E-shop Heroine: předplatná, Manuál pro moderní mámy, Heroine Premium

Doma jsou Vietnamky královny. Rodičům jsem v pubertě nabourávala jejich vidění světa, říká Vi Tranová

16. listopad 2023
17 887

V její kapele je prý něco ze Spice Girls: učí se společně rebelovat, řvát. Zpěvačka Huyen Vi Tranová je jednou polovinou holčičího hudebního uskupení Viah, které se nebojí rozbíjet předsudky. Sama Vi se s nimi přitom jako dcera imigrantů vyrovnává celý život. V rozhovoru pro Heroine.cz mluví o vietnamské identitě, zpěvu české hymny ve svátek demokracie i o tom, jak si skrze svoji „malou revoltu“ vybojovala zpátky své pravé jméno.

„Mně ze začátku stereotypy vadily dost, ale pak jsem jim začala rozumět,“ říká hudebnice Huyen Vi Tranová.Foto: Mischa Babel

Na výročí sametové revoluce letos na pražském Václavském náměstí zazpíváte českou hymnu. Těšíte se?

Když mi zavolal Adam Kaňa z Koncertu pro budoucnost s nabídkou, byla jsem hodně zaskočená. Uklidnil mě, že takhle to mají skoro všichni. A že mi může dát týden na rozmyšlenou. Ten týden jsem řešila hodně věcí – jednak je to velká výzva z hudebního hlediska, jednak mi to otevřelo některá dilemata spojená s identitou, do nichž jsem po letech znova zahučela. Od patnácti přemýšlím, jestli se cítím víc jako Češka, nebo Vietnamka. Z pohledu Vietnamky jsem uvažovala, jestli nebudu až moc na očích. A taky o tom, jestli to nebude pro české publikum provokace. Že to vážně vezmu, jsem se rozhodla až při druhém telefonátu. Sedmnáctý listopad je totiž krásný svátek a důvod k oslavě.

Jak tuhle příležitost vnímá vaše rodina?

Řekla jsem to na rodinné večeři. Pamatuju si, že se moje sestra trochu zhrozila. Má strach, aby to nevyvolalo nějakou vlnu reakcí. Mamka se tomu nejdřív zasmála, myslela si, že si dělám legraci. Nedávno jsme to téma otevřely znovu a ona reagovala jen poznámkou, že se mám teple obléct, protože tam asi bude zima. To je pro moje rodiče celkem typické. Asi to pro ně byla hodně překvapivá informace, myslím, že to ještě zpracovávají.

Kolem vietnamské komunity v Česku odjakživa panovala celá řada stereotypů. Předobraz první generace „banánových dětí“, mezi něž patříte, je pevně spojený s jedničkami ve škole, perfekcionismem. Cítila jste v dospívání tlak těmto představám dostát?

Ježíšmarjá, určitě. Ten tlak byl obrovský. Myslím, že za naší generací vysoko mířících, ambiciózních dětí jednoznačně stojí naši rodiče. Ti se snažili být trochu v pozadí, neupozorňovat na sebe. V  Česku se snažili hlavně zajistit materiální potřeby svým dětem: budovat jim základy, díky nimž pak mohou dosáhnout úspěchu. Vložili do nás svoje naděje a nesplněné ambice, které obětovali pro nás. Proto se snažíme být cílevědomí a tak trochu plnit sny právě našich rodičů.

Já osobně jsem to pociťovala extrémně. Mamka s tátou mi byli ochotní věnovat úplně cokoliv. Tvrdě dřeli na nižších pozicích, spořili. Šetřili mi, abych třeba mohla během střední školy na rok vycestovat do Londýna a studovat v zahraničí. Cokoliv jsem si umanula, hlavně ve spojitosti se vzděláváním a kroužky, v tom mi rodiče vyšli vstříc. Hodně mě podporovali právě i ve zpěvu, tancování.

Jak přijali to, že se zpěvem a tancováním živíte? Pro spoustu rodičů asi nebývá kariéra zpěvačky tím, co si vysní pro svého potomka.

