Moje dcera šikanuje spolužačku, ta se kvůli ní bojí chodit do školy. Co dělat, když zjistíte, že je vaše dítě agresor
Každý rodič chce ve svém dítěti vidět jen to dobré. Jenže když pak zavolají ze školy, že ta sladká holčička nebo hodný kluk šikanuje spolužactvo, jsou rodiče konfrontování s povahovými stránkami dítěte, o kterých dosud neměli ani tušení. První reakcí je pochopitelně šok a popírání situace, následně je ale třeba se k záležitosti postavit čelem a pracovat spolu s dítětem na změně. Jak?
„Vždycky jsem si zakládala na tom, jak se dokážu postarat o rodinu a že jsem dobrá matka. Starší syn byl naprosto vzorné a bezproblémové dítě. Dcera je temperamentnější, ale taky s ní nebyly žádné velké problémy,“ říká Lenka, máma čtrnáctileté Natálie a šestnáctiletého Davida. Jednoho dne ale Lence zavolala matka Natáliiny spolužačky a obvinila Natálii, že její dceru šikanuje.
„Říkala, že Natálka její dceři před ostatními nadává, říká jí, že je tlustá, posmívá se jí. Její dcera nechce chodit do školy, a ještě ke všemu se začala řezat. Když jsem se Natálky přímo zeptala, nepopřela to. Měla jsem pocit, že jsem jako matka selhala. Bydlíme na malém městě a byla jsem přesvědčená, že se na mě všichni dívají jako na tu, která vychovala agresivní dítě, co ubližuje ostatním,“ svěřuje se Lenka v textu Barbory Vajsejtlové na webu Heroine.cz.
Situace se šikanou a kyberšikanou na českých školách není dobrá. Podle České školní inspekce řešilo v posledních letech šikanu 57 % základních a 63 % středních škol, což je nárůst oproti roku 2016, a kyberšikanu zaznamenala přibližně čtvrtina škol. Navíc se zdá, že stále častěji se mezi agresory objevují dívky, a rodiče o jejich chování většinou nemají ani ponětí. „Zatímco varovné příznaky šikany jsou velmi dobře prozkoumané a pojmenované u obětí šikany, u agresorů už tomu tak není. Neexistují vlastně žádné obecně platné varovné příznaky, které by vás upozornily na to, že vaše dítě ubližuje někomu jinému,“ upozorňuje Barbora Vajsejtlová.
Jak se zachovat, když k odhalení šikany dojde, radí psycholožka Lenka Kollerová: „Dítě a dospívající musí jasně rozumět tomu, že rodič jeho chování neschvaluje. Nicméně je opravdu hodně důležité, aby dítě zároveň pochopilo, že ho rodiče mají pořád rádi a jeho chování berou jako věc, která se dá změnit.“ Jak na to? Je vůbec možné nějak zpracovat vlastní šok a hněv? Co vůbec děti vede k tomu, aby ubližovaly ostatním? A prospěje dítěti, když se jeho rodiče budou vyhýbat spolupráci se školou? Dočtete se na webu Heroine.cz.
