Syn do všeho mlátil, bála jsem se o dceru. Z domova s pečovateli jsem měla výčitky, říká matka dětí s autismem
Psycholožka Eliška Antošová má tři děti, a těžko by mohly být odlišnější. Nejstarší Petr (16) má autismus a vysokou inteligenci, prostřední Tonda (14) má autismus a mentální retardaci a nejmladší dcera (10) je zdravá, velmi citlivá dívka. O životě s autismem napsala Antošová dvě knihy plné humoru. V reálu ale přiznává, že zejména agresivita prostředního syna a bezvýchodnost situace rodin autistů ji mnohokrát dovedla na hranu jejích sil.
Oba chlapci dostali diagnózu autismu v předškolním věku, když rodina ještě žila v Praze. Nalézt pro ně školku a později školu bylo velmi náročné, spojené s dlouhým dojížděním. Zažila tak, jak se rodiny dětí s poruchou autistického spektra ocitají v izolaci a chudobě. „Jedete hodinu tam, hodinu někam do práce, hodinu pro syna… Mnozí rodiče nakonec práci vzdají a čekají někde poblíž,“ popisuje. „Přežívala jsem z příspěvku na péči a z alimentů. Máte tak málo času, že se pracovat prakticky nedá. Usínáte v MHD, protože v noci děti špatně spí a strašně brzo vstávají. Víte, že třeba za pět hodin si je musíte znovu vyzvednout, a lidi se vás ptají, proč nepracujete. Cítíte se být v pasti, a co teprve, když místo ve speciální škole nebo školce vůbec neseženete?“
S novým partnerem a otcem nejmladší dcery se nakonec odstěhovali do malé obce v Krkonoších, kde našli stabilitu – speciální školu pro Toníka a základní školu s individuálním přístupem pro Petra. Ten se nakonec úspěšně složil přijímací zkoušky na víceleté gymnázium, kde ale narazil. „Tělocvik, hudební nebo výtvarná výchova, to je pro Péťu noční můra. On miluje frontální výuku, v matematice byl teď třetí v okrese v Pythagoriádě, ale jeho projevy jsou zvláštní. Když se cítí pod tlakem, tak třeba vezme písemku a roztrhá ji a zmačká. Je to jediné dítě, které znám, co udělá domácí úkol, ale nepřizná se k tomu,“ popisuje Antošová. „Největší tlak ale přišel od rodičů, kteří si nepřáli odlišné dítě na výběrové škole. Mě hlavně překvapilo, jak málo se tam soustředili na jeho silné stránky a jak moc na ty slabé.“
Prostřední Toník už nějakou dobu žije v domově pro děti s postižením. V jedenácti letech se začal projevovat velmi agresivně. „Doma jsem si říkala, kdy mě asi zabije, protože jsme měli půlku bytu rozmlácenou. Praštil rukou do okna, rozřezal si ji. Trhal mi vlasy a vedle něj si hrála malá sestra, které tedy nikdy neublížil, ale já jsem si říkala, co si odnese do života? Takže jsem to začala řešit radikálně. V jistou chvíli vám dojde, když máte dětí víc, že všechny mají svoji duši a svoji hodnotu a nemůžete říct, že jeden je chudáček a musí se mu ustoupit,“ popisuje. S velkým štěstím se podařilo nastavit medikaci tak, aby se chlapec zklidnil a mohl být do zařízení přijat.
Jak Eliška Antošová vidí budoucnost svých dětí? Do jaké míry by si do péče o Toníka přála zapojit nejmladší dceru? A proč je pro nadané děti s autismem těžké vybrat si střední školu? Přečtěte si rozhovor na webu Heroine.cz.