Přemýšlím, jestli jsem s tím někdy přišla domů, nebo jsem si prostě tvrdohlavě šla za svým. Mamka se snažila moji touhu po uměleckém světě tlumit těmi kroužky. Asi doufala, že mi to bude stačit, že se vyřádím. To se spletla, protože já v tom naopak našla svůj vnitřní žár. Asi ve čtrnácti jsem skrze tanec a divadlo pochopila, že mě to hodně táhne k vystupování před lidmi. K hudbě jsem došla vlastně náhodou: zpívala jsem si v pokoji a jednoho dne jsem se impulzivně rozhodla přihlásit do Česko hledá SuperStar. Tam si mě vyhmátl producent Jirka Burian a pak už se to valilo jedno po druhém.

S Rosou jsem se potkala na workshopu a napadlo mě ji přizvat. Asi o půl roku později jsme si teprve začaly definovat, co přesně pro nás Viah je. V tu chvíli nám došlo, že téma ženství a emancipace je důležitou součástí kapely. Měly jsme tendence do hudby rapovat, učit se řvát.

Zároveň mám ale pořád vedlejší práci, plnou čísel a e-mailů. Pomáhá mi s pragmatickou otázkou financí, abych mohla být ve světě umění, aniž bych rychle vyhořela. Jsem ten typ, který potřebuje, aby ho něco drželo nohama na zemi. V tom taky vidím vliv svých rodičů.

Viah je čistě dívčím uskupením, přestože jeho složení se během let měnilo. Chtěla jste vytvořit holčičí kapelu, která bude bořit stereotypy?

Náš první koncert jsme jako Viah odehráli jen ve dvou s Jirkou Burianem. Došlo mi, že tohle složení, kdy je vepředu zpěvačka a vzadu producent, mi nevyhovuje – potřebovala jsem cítit mnohem víc propojení, sdílení. Nehledala jsem nezbytně holku. Prostě někoho, s kým by mi bylo dobře. S Rosou Malinskou jsem se potkala na workshopu v Divadle Archa a napadlo mě ji přizvat. Asi o půl roku později jsme si teprve začaly definovat, co přesně pro nás Viah vlastně je. V tu chvíli nám došlo, že téma ženství a emancipace je důležitou součástí kapely. Měly jsme tendence do hudby rapovat, řvát. Je v tom něco ze Spice Girls. V létě jsme začali hrát s hudebníkem Tomášem Martínkem, který se ale rád hodně schovává za nástroje, takže tím ten náš koncept není nijak narušený. Naopak nám pomáhá některé předem dané genderové pozice bořit.

Mluvíte o ženské síle a emancipaci. Představy o ženských a mužských rolích ve vietnamské kultuře vždy bývaly dost tradiční. Je v současnosti emancipace stále větší téma?

Postavení žen ve vietnamské komunitě je dost zajímavé. Role mužů a žen jsou hodně oddělené – můj táta třeba do teď nic neuvaří. Mamka denně přijde z práce, dá prát a začíná vařit. Táta hlavně vydělává, dělá rodině taxikáře, opravuje, takové ty klasické věci. Vietnamské ženy jsou ale v soukromí hodně rázné a domácnost mají pod palcem. Ty, které znám, jsou hodně sebevědomé a umějí delegovat. Všechno je čisté, v lednici klíčí bambusové výhonky, na balkoně rostou rajčata. Je neskutečné, jak to všechno zvládají. Češi si podle mě myslí, že Vietnamky jsou submisivní, protože máme tradičně hodně zakořeněné striktní oddělení toho, jaké jsme doma a jaké na veřejnosti. Navenek mohou Vietnamky vypadat tiše, ale ve skutečnosti jsou to naprosté šéfky a královny.

Představit se pravým jménem

Jsou stereotypy, s nimiž se musíte vypořádávat i teď?

S kamarádkou, divadelnicí Nhung Hong Dangovou, jsme asi v sedmnácti dělaly autorské dokumentární představení, které se jmenovalo A odkud jste doopravdy. Hodně mi to pomohlo. Poprvé jsme si společně naplno pojmenovaly to, co se na nás v českém prostředí valí a co z toho nám vlastně doopravdy vadí. Mně ze začátku stereotypy vadily dost, ale pak jsem jim začala rozumět. Ve škole za mnou chodili lidé, co se se mnou chtěli bavit třeba o asijském jídle. Otevírala se mezikulturní debata. Byli jsme první Vietnamci, co skutečně vyrůstali mezi českými dětmi. Navzájem jsme si na sebe zvykali, pronikalo to do konverzace poměrně přirozeně. Zpočátku jsem si moc neuvědomovala, že jsem jiná. Na střední jsem pak nevěděla, jak mám spolužákům svůj svět otevřít.

