Hudba je jako zbraň, říká zpěvačka Alina Pash. Rebelku z ukrajinské vsi pravidla nebaví

Při poslechu vaší hudby jsem často narážela na slovo bitanga. Rusínsky to znamená něco jako rebelka. Jak tahle přezdívka vznikla a co pro vás znamená?

To byl pro mě začátek všeho. Občas mi tak říkával můj děda, když jsem zlobila. Ta přezdívka se mi ale vlastně moc líbila, protože v sobě mám kus rebelky a ráda překvapuju. Připadá mi, že pokud tuhle postavu uvnitř máme, měli bychom ji využít k něčemu dobrému. Chtěla jsem být bitangou hudebního průmyslu a zejména toho ukrajinského, protože mi připadalo, že v něm nemáme moc lidí, kteří jsou ochotni experimentovat a dělat něco nového. A to včetně věcí, které mohou být pro určitou část publika nepříjemné a otevírají nová témata. Proto jsem tuhle nálepku přijala a začala dělat hudbu v novém stylu, který kombinuje tradiční ukrajinské rytmy s progresivnějšími styly, jako je R&B, hip hop, EDM nebo elektronická hudba. Neumím se zařadit do jedné škatulky, ale když už musím, říkám své muzice future folk hop. Míchám v ní dohromady také své ukrajinské, rusínské, židovské a rumunské kořeny: chci je všechny ukázat, dát jim prostor. K tomu je hudba skvělým prostředkem.

Čím jste v průběhu své kariéry nejvíc překvapila samu sebe?

Samu sebe překvapuju neustále – nebo se o to alespoň snažím. Jsem pořád trochu zvědavé dítě. Ráda zkouším nové věci. Právě jsem v jednom z největších měst na světě (Alina byla v době rozhovoru pracovně v Los Angeles, pozn. red.), které je plné kreativních osobností, a je pro mě teď velkou výzvou nacházet svoje múzy a lidi, s nimiž bych ráda v budoucnu spolupracovala. Samotnou mě to překvapuje. Když si vzpomenu na tu malou holku z vesničky na Ukrajině, kterou jsem bývala, určitě by byla v šoku, že jsem v LA a dělám muziku. Že jsem na to měla „koule“. Ty ostatně museli loni získat úplně všichni Ukrajinci, což mě také neustále překvapuje v pozitivním slova smyslu. Myslím hlavně všechny umělce, kteří pořád tvoří, válce navzdory. Samozřejmě to teď není na Ukrajině prioritou, ale lidé hudbu, umění a zábavu potřebují.

Určitě. Připadá mi, že ženy škatulkujeme do předem připravených kategorií, v nichž se mají nějak chovat a nějak vypadat. Raperky musejí být takové a takové, protože takhle se to dělá. Podle mě ale budoucnost hudby leží v prolínání různých přístupů a žánrů a ve vytváření něčeho čerstvého. Baví mě taky míchat jazyky: na začátku jsem slýchala názory o tom, že přece nemůžu zpívat jedno slovo ukrajinsky a další anglicky, protože se to tak nedělá. Podle koho? Nepadne vám to do vkusu? Je mi líto, ale nemáme podobný vkus. Pravidla mě nebaví, ráda je porušuju. Občas se ale vážně cítím jako pravá raperka a dělám u mikrofonu bláznivé věci.

Vyrostla jste v malé vesnici v Karpatech a často zdůrazňujete, jak moc vás ovlivnily tamní tradice a folklor. Vybavíte si z dětství nějaké legendy nebo zvyky, které byly pro vaši uměleckou dráhu důležité?

V Karpatech najdete roztodivnou směsici vlivů a kultur. Žijí tam Ukrajinci, Rusíni a Rumuni. Vyrostla jsem na tajemných transylvánských legendách o upírech a šamanských rituálech. V dětství jsem slýchala hodně pověstí a příběhů: ve své hudbě se je teď snažím vyprávět. Báje mám ráda i nyní, když už jsem dospělá. Chci, aby moje muzika byla pro děti i pro dospělé, a pověsti jsou toho součástí. Folková hudba může být „tmelem“, který lidi pojí dohromady. Rap a pop jsem si vypůjčila odjinud – tradiční ukrajinské rytmy jsou ale skutečně „moje“, žijí v mém nitru. Jsem šťastná, že mi moje rodina prokazovala lásku tím, že mi předávala ukrajinskou kulturu. Přijde mi krásné se o to podělit s dalšími lidmi. Zrovna včera jsem šla na večeři do brazilské restaurace: její majitelka ji vyzdobila tradičními figurkami z papírmašé a malbami. Jejím prostřednictvím jsem se mohla dotknout brazilské kultury. To se mi moc líbí a chci dělat totéž s mou vlastní kulturou.

Ukázat ukrajinskou kulturu v plné kráse je v současnosti důležitější než kdy dřív. Na veřejnosti se hodně zasazujete o podporu Ukrajiny a otevřeně kritizujete ruskou invazi. Co byste chtěla, aby se v této době vaši posluchači o Ukrajině dozvěděli?

Loňský rok byl pro nás Ukrajince poslední kapkou. Skutečný začátek agrese byl už v roce 2014, ačkoliv období do února 2022 bylo plné propagandy a lží. Jsme pořád hodně mladá země, přestože naše kořeny sahají hluboko. Svobodu jsme ale poznali teprve před třiceti lety. Připadá mi, že se pořád utvrzujeme v našich hodnotách, abychom mohli být silným státem, plným lásky. Srdce světa teď bije na Ukrajině. Dotýkají se mě všechny ty příběhy lidí, kteří jsou na frontě a agresi prožívají přímo, jelikož se na Ukrajinu stále vracím a vystupuji tam na koncertech a festivalech.

Žijeme v digitálním světě – myslím, že umělci a influenceři mohou být ve válce ohromně důležití, jelikož šíří zprávy o skutečném stavu věcí. Umění je jako zbraň, která slouží k tomu, aby se lidé probudili a viděli pravdu. Minulý rok byl pro mě velmi náročný. Bylo těžké si vůbec udržet produkční tým. Děláme to ale pro demokracii, ne pro byznys. Myslím, že bychom si měli uvědomit, že jako společnost jsme na prahu obrovské změny, a to i díky Ukrajině. