Z Péti jsem měl nejdřív strach, kousal sám sebe do krve. Pak jsme si na sebe zvykli, říká režisér filmu Co s Péťou

Filmař Martin Trabalík je mimo jiné autorem dokumentu Incendios o lesních požárech v Bolívii, za který na Mezinárodním filmovém festivalu v La Paz za něj získal cenu za nejlepší celovečerní dokumentární film. Letos byl uveden jeho film Co s Péťou? o mladém muži s vážnou formou autismu, o kterého se sám stará jeho otec. Po úmrtí matky se Petr Jochec starší plně věnuje péči o syna, která mu podle jeho slov přináší mnoho radosti, ale také náročnou rutinu a těžké chvíle. Syn totiž v záchvatech vzteku nedokáže ovládat svou agresi, otce a ošetřovatele mnohdy bije a kouše. V rozhovoru Ivety Tanoczké na webu Heroine.cz si můžete mimo jiné přečíst, že na muže, o kterého není snadné pečovat, si musel zvykat také samotný režisér:

„První dva týdny byly náročné. Musím přiznat, že jsem z něj měl strach. Když začal chodit do našeho centra, míval velmi silné afekty a tendence k sebepoškozování. Byl schopen kousat se do rukou tak silně, až si je celé do krve rozkousal. Občas jsme se s kolegy hodiny váleli na zemi v krvi ve snaze udržet ho, aby se dál nekousal nebo aby neublížil někomu jinému. Chvíli mi trvalo, než jsem si na něj zvykl. Hodně mi v tom pomohly společné procházky, postupně jsem u něj začal být naprosto v pohodě.“

V nelehké životní situaci mají Jochecovi i další rodiče lidí s vážnou formou autismu alespoň jednu velkou oporu. Je jí organizace NAUTIS, tedy Národní ústav pro autismus. Denní centrum, ve kterém může být Péťa týden v měsíci a otec tak může nějaký čas regenerovat, představuje v podobných situacích ohromnou pomoc. Nicméně právě takových možností je zoufale málo. V tomto směru je Trabalíkův film také obžalobou systému, který lidi s podobnými potížemi přehlíží:

„Jochecovi zdaleka nejsou jedinou rodinou v Česku, která je v podobně náročné situaci. Poptávka po odlehčovacích službách je mnohem větší než počet dostupných míst v nich. Ve městě Libčice nad Vltavou je domov určený k trvalému pobytu klientů s podobně závažným problémovým chováním, jako má Péťa. Celková kapacita zařízení je šest klientů. V pořadníku centra je zapsáno minimálně padesát dalších rodin, které by podobnou službu potřebovaly a které nevědí, jestli se jí někdy dočkají.“

Proč Petr Jochec souhlasil s natáčením dokumentu? Jak se změnila situace, když před začátkem filmování náhle zemřela Péťova matka? Více v rozhovoru na webu Heroine.cz.