování „mužského“ a „ženského“, na škatulky. Pak jsem se mámou stala a zjistila, že některé věci najednou s manželem sdílet můžu, ale nikdy jim úplně neporozumí, ať se snaží sebevíc. Na to potřebujete ženu se stejnou zkušeností – jen ta pochopí to vyčerpání, frustraci, vztek.

Klára: Říkáme před sebou věci tak, jak jsou. Nic mezi námi není tabu. Máme vytvořenou bublinku, kde může padnout cokoliv, aniž by to bylo posuzované, odsuzované. Míša zná všechny moje myšlenky, všechny temné stránky.

Z jakých náročných momentů jste se vzájemně dostaly?

Klára: Po porodu jsem měla vážnou depresi, ze které jsem se musela léčit na psychiatrii. Šlo to až do sebevražedných myšlenek. Ačkoli kolem mě byl manžel, maminka, tatínek, tchyně a tchán – lidé, kteří mě znají do morku kostí –, Míša jako první rozpoznala, že je zle. Zburcovala moji síť a řekla: „Pojďme ji zachránit, jinak to blbě skončí.“ Mohlo to mít tragické následky. Vděčím jí za svůj život.

Michaela: U mě zase Klára rozhodla o tom, jestli dostuduju, nebo skončím v protialkoholní léčebně. Po nástupu na vysokou nade mnou nikdo neměl kontrolu a já mohla být pořád na nějaké party. Kdybych neměla Kláru, která žila mnohem spořádaněji, nevím, jak by to dopadlo. Klára mě uzemňuje. Vždycky jsem měla pocit, že musím změnit svět, dělat velké věci, s každým se potkat, všechno zařídit. Klára vždycky poslouchá, jak plácám páté přes deváté – feminismus, patriarchát, rovné příležitosti –, a nakonec odpoví: „Hm hm. Chceš taky rohlík?“

Klára: Protože až s plným bříškem můžeš dělat velké věci!

Co jste se od sebe vzájemně naučily?

Klára: Já dodnes čerpám z Míšina nadšení, jak miluje komunitu a lidi. Když poznám cizího člověka, se kterým bych se ráda seznámila, ptám se: „Co by řekla a udělala Míša?“ Funguje to!

Michaela: Pro mě je Klára inspirativní v tom, že je jí jedno, co si o ní kdo myslí. Nedávno jsem se o tom bavila se svojí mámou. Ptala jsem se jí, proč si myslí, že jsem se v dětství chtěla s Klárou skamarádit. Odpověděla: „Klára byla vždycky sebevědomý suverén – to tě přitahovalo.“

Jak mezi sebou řešíte konflikty? Jste zvyklé nějak čistit vzduch?

Klára: Nemlčíme. Když je nějaký konflikt, vždycky si to vyříkáme. Na vysoké jsme si spolu třeba večer sedly a řekly si: „Míšo, tohle mě sere. Chodíš s někým, kdo je naprostý debil, už to ukonči.“ No, ona na to později taky přišla, ale potřebovala čas.

Michaela: Klára se konfliktu nikdy nebála a vždycky mi řekla věci napřímo. Víte, co je na našem přátelství strašně příjemné? Ta bezpodmínečnost. I když je problém, víte, že to ten vztah neohrozí, protože se známe tak dlouho a tolik jsme toho zažily. Nikdy mě nenapadlo, že bychom kvůli nějakému konfliktu přestaly být kamarádky. Tuhle jistotu v romantickém vztahu nemáte.

2. Kajetán (28)

Jakou roli hraje přátelství v tvém životě?

Významnou. Kamarádi jsou důležitá součást života, je potřeba mít kolem sebe lidi, se kterými se člověk může radit, může s nimi sdílet hezké okamžiky a vzájemně se podpořit v náročných situacích. Kamarádi mi vždycky rozšiřovali pohled na svět, přinášeli do něj nové znalosti, zkušenosti, koníčky.

Muži podle výzkumů nenavazují tak hluboká přátelství jako ženy, protože k tomu nejsou společností vedeni. Ty to vnímáš jinak?

