Úspěšné vzdělávací systémy přesně určují, co mají děti umět. Česko i Skotsko jdou opačným směrem, říká expert
Ještě zhruba před dvaceti lety jsme v Česku měli takzvané školní osnovy – tedy velmi konkrétní výčet učiva, které mělo žactvo zvládat v daném ročníku. Po roce 2005 jsme se vydali směrem k rámcovým vzdělávacím programům, které učivo definují jen velmi volně. Stejným směrem se ve stejné době vydalo i Skotsko, a jeden z tamních předních odborníků na vzdělávání Lindsay Paterson tvrdí, že tato cesta není správná.
Co je vlastně cílem vzdělávání? V tom nemá mnoho lidí, a bohužel ani mnoho politiků, příliš jasno. Zhruba do 60. let minulého století bylo všeobecně přijímaným smyslem vzdělávání to, aby školy dětem předaly co nejvíce znalostí. „Vystřídalo je takzvané vzdělávání orientované na žáka. V principu šlo o to, aby učení bylo pro žáky poutavější a aby odpovídalo potřebám a zájmům jednotlivce. Vedlejším účinkem této změny byly však příliš často ztráta rigoróznosti vzdělávání a oslabení vzdělávací struktury,“ tvrdí profesor Edinburské univerzity Lindsay Paterson.
Ten patří ke kritikům současné podoby vzdělávání. „Posun od strukturované, učitelem řízené výuky k mnohem méně strukturovanému učení na bázi vlastního objevování je podle mého názoru příčinou mnoha problémů, kterým nyní čelíme. Oslabil soudržnost systému, jasné vědomí, k čemu má směřovat, a snížil i akademická očekávání.“
Skotsko se k tomuto směru přiklonilo zhruba kolem roku 2005, zhruba deset let poté, co vznikl nezávislý parlament a v této severní součásti Spojeného království zavládla silná touha odlišit tamní vzdělávací systém od toho anglického. Zhruba ve stejné době se od znalostně pojatých osnov odklonilo i Česko, na rozdíl od některých dalších postkomunistických zemí. „Řekl bych, že to není dobrý nápad. Estonsko důsledně hlásí k akademické a intelektuální rigoróznosti vzdělávání. I úspěšná vzdělávací reforma, kterou na přelomu století zavedlo Polsko, kladla velký důraz na znalosti. Všechny tyto reformy přinesly měřitelné výsledky, žáci se slabými výsledky se výrazně zlepšili a systém se stal spravedlivějším,“ říká profesor Paterson.
Znalosti ale podle Lindsay Patersona nejsou jen prostým souhrnem mnoha faktů. Jde o dynamickou strukturu, kdy se jednotlivé prvku propojují a nabalují jeden na druhý. Podle představ tvůrců vzdělávací politiky by to měli být jednotliví učitelé, kdo rozhodne o tom, co se děti budou učit. Podle profesora Patersona o to ale příliš nestojí: „V každém případě to není to, co by měli dělat. My učitelé máme za úkol přijít na to, jak podpořit každé dítě nebo mladého člověka v tom, aby se naučil to, co má. V tom spočívají naše schopnosti. Jde o to předat standardní obsah efektivním způsobem. To je náš úkol.“ Skotské vzdělávání se přesto může pochlubit některými úspěchy. Nejen o nich se můžete dočíst v rozhovoru Jitky Polanské na webu Heroine.cz.