Už od školky mi všichni kolem říkali Viky: byl to takový můstek k české kultuře. V osmnácti jsem skrze Nhung, které okolí dřív říkalo Zuzanka, přišla na to, že mi to vlastně vadí. Že mám svoje skutečné jméno, které je mnohem kratší a sedí ke mně víc. Začala jsem mezi svými kamarády dělat takovou malou revoltu – nejsem Viky, jsem Vi.

Foto: Tuan Anh Le

Chápali vaši přátelé, proč najednou chcete, aby vás oslovovali jiným jménem?

Zpočátku to bylo trochu nepříjemné, i pro mě. Věděla jsem, že vždycky bude následovat rozhovor o tom, proč jsem to vlastně nechala zajít až sem. Proč jsem se tak sama představovala. U mých vrstevníků to ale nakonec bylo celkem jednoduché – občas mě někdo oslovil Viky ze zvyku, ale vzápětí se omluvil. Horší to bylo u učitelů, lidí ze starší generace. Ti měli někdy pocit, že jde jenom o nějaký pubertální vzdor, nebo se uráželi, že se moje oslovení musejí přeučit. V tuhle chvíli mě tak paradoxně oslovují sami moji rodiče. Nevím, jak jim to říct.

Jako spousta Vietnamců a Vietnamek jste v dětství trávila hodně času u české „tety“. Ovlivnilo tohle nějak váš vztah s rodiči a vnímání vlastní identity?

Za svoji tetu jsem hrozně vděčná. Kdybych ji neměla, úplně bych se ztrácela v základních kontextech českého dětství – že se pečou buchty, kouká se na večerníček. Doma jsme si pouštěli jenom vietnamskou televizi a americké filmy. Byli jsme taková normální vietnamská domácnost, což by bez tety znamenalo vyrůst v neprostupné bublině. Jasně, venku se potkáte s českými dospělými a naši měli pár českých kamarádů: doma jsme ale mluvili vietnamsky, chodili jsme často na jídlo do Sapy, ve špajzu jsme měli rýži, nudle a rýžový papír.

Teta se mnou třeba koukala na české filmy. Díky bohu za to, jinak bych některé narážky nechápala dodnes. I tak mám ale velké mezery. Zároveň ve mně hodně kultivovala touhu chodit ven, na procházky. Ve Vietnamu tohle neexistuje, ven se chodí za konkrétním cílem. Když jsme tam byli s rodinou na návštěvě, vždycky jsme někam dojeli autem, udělali jsme třicet kroků, společně jsme se vyfotili, udělali jsme stejných třicet kroků zpátky a jeli jsme pryč. S našimi jsme v dětství chodili hlavně do nákupních center. Tahle touha po přírodě je pro mě asi největší kulturní rozdíl. Jako náhradního rodiče jsem ji ale nikdy nebrala.

Za svoji tetu jsem hrozně vděčná. Kdybych ji neměla, úplně bych se ztrácela v základních kontextech českého dětství – že se pečou buchty, kouká se na večerníček. Doma jsme si pouštěli jenom vietnamskou televizi.

Jaký máte vztah k Vietnamu? Cítíte se zemí velkou sounáležitost, nebo je vám současný Vietnam trochu cizí?

Vůbec tam nejsem doma. Mluvím s přízvukem, jsem v cizím prostředí. Moje otázky identity jsou hodně navázané na Česko: k Vietnamu jsem si dlouho nacházela cestu. Když jsme tam loni v zimě jako rodina letěli, říkali jsme si se ségrou v letadle, kolik v nás ta návštěva zase vyvolá úzkostí. Připadá mi, že jsem tam před staršími příbuznými trochu v herecké roli, a některá témata raději úplně přecházím. Je to vždycky návštěva třeba na měsíc a je to strašně intenzivní, pořád se mě někdo na něco vyptává. Třetí týden už bývá dost náročný. Ve Vietnamu je zakořeněná obrovská úcta ke starším lidem. Občas kvůli tomu neumím reagovat na nastalé situace nebo otevírat nějaká témata.

