Mám výuční list z balení bonboniér a chlebíčků, říká oceněný učitel hudební výchovy. Všem dává jedničky

Jste jedním z finalistů letošního ročníku Global Teacher Prize, a přitom jste původně učit vůbec nechtěl. To je docela paradox…

Je to tak. K pedagogice jsem se vlastně dostal prostřednictvím životní krize. Původně jsem měl našlápnuto do umělecké profese a hrál v orchestru na kontrabas. Několik let jsem se tím živil a jezdil s orchestrem po světě. Měl jsem velké ambice a chtěl jsem jít za svou přítelkyní, která byla houslistka, do Vídně. Nicméně pak to nevyšlo, a především jsem se „přehrál“. Moc jsem chtěl uspět, hodně jsem trénoval, ale nakonec mi hlava řekla dost. Jako profesionální muzikant jsem zkrátka skončil.

Rok jsem nedělal vůbec nic a poté jsem odpověděl na inzerát školy, která hledala lektora školního klubu. Původně jsem ale skutečně vůbec učit nechtěl, i když pocházím z učitelské rodiny. Nicméně asi po roce působení ve školním klubu se mě paní ředitelka zeptala, jestli bych nechtěl dělat asistenta pedagoga. Souhlasil jsem a postupem času jsem začal učit i hudební výchovu, pracoval jsem jako školní metodik primární prevence a zároveň si dodělal vysokou školu, obor speciální pedagogika.

Vy jste dokonce ani nezačínal střední školou s maturitou, ale šel jste napřed v Děčíně na učiliště, že?

Ano. Hlásil jsem se na obchodní akademii, ale nevzali mě, neudělal jsem přijímačky z matematiky. Tak jsem šel na učební obor obchodník. Mám výuční list z balení chlebíčků a bonboniér! Dost jsem kvůli tomu trpěl pocity méněcennosti. Hrál jsem v kapelách s lidmi ze středních škol, moje přítelkyně chodila na gymnázium, tak mě to pořád nutilo se zlepšovat, vyrovnat se jim. V Děčíně to bylo tak, že kdo chodil na učiliště, byl brán jako lůzr, jako pako. Po vyučení jsem si tedy udělal nástavbu a pak jsem zamířil na konzervatoř. Mám výuční list, maturitu, vyšší odbornou školu, vysokou školu a psychoteraputický výcvik! Zpětně mě to docela baví a manželku jsem nakonec oslnil právě balením bonboniér a chlebíčků. Ale to pravé osobní narovnání přišlo až s vítězstvím Elišky Havránkové v letošním ročníku ceny Global Teacher Prize, protože ona kope za učňovské školství a mě to hrozně dostalo a oslovilo. Pro mě to byl hrozně důležitý okamžik. I já řemeslům fandím a svým žákům a žákyním říkám, že je jedno, jestli budou pekaři nebo lékaři, hlavně, že budou slušní lidé – a to je na nich.