Znám spoustu mužů, kteří nemají tak hluboké vztahy, přátelské ani partnerské. Když se člověk snaží být chlapák, vypadat silně, nebrečí a předstírá, že v životě nemá problémy, vede to k tomu, že se lidem nesvěří, chová se jako macho a své problémy dává za vinu ostatním. Hodněkrát jsem slyšel něco ve smyslu „s holkama je problém, nedá se s nimi mluvit“, místo toho, aby člověk reflektoval svou roli, třeba se o tom upřímně pobavil a získal další názor. To je škoda. Mluvit s lidmi do hloubky o problémech a cítit vzájemnou empatii, to vztahy prohlubuje.

3. Petra (35)

Co pro vás znamená přátelství?

Přátelství v mém životě hraje naprosto zásadní roli. Bez přátelství by nic nemělo smysl. S přáteli chcete trávit svůj volný čas, navzájem se bavit, obohacovat, ale i podržet, zanadávat si. A s opravdu dobrými přáteli si dokážete říct i nepříjemné věci. Přátelství udržuje životní nadhled a pohodu.

Jak byste svá přátelství popsala?

Mám to obrovské štěstí, že mám okolo sebe skvělou síť přátel, převážně z dětství, gymplu a vysoké, ale i několik lidí z práce. Pro mě je to hlavně o tom, že tu pro sebe jsme, ať se děje v našich životech cokoliv, dobré i zlé, že se nesoudíme, nezávidíme si (a když, tak jen zdravě), neporovnáváme se, víme o svých slabých i silných stránkách a umíme je vzájemně jeden pro druhého využít. Přátelství je láska, když zrovna nemáte partnera. Ale i pokud ho máte.

Vnímáte určitou přetrvávající vztahovou hierarchii, podle které jsou přátelské vztahy méně důležité oproti těm romantickým?

Přátelské vztahy jsou podle mě ty, které jsou opravdu na celý život, i když pravé přátele potkáme třeba později. Romantická láska je nestálá a proměnlivá. Často je na ni upírána veškerá pozornost a má být jakýmsi životním cílem nebo naplněním, přitom o mnohém vypovídá situace, kdy se dva lidé rozejdou: míra, do jaké se jim zhroutí svět, se dramaticky liší podle toho, zda mají hluboké přátelské vazby, nebo ne. Já sama mám velké štěstí. Po velmi smutném rozchodu jsem právě díky přátelům znovu našla chuť do života. Ve svém okolí ale vidím, že je to spíš vzácnost. A z toho mě mrazí. Kolik lidí nikoho nemá, když přijdou o někoho blízkého.

Jak o přátelské vztahy pečujete, jak je udržujete – zvláště teď, v dospělosti?

Péče o vztah musí být oboustranná. Hodně lidí mi zmizelo ze života proto, že jsme se přirozeně odcizili a mě už nebavilo být stále ta jediná, kdo se snaží jednou za půl roku sejít na kafe. S kamarádkami máme společné chaty v messengeru, kde si sdílíme slevové kupony na menstruační kalhotky, přejeme si štěstí k pracovním výzvám nebo si jen posíláme vtipná videa. Pravidelně se vídáme na společné víkendy a poslední roky si je opravdu plánujeme dopředu, aby v kalendářích měly pevné místo a uskutečnily se. Známe, co má která ráda a co ne, co pro kterou může být citlivé, kdy je třeba na některou z nás dávat pozor, třeba že už by dnes neměla pít. Posíláme si pohledy z cest. Předáváme si i „putovního Buddhu“, který plní přání – vždy ho má ta, která ho právě nejvíc potřebuje. Zní to jako klišé, ale opravdu tu jsme jedna pro druhou.

4. Jiřina (37) a Matouš (36)

Proč jste chtěli o svém vztahu vyprávět?

Jiřina: Protože nás štve většinový amatonormativní přístup ke vztahům – že společnost romantické vztahy vnímá jako nadřazené těm ostatním.

Tahle hierarchie vám tedy nedává smysl?

Matouš: S Jiřinou mám nejdelší vztah ve svém životě, za posledních sedm let je jeho nejstabilnějším prvkem, je v něm nejdůležitějším člověkem.

Jiřina: Po mých dětech je Matouš také nejvýznamnějším člověkem v mém životě. Až po něm je manžel. Když to lidem říkám, nelíbí se jim to, ale není to myšlené nijak špatně. Co se týče hloubky vztahu, toho, co jsme spolu zažili a jakými věcmi jsme se vzájemně provlekli, je náš vztah prostě ojedinělý. Společně boříme dementní kecy o tom, že nemůže existovat skutečné přátelství mezi mužem a ženou. To naše existuje. Není v něm nic romantického.