Mezi dvěma kulturami

Pro týdeník Respekt jste v září 2021 napsala: „Moje sestra má kolem sebe mnohem větší partu mladých Vietnamců než já. Je jí dvacet, baví se s nimi takovým slangem, který je spíš mix češtiny a vietnamštiny. Je o pět let mladší a zažívá úplně jinou komunitu.“ Co všechno vrstevníci vaší sestry už v Česku prožívají jinak?

Když jsem byla v jejím věku, musela jsem společnost mladých Vietnamců a Vietnamek aktivně vyhledávat. Ani ve škole nás nebylo tolik: patřila jsem mezi první vietnamské děti, co se tu narodily, a rozprostřely jsme se různě po republice. Ségra měla ve třídě hned tři nebo čtyři další Vietnamce. Chodila na gympl blízko Sapy, takže to s partou měli hodně napojené na komunitu. Tím, že se aktivně vídali už zhruba od deseti let, si podle mě vyřešili otázky identity mnohem dřív. Získali bezpečný prostor, utvořili si vlastní slang. Vzniká tak ohromně zajímavá „mezikultura“. Moje první důležité vietnamské přátelství oproti tomu přišlo asi až v patnácti v taneční skupině.

Nebylo vám líto, že vy jste takovou partu neměla?

Se ségrou jsme si hodně blízké. Myslím, že když jsem řešila svoji největší krizi identity, prožívala ji do velké míry se mnou, i když byla malinká. Sama jsem se ptala na její stanoviska ohledně naší kultury, a musela to tak řešit už v dost nízkém věku. Neřekla bych proto, že by mi to bylo vyloženě líto, ačkoliv mě občas zamrzelo, že třeba vývoj vlastního slangu nemám a nebudu mít šanci zažít. Vlastně mě moc bavilo s jejími kamarády trávit čas, když to šlo. Byla to pro mě úplně jiná a fascinující zkušenost. Samozřejmě ale mezi kamarády nechcete mít neustále staršího sourozence.

Bylo dospívání vaší sestry jiné i proto, že jí rodiče dávali větší volnost?

Ségra myslím měla štěstí, že jsem byla tvrdohlavá. Hodně jsem rodičům nabourávala jejich vidění světa. Byla jsem první, kdo si musel vydobýt, abych směla zůstat přes noc u kamarádky na oslavě a podobně. Ségra věděla, že tohle bude mít vyřešené. Na druhou stranu měla vždycky jedničky, zatímco já byla flink, hlavně na gymplu. Snažila se jim, myslím, splnit ty představy, kterých jsem já nedostála. Je ohromně schopná a kariérně úspěšná. Nevím, jestli by taková byla, kdybych já tolik nerebelovala. Navzájem se vyvažujeme a rodiče jsou spokojení. Vím, že jsou nakonec opravdu hrdí na obě zároveň.

Koncert pro budoucnost 17. 11. 2023

Foto: Se svolením Koncertu pro budoucnost

Od 16.30 do 22 hodin se na Václavském náměstí v Praze vystřídají desítky umělců i zástupců občanské společnosti, aby uctili a oslavili demokratické hodnoty. Vystoupí Bára Poláková, Aneta Langerová, Vladimir 518 feat. Sifon, Igor Orozovič, kapely Pilot, Buty či Dunaj.

Modlitbu pro Martu zazpívá Adam Pavlovčin alias ADONXS, vítěz slovenské SuperStar 2021. Českou hymnu uslyšíme v podání zpěvačky, hudební producentky, performerky a DJky s vietnamskými kořeny Vi Tranové, frontmanky kapely Viah.

Mezi potvrzenými řečníky jsou například herec Jan Cina, kněz Tomáš Halík, zápasník Jiří Procházka, architektka Eva Jiřičná, odbornice na oblast Blízkého východu Irena Kalhousová a spoluzakladatel Občanského fóra Ivan Gabal.

Koncert je stejně jako každý rok otevřený naprosto všem a zdarma. Podrobný program najdete zde.

Aktuální číslo

  • Kulturní války režisérky Barbary Herz
  • Může být matka dobrý „vědec“?
  • Jak vychovat odolné děti
  • Rodičovská půl na půl 
Popup se zavře za 8s