Lukáš Příkazký: Po narození syna jsem se ze stresu pozvracel. Takovou únavu jsem před dětmi neznal

Jakožto úspěšný herec bývá poměrně často pryč, a občas ho to mrzí, protože tak přichází o důležitý čas se šestiletým synem a tříletou dcerou. Nevýhodou jeho povolání je i nepravidelná pracovní doba: „Když hraju v divadle, znamená to, že nejsem doma večer. A to je přesně ta doba koupání a uspávání, kdy je potřeba pomoc a tatínek by tam měl být. A já odejdu v ten nejhorší moment,“ říká odevzdaně, ale dodává, že se snaží hledat zdravou rovnováhu: „Člověk si ty těžké chvíle moc dobře pamatuje, ale víc času trávím s rodinou. Ne, že bych to počítal, ale když si představím ten kalendář, co nám doma visí na zdi, tak mi přijde, že je to celkem vyvážené.“

Lukáš Příkazký tvrdí, že ho otcovství příliš nezměnilo, a pokud přece, tak jedině k lepšímu. Nechybí mu příliš večírky s kolegy, jako spíš pocit bezstarostnosti: „Víc než po starém životě bych řekl, že se mi stýská po tom pocitu nezodpovědnosti, po tom nemít povinnosti. Jde o to, že člověk už si nemůže třeba jen tak po příchodu z práce domů odpočinout. Taková věc už neexistuje,“ říká a vzpomíná na to, jak si v bezdětných časech mohl při svém volnu malovat a lepit diorámy, což se se životem s malými dětmi kloubí složitě: „K malování bych se rád začal vracet, ale je to těžké, protože po celém dni má člověk spíš chuť jen sedět a koukat třeba na zprávy. Takovou únavu jsem předtím fakt neznal. Po tom celodenním zápřahu je člověk úplně vygumovanej.“

Lepení diorám ho vybavilo pro výchovu dětí velmi důležitými vlastnostmi – sebeovládáním a trpělivostí. I z herectví jako otec čerpá: „Když už zařvu, dokážu zařvat fakt hodně. To mi taky dalo herectví, dokážu se do té emoce pořádně opřít. Ale neděje se to často. Většinou se to stane, protože jsem unavený, oni jsou rozjívení, většinou třeba oba dva ve vaně, já jim už šestnáctkrát řekl, ať necákají a oni to nerespektujou a všechno zmáčí. Já vyletím a oni ztuhnou. Na tom bych chtěl pracovat.“

Lukáš Příkazký je vlastně rád, že už jeho děti nejsou miminka ani batolata, protože se s nimi dá trávit čas aktivně. Rád s nimi vyráží ven a užívá si, že už to zvládnou i bez mámy, která si může udělat volno a odpočinout si. Uvědomuje si, že žijí ve velmi proměnlivém světě, takže ohledně výchovy nemá velké plány ani cíle: „Já vlastně vůbec nevím, co bude, až jim bude osmnáct. Myslím, že na ně nemáme žádné vysoké nároky, jen bych si přál, aby to byli normálně hodní, sebevědomí a laskaví lidé.“

Jaký vztah měl Lukáš Příkazký s vlastním otcem, a co si z jeho výchovy chce převzít? Jak se mu narozením prvního syna změnil život? Dočtete se v dalším rozhovoru z inspirativní série o otcovství na webu Heroine.cz.