Setkáváte se s předsudky spojenými s tím, že máte žensko–mužské přátelství?

Matouš: Často se mi stává, že jsem někde s kamarádkou a lidé si automaticky myslí, že jsem její partner. To je prostě současné společenské nastavení.

Jiřina: Mně to lidé neustále předhazují – jestli to manželovi nevadí, jestli spolu netrávíme až moc času. A i jeho se ptají, jestli je s tím v pohodě. Pořád to zvedá obočí.

Psali jste mi, že jste si vzájemně zachraňovali život. Můžete ty situace přiblížit?

Matouš: Asi deset let jsem nikomu nebyl schopen říct, jak ve skutečnosti vypadá můj život a jaké problémy řeším. Nakonec jsem to přiznal Jiřině. Nenaléhala, jen mi tak dlouho naslouchala, až jsem to dokázal říct nahlas. Díky tomu jsem si byl schopný požádat i o odbornou pomoc a začít žít úplně jiným způsobem. V roce 2017 jsem se chtěl zabít, a kdyby tam Jiřina nebyla, možná bych to udělal.

Jiřina: Pro kontext – oba pocházíme z dost traumatizujících rodinných prostředí. Máme kvůli tomu řadu závažných psychických potíží. Jsou to těžké věci, které bez profesionální péče můžou skončit tragicky. Když před vámi nejsou otevřené žádné dveře a nemáte nikoho, kdo by vám nějaké pomohl otevřít… To je moment, kdy se lidé zabíjejí – protože jsou na to sami, mají pocit, že není žádné východisko. A my jsme si vzájemně ukázali, že nějaké východisko existuje.

Je hloubka vašeho vztahu daná i tím, že pro sebe vytváříte bezpečný prostor, že můžete být sami sebou, že máte v druhém jistotu?

Jiřina: To je pro mě zásadní. Lidé mi často říkají, že jsem „moc“, že jsem přehnaná. Přitom mě ani nezažijí v tom nejhorším, protože často maskuji své emoce a potřeby, což je fakt náročné. Ale před ním nemusím. Můžeme před sebou dělat chyby, učit se od sebe a spolu.

Matouš: Je to důvěrný vztah, kde k sobě můžeme být upřímní – učíme se říkat, co chceme a co potřebujeme. A tuhle dovednost pak můžeme přenášet i do dalších vztahů.

Jak svůj vztah udržujete mezi všemi povinnostmi?

Matouš: Outsourcujeme na sebe praktické povinnosti. Když jsem se stěhoval, pomáhala mi. Když potřebuje pohlídat děti, pomůžu já.

Jiřina: Vídáme se při různých příležitostech. Coworkujeme, řešíme každodenní povinnosti, jsme v intenzivním online kontaktu. Jsme pro sebe prioritou – a lidé, kteří s námi chtějí mít vztah, to musí pochopit. Zároveň je ale potřeba to s nimi mít vyříkané, aby tomu rozuměli. Můj muž chápe, že když Matouš o půl třetí ráno zavolá, že najel do škarpy, zvedneme se a jedeme mu pomoct.

5. Sofia (30)

Jakou roli hraje přátelství ve vašem životě?

Od chvíle, co jsem se stala matkou, došlo k velkým změnám. Najednou bylo jasné, že některá přátelství už nemají potenciál, udržujeme je na sílu a nefunguje to. Naopak jsem ale díky mateřství získala přátelství, která mě drží pohromadě. Mít někoho, kdo je na tom „stejně blbě“, je důležitý aspekt pro pochopení, pro život a chuť pokračovat.

Proč je důležité přátelství budovat a udržovat?

Ženy potřebují mít kamarádky, obzvláště v období mateřství. Naše nálada přímo vzkvétá ve společnosti jiné ženy, se kterou jsme na stejné vlně. Uznávám, že když jsem byla mladší, myslela jsem si, že mám úžasný kruh přátel – ten se ale zužoval s každým stěhováním nebo změnou školy. Dnes už je náročnější si vybudovat nové přátelství, o to víc si jich pak člověk cení. V poslední době také hodně přemýšlím o otázce smrtelnosti – ať chceme, nebo ne, je možné, že náš životní partner tady jednou nebude. Proto je důležité mít stabilní základnu lidí, o kterou se lze opřít, s kterou lze alespoň občas trávit volné chvíle a s nimiž se můžeme zasmát.

