Po škole šel na učňák a připadalo mu, že je k ničemu. Dnes učí na základní škole a všem dává jedničky
Život učitele Aleše Bendy z Vratislavic nad Nisou se mohl odvíjet různými směry. Napřed šel na učiliště a vyučil se prodavačem. Pak si dodělal maturitu a jako nadšený hudebník směřoval na konzervatoř a do orchestru. Když se mu ve vážné hudbě začínalo dařit, vyhořel. Dnes pracuje jako učitel hudební výchovy a výchovný poradce na základní škole. Vysloužil si dokonce nominaci na cenu Global Teacher Prize Czech Republic.
„Měl jsem našlápnuto do umělecké profese a hrál v orchestru na kontrabas. Několik let jsem se tím živil. Měl jsem velké ambice. Nicméně pak to nevyšlo, a především jsem se „přehrál“. Moc jsem chtěl uspět, hodně jsem trénoval, ale nakonec mi hlava řekla dost. Jako profesionální muzikant jsem zkrátka skončil,“ vzpomíná Aleš Benda na okamžik, kdy pochopil, že bude muset svoje plány přehodnotit.
Rok si dal pauzu a potom odpověděl na inzerát základní školy, která hledala vychovatele do školního klubu. Práce s dětmi ho zaujala víc, než čekal. Nakonec si dodělal vysokou školu a stal se navíc i speciálním pedagogem. A se sebevzděláváním neskončil, absolvoval také psychoterapeutický výcvik. „Chodí ke mně buď na individuální hodiny, nebo je mám ve skupinkách maximálně po třech a děláme takzvané reedukace dílčích funkcí. Máme speciální cvičení, která slouží k tomu, aby se rozvinuly dosud nerozvinuté nebo poškozené nervové dráhy. Nejedná se však o doučování, ale spíš o jakýsi trénink,“ vysvětluje, jak pracuje s dětmi s poruchami učení. „Kromě toho řeším s kolegou psychologem i krizovou intervenci například u sebepoškozování, poruch příjmu potravy a podobně.“
Učit hudební výchovu na druhém stupni základní školy není jednoduchá věc – teenageři se před sebou často stydí, a také je vidět velký rozdíl mezi těmi, kteří se hudbě věnují ve volném čase, a těmi, kteří o ní neví prakticky nic. „Každá hodina je koncipovaná tak, že si každý může odnést hudební zážitek a je úplně jedno, jestli má, nebo nemá hudební sluch. Je jedno, jestli k tomu využije některý z nástrojů, které máme k dispozici, nebo jen tleská. Důležité je, že je součástí skupiny, cítí se důležitý, a i když hraje úplně jednoduše, podílí se na výsledném efektu,“ popisuje svůj přístup k výuce Aleš Benda.
„V devátých třídách se mi osvědčilo navrhnout dětem, které se z nějakého důvodu nechtějí pouštět do sebeprezentace nebo tvoření, aby mi napsaly reflexi z té hodiny. Píší mi, co se na té hodině dělo, co pozorovaly, a i když jsem si od toho původně moc nesliboval, je to úžasné,“ popisuje. Jak vnímá současné děti? Co dělá proti vyhoření, a co by změnil na českém školství? Dočtete se v rozhovoru Barbory Vajsejtlové na webu Heroine.cz.
