Přes dvacet let dokazuje, že ženy umí vědu. Socioložka Marcela Linková je další Moje Heroine roku 2023

„Že se budu zabývat něčím, co má něco do činění s vědou, věděním a feminismem, mi začalo být jasné během vysoké školy. Jenže co by to mohlo být? Věděla jsem, že nechci do soukromé sféry ani do nezisku, chtěla jsem dělat vědu,“ popisuje své začátky Linková. „Brácha, který už pracoval v Sociologickém ústavu, mě nasměroval na Dr. Marii Čermákovou, která v roce 1990 založila a od té doby vedla oddělení Gender a sociologie. Musela ve mně něco vidět, protože na konci naší schůzky mi nabídla místo u sebe v oddělení. Tohle bylo poprvé, kdy Máša Čermáková sehrála v mém životě zásadní roli. Podruhé to bylo o rok později, v roce 2001, když získala grant od Ministerstva školství na vybudování Národního kontaktního centra – gender a věda. Nikdo jiný v oddělení to dělat nechtěl, pro mě to spojilo dohromady všechno, o čem jsem přemýšlela.“

„Někdy kolem roku 1985 naši dostali nápad přihlásit mě a bráchu na kurz angličtiny. Tenkrát to nedávalo úplně smysl, kde by to člověk za socialismu uplatnil? Možná hrálo roli to, že táta chtěl studovat anglistiku a historii, jenže by při přijímačkách v roce 1969 býval musel podepsat souhlas se vstupem vojsk. To neudělal. A tak jsem anglistiku vystudovala já. Naše první učebnice angličtiny, ve které vystupovala rodina Prokopových, byla plná stereotypů a mě to štvalo. Začala jsem je pak vnímat všude kolem.“ Feminismus se tak v Linkové začal formovat dřív, než ho vůbec uměla pojmenovat. Popírání ženské autority si všímala všude: od spolužáků, které iritovalo její zaměření na ženské autorky, až po šířící se pseudovědecké teorie o tom, že ženy mají menší mozek a jsou proto hloupější než muži.

Když v roce 2001 Linková začínala s NKC - Ženy a věda, profesoři a docenti jí psávali s údivem. Proč tohle téma vůbec řeší? „Ženy na techniku a přírodní vědy nemají buňky, tak proč je uměle tlačit někam, kam nechtějí? Podobně nemají zájem o vedoucí pozice, protože mají děti a pečují o rodinu. Žijeme ve svobodné společnosti a každý si může zvolit, co chce dělat. Nikdo nikomu v ničem ­nebrání,“ popisuje Linková tehdejší rozšířený společenský narativ. 

„­Bývalý premiér Miroslav Topolánek pak v roce 2007 během zahájení Roku rovných příležitostí prohlásil, že ‚žena se může svobodně rozhodnout děti nemít a pak jsem přesvědčen, že má stejné příležitosti uplatnění jako muž'. A naše následné výzkumy toto v různých obměnách prokazují ve výpovědích samotných vědců dodnes. Což nebrání tomu, aby se v akademickém prostředí držela představa, že nikdo přece nikoho nediskriminuje. Jenže diskriminuje,“ podotýká současná členka poradních a expertních orgánů v ČR a v Evropské komisi.

V současnosti Linková NKC - gender a věda vede už přes dvacet let. Zaměřuje se na sociologii genderových organizací, proměny systému výzkumu a vývoje a hodnocení vědecké práce z genderové perspektivy. 

„Vždycky je to týmová záležitost,“ říká. „Pracovat na tématu genderové rovnosti není vždy jednoduché, vysvětlujete dokola stejné věci, setkáváte se se stejnými protiargumenty, občas i útoky. Obrovská část té práce je emocionální, protože diskriminace a pocity nespravedlnosti jsou hluboké, etické záležitosti, které prožíváte s druhými. Aby to šlo dlouhodobě zvládat, musíte mít trpělivost a oporu v týmu, možnost spolehnout se na sebe navzájem. Navíc člověk se nenarodí s tím, že by se ve vědě cítil jako doma, je to neustálé vyjednávání sama se sebou. Já jsem měla v průběhu let neuvěřitelné štěstí na skvělé a motivované kolegyně, kterým stejně jako mně záleží na tom, aby věda fungovala férově. A stejně tak jsem měla díky evropským projektům úžasné mentorky, od kterých jsem se mohla učit.“

Partnerem ceny čtenářstva Moje Heroine je automobilka Škoda Auto.