Pomohlo vám to v nějakém náročném období?

Během mateřství. Dnes už dávno nefunguje „vesnice“ a s druhým dítětem jsem spadla do depresí. Kromě lékařské péče mi pomohly i kamarádky, které mají obdobnou životní zkušenost. Holky, které mě vytáhly ven, se kterými jsem si mohla popovídat a obejmout se. Už jen vědomí, že tam venku je někdo, kdo je na tom podobně a myslí na mě, dokáže obrovsky povzbudit.

6. Adéla (36)

Co pro tebe znamená přátelství?

Přátelství je jedním ze základních stavebních kamenů mého já. Přátelé mi dávají chuť existovat. Kvůli nim má můj život smysl. Vyrostla jsem ve Španělsku, v zemi tak odlišné od té naší, a stále mě ovládá touha žít na jihu, ale nakonec je pro mě rozhodující být v blízkosti přátel, tedy v Praze. Vidět jak stárnou, jak kráčí životem, jaké jsou jejich děti, jak je rodičovství nebo život mění. Jak spolu rosteme, co se z nás stává. Dává mi to smysl. Procházet spolu životem, sdílet pocity a myšlenky. Pomáhá mi to k mému vnitřnímu štěstí.

Jako žena vychovávaná v devadesátkách mám často tendence ztrácet vlastní hodnotu a nemít se ráda. S tím mi přátelé hodně pomáhají. Nepochybovat o sobě víc, než je nezbytně nutné. Často mě upozorňují na to dobré ve mně a pomáhají mi tím budovat mou sebedůvěru a sebelásku.

A co rodinné vztahy?

Mezi rodinou a přáteli vnímám zásadní rozdíl: rodinu si nevybíráme, přátele ano. Proto jsou pro mě přátelé důležití, vypovídají toho totiž také hodně o mně samotné. A mnohem víc si vážím kritiky a zpětné vazby od přátel. Znají mě ve vícero hlubších polohách než moje vlastní rodina. Přestože jsou mí přátelé, mají mnohem objektivnější pohled na věc.

A zároveň je pro mě zásadní ještě jedna věc – přítel, který se mi nebojí říct nějakou kritiku, je člověk, kterého si vážím nejvíc. Vnímám to tak, že mu na mně záleží a zároveň cítí dostatečný safe space na to, aby svůj názor mohl říct. V tu chvíli si cením otevřenosti, upřímnosti, důvěry a hlavně respektu. To jsou podle mě základní stavební kameny přátelství.

7. Sofie Anna (19)

Máte pocit, že mladší generace vnímají přátelství jinak než ty starší?

Dnešní generace téma vztahů více řeší, což je podle mě dobře. Když se o věcech člověk nebaví, neví, jak to mají ostatní lidé, zda je jeho nastavení vlastně v pořádku. V mém okruhu je důležité, aby naše vztahy byly netoxické, abychom se v nich cítili dobře, abychom se bavili s lidmi, se kterými si vzájemně máme co nabídnout. V naší skupině, kde jsou holky i kluci, se bavíme o všem – byť kluci jsou v tomto smyslu zdrženlivější, což je pochopitelné vzhledem k tomu, jak jsou vychováváni.

Co tím myslíte?

Když se s kamarády bavím o tom, jak fungují jejich přátelství s ostatními kluky, často říkají, že o hlubších tématech spolu nemluví. Občas tam záblesk je, ale není to tak otevřené, je to více choulostivé. Podle mě je to výchovou – její vliv si často ani nemusíme uvědomovat. Pokud si kluk odře koleno nebo spadne na kole, říkáme mu „nebreč, přece jsi chlap“. Vypadá to jako nevinná věta. Znám spoustu mužů, kteří jsou feministé, ale stejně takto na táboře reagují, možná nevědomky. Dítěti pak dáváme signál, že tohle přece kluci nedělají, že na jejich pocitech nezáleží, že je nemají projevovat. Souvisí s tím i vysoký počet sebevražd u mužů – neříkají si o pomoc, nesdílejí, chtějí si to vyřešit sami.

