Matika se často učí tak, že v ní děti nemohou uspět. Proto ji nemají rády, říká oceněná učitelka

Jaká byla ta vaše cesta k učení? Původně jste projektantka, architektka. Jak se stalo, že teď učíte?

Začalo to tím, že jsem vzdělávala své vlastní děti doma. Díky tomu jsem se začala víc zajímat o to, jak české školství funguje, a nelíbilo se mi to. Nejvíc mi vadilo, jak se systém chová k dětem na druhém stupni nebo v učňovském školství, jak rozevírá sociální nůžky. Měla jsem pocit, že nemůžu jen kritizovat zvenčí. Chtěla jsem přiložit ruku k dílu a zkusit změnit věci zevnitř. Přihlásila jsem se proto do programu Učitel naživo.

Jaká byla vaše očekávání?

Neměla jsem moc velká očekávání. Chtěla jsem jen, aby všechny děti měly rovné šance. Aby jim učitelé neříkali, že na to nemají, ale aby radši pracovali na tom, aby na to měly. Chtěla jsem zkusit, jestli mi to půjde. Jestli dokážu zařídit, aby moji žáci chodili do školy rádi a bez stresu, aby školu brali jako dobře strávený čas.

Na učební obory často neodcházejí děti, které milují řemeslo a těší se, že se stanou dobrými truhláři, instalatéry nebo kuchaři. Odcházejí tam děti, kterým léta někdo říkal, že „na nic jiného nemají“. Tím je ale připravujeme o možnost volby – a řemeslným oborům zároveň bereme prestiž, kterou by si zasloužily. Přitom právě děti, které mají talent pro řemeslo, zápal a potěšení z práce rukama, bychom měli podporovat s hrdostí a respektem. Vážím si takových dovedností – budu jednou ráda, když budu mít žáky, kterým zavolám, až mi přestane fungovat pračka, a oni mi ji s radostí opraví.

Ale stejně tak bychom měli chránit i ty děti, které tenhle směr nemají z vlastní volby, ale z nedostatku podpory nebo víry ve své schopnosti. Každé dítě by mělo mít šanci uspět – bez ohledu na to, z jakého prostředí vychází. A právě to by měla škola umožnit.

U vás ve škole Trnka se to ale děje. Není to tím, že jste výběrová škola?

Dívala jsem se, jak se definuje „výběrová škola“, museli bychom mít nějaké výběrové řízení, a to nemáme. My jsme škola zapsaná v rejstříku školských zařízení, děti k nám normálně přicházejí na zápis. Samozřejmě jako určitý filtr může fungovat školné, ale snažíme se, aby nebylo bariérou. Máme tu děti z různých prostředí. Máme děti mimořádně nadané, které chtějí zůstávat na základce a nechtějí odcházet na víceletá gymnázia z mnoha důvodů. A mámě i děti, které potřebují velkou míru podpory, ať už v oblasti učení, nebo chování.

Ono to zní skvěle, že přistupujete k dětem s respektem a že se snažíte potenciál každého dítěte naplnit. To se obecně říká často. Jak vy to konkrétně děláte?

Nám skutečně na dětech záleží. Snažíme se nedostat nikdy do toho učitelského stavu, že za všechno mohou děti a že ony jsou špatné. To je vždycky cesta do pekla. Samozřejmě se stane, že někomu něco brnká na nervy, pak máme systémovou podporu v rámci školy, různá reflektivní setkání, supervize, uvádění učitelů, abychom se do těch stavů nedostávali.

Druhá věc je, že pracujeme s formativním hodnocením v celkovém přístupu k dětem. My neříkáme „tohle neumíš“, ale říkáme „tohle ještě neumíš“. Zároveň jim podáváme ruku, pomáháme jim, aby to uměly. Ne všichni to naplní v maximální míře, ale snažíme se, aby se nám ty nůžky rozevíraly co nejmíň a aby stále všichni měli šanci uspět. Aby si v devítce mohli opravdu svobodně vybírat, co bude jejich profese.

A vy jako vyučující máte dostatečnou podporu?

Myslím, že teď mám všechno, co potřebuji. Hodně sdílíme s kolegy nejen na chodbě, ale když vidíme, že je něco těžké, tak máme prostor, kde si můžeme situaci zpracovat. Hodně nám funguje, že se o dětech pořád bavíme, takže můžeme intervenovat v jisté synergii. Máme reflektivní setkání učitelů, máme týmovou supervizi, školního psychologa, kterého můžeme využít i jako vyučující. A máme vedení, za kterým v případě potřeby můžeme přijít, poplakat si, dostaneme kafe a čokoládu a hned je to lepší. Hlavně se snažíme mít otevřenou komunikaci a pro sebe navzájem si budovat prostředí, kde nám je příjemně.

Takže to u vás není jako v těch stereotypních představách o dění ve sborovnách?

Tohle mi velmi vadí. A zažila jsem to sama mockrát – to, jak se mluví o dětech a o rodičích ve sborovnách. Když se něco nedaří, je hrozně jednoduché hodit to na ostatní. Snadno se na to naskočí.

Když vidím, jak je vyobrazené školní prostředí, v některých starších českých filmech, tak je mi z toho úzko.