Pomohly vám přátelské vztahy v nějakých náročných momentech?

Přátelé mi obecně pomáhají tím, že s nimi mohu ventilovat problémy – jejich tíha se pak jeví jako poloviční. Nedávno toho na mě bylo hodně, měla jsem psychicky velmi náročné období. Stalo se mi, že jsem přišla mezi lidi, ale nevydržela jsem to a moje emoce šly ven. Kamarádka si toho všimla, objala mě, odvedla na záchody a jen mě držela za ruce, zatímco jsem plakala. Nenaléhala, abych to vysvětlila, jen viděla, že jsem nešťastná, tak tam pro mě byla. Ukázala mi, že při mně stojí, když budu potřebovat. Nakonec jsem jí stejně všechno řekla, i když jsem se toho bála – a bylo to asi ta největší úleva, kterou jsem kdy zažila. V tu chvíli jsem pochopila, že to nebude jen tak nějaké přátelství, ale že to bude něco silnějšího.

8. Eva (28)

Co pro tvůj život znamená přátelství?

Kamarádi a kamarádky jsou pro mě takové „doma“, které mám s sebou všude ve světě, jsem totiž dlouhodobě mimo Česko. Dávají mi obrovskou energii, jistotu a inspiraci. Nedovedu si představit život bez přátelství. Mám štěstí, že jsem se obklopila lidmi, se kterými máme krásné vztahy a umíme je udržovat i na dálku. Zároveň mám ale s přátelstvím spojených dost ne úplně hezkých zážitků a hodně jsem se kvůli němu natrápila. O to víc si vážím těch současných.

Jak navazovat přátelství v dospělosti? Máš nějaký osvědčený postup?

Nebát se a být proaktivní. To se mi vždycky osvědčilo v zahraničí, ale ne vždy mi to jde v Česku.

Jak o své přátelské vztahy pečuješ, jak je udržuješ – zvlášť na dálku?

S každým kamarádem nebo kamarádkou to máme úplně jinak. S jednou kamarádkou si posíláme několikrát za týden dlouhé hlasovky, s jinými si voláme, píšeme, více či méně pravidelně. S někým nejsem průběžně v kontaktu téměř vůbec. Je to hodně individuální a myslím si, že je to tak správně. O své vztahy pečuju nejvíc tím, že jim dávám volnost.

9. Barbora (31)

Co pro tebe znamená přátelství?

Ženská přátelství pro mě už od školních let znamenala velkou jistotu a oporu. Zpětně vidím, že v každém období jsem měla na pár let svou „bestie“, se kterou mám daný úsek života pevně spojený a se kterou jsem se asi zrovna v té době měla potkat. Přátelství jsou pro mě o propojení spřízněných duší – jedné kamarádce si postěžuji na práci, s jinou probírám děti, s jinou smysl života, s další nás spojují dlouhé pražské noci a s jinou zase přátelství už od plenek.

Jak se tvé přátelské vztahy změnily s mateřstvím?

Mnohé se proměnily. Není to o vzdálenosti, ale o tom, jak moc je ta druhá ochotná snést povídání o realitě mateřských dní. Většina z nás totiž najednou není tak zajímavá, vyměňování plenek má hodně daleko k rozsáhlým politickým debatám, a přestože Krtečka miluju, asi není moc aktuální při rozebírání nových filmů v kinech.

O to je úlevnější, když máte někoho, kdo je na stejné vlně. Někdo, kdo chápe, že si to kafe prostě dáš, i když rodičák je ještě daleko a víš, že bys neměla. Kdo chápe, jak je náročné řešit osmý meltdown a zůstat v pohodě. Kdo tě neodsoudí za bordel doma, naopak si váží toho, že ho tam pozveš. Kdo tvé děti přijímá, i když jsou pro jiné až moc náročné. Kdo za tebou přijde po uspání dětí s lahví vína, protože se potřebuješ vypovídat. A kdo chápe, jak mentálně náročná je ta každodenní neviditelná práce, kterou společnost nazývá dovolenou. Přála bych každé mamince, aby někoho takového měla – těmi dny se pak proplouvá o poznání lépe.