Mnoho učitelů tohle pořád zažívá ve svých sborovnách a není jednoduché se tomu postavit. Když se mě někdo ptá, jak poznat dobrou školu, tak říkám, ať se zeptá vyučujících, jakou dostávají podporu od vedení. To hodně určuje, jakým způsobem se vztahují i k dětem. Ve všech pečujících profesích platí, že nejdřív musí být opečovaný pečující, který pak ze sebe může něco vydávat. U učitelů to platí také.

Co je vaše učitelské téma? Je to formativní hodnocení, o kterém jste mluvila? Také se soustředíte na responzivní výuku, zabýváte se fungováním mozku, designováním informací.

Učitelská práce je hrozně zajímavá tím, že vás vystavuje pořád novým a novým situacím a vy se na ně musíte naučit reagovat. Mě baví se dál vzdělávat. To, co jste vyjmenovala – formativní hodnocení, responzivní výuka a efektivní učení, fungování paměti a mozku – musí být zasazeno do bezpečného prostředí ve škole a do toho, co všichni potřebujeme, abychom se cítili dobře, tedy do respektující komunikace.

Na konci bude září. První bude březen, červen, duben… To je hrozně těžké!

Tak tohle je kognitivní přetížení. Když takto zatížíme naše žáky, když jim dáme příliš kognitivně náročný úkol, který naše pracovní paměť nezvládne, tak je ztrácíme.

A dokázala byste mi vysvětlit, co je responzivní výuka?

Responzivní výuka je hodně podobná formativnímu hodnocení. Nejsou to jen aktivity a techniky, je to celkový přístup, který se propisuje do responzivní výuky. Spočívá v tom, že my (učitelé) bychom měli přesně vědět, co je naším cílem, co chceme žáky naučit. A v návaznosti na to musíme neustále ověřovat, jestli se nám to daří, jestli jsme děti po cestě neztratili. Právě když někoho ztratíme, tak způsobíme, že si řekne – na to nemám.

Jako učitel neustále zjišťuji, jestli si rozumíme, jestli děti vědí, co mají dělat, jestli se jim to daří. A vím, že se ozvou, kdyby se jim to nedařilo.

Pracujeme s tím, že je ve fázi učení normální, že nám věci nejdou. A to až do doby, dokud se je nenaučíme. A pokud nám to ve fázi učení nejde, je dobré si říct o pomoc. Na základě toho, jak se dětem daří, upravuju další výuku. Když se jim daří, můžeme jít dál. Když se jim nedaří dobře, tak to musím přeplánovat.

Máte také podcast Tři učitelky, kde se dvěma kolegyněmi probíráte různá učitelská témata. Zaujala mě epizoda, ve které mluvíte o tom, že nechcete „dovolit“ dítěti, aby vám řeklo „nevím“. Proč je to špatně?

Může to vypadat jako banalita, ale není. V tom nejhorším případě to znamená, že jsme to dítě nechali, aby nebylo úspěšné. Když řekne nevím, tak je neúspěšné. Musíme přemýšlet o tom, jak se stalo, že neví. Buď nedávalo pozor, nevytvořili jsme podmínky, aby mohlo dávat pozor, nebo to bylo moc složité a ono to nepochopilo. Nebo neslyšelo otázku… Když se smíříme s tím „nevím“, tak ho necháme v neúspěchu bez možnosti, aby se mohlo něco naučit a posunout se dál. Pro některé děti se z „nevím“ stane strategie – mně se nechce to formulovat, tak řeknu „nevím“.

Nastavení je o tom, že se něco učíme, pak ověřujeme, jestli tomu rozumíme. A když někdo neví, tak na cestě nastal problém, a my musíme zjistit kde. A na to je spousta strategií. Můžeme dát čas na rozmyšlenou, doporučit, aby se zeptali spolužáka a pak odpověď zopakovali, pokud s ní souhlasí… Když dítě řekne, že něčemu nerozumí, že neví, tak to vysvětlíme, ujasníme. Tak ho získáme zpět, a dítě zůstane napojené. Pořád malými kousky budujeme to, že vzdělávání je radostné, protože jsou úspěšní.

Ve vašem podání není úspěch nic „exkluzivního“.

Naopak. Nepotřebujeme být vítězi každý den, ale potřebujeme cítit, že věci se přirozeně vyvíjí, že si dokážeme říct „tohle mi ještě nejde, ale je to v pohodě“.

Vy učíte matematiku, což je pro spoustu lidí obávaný předmět. Proč vlastně tolik dětí matematiku nemá rádo?

Troufnu si tvrdit, protože ji učíme tak, že žáci nemohou zažívat úspěch. A když vám x let něco nejde, tak jak si to uzavřete? Že nejste dobrý na matiku. Nemluvím o tom, že bychom měli extrémně snižovat náročnost, ale jako učitelé musíme učit tak, aby nevznikaly bariéry, přes které nikdo nepřeleze. Jít kousíček po kousíčku a budovat tu matematickou znalost tak, aby děti mohly být úspěšné.

Proč vy jste si vybrala matematiku jako svůj obor? Měla jste jí ráda na škole nebo vás ovlivnila dobrá matikářka nebo matikář?

Já bych se svým vzděláním v oboru pozemní stavby a architektura na ČVUT měla učit něco, co je s tím spojené. Takže se nabízela matika, fyzika, výtvarka. A zůstala jsem u matiky, protože je to pro mě velká výzva. Učit děti tak, abychom neztratili vztah a vzájemný respekt, a přitom děti dokázaly uspět u přijímaček.

A daří se vám to?

Ťukám to tady do tvrdého, myslím, že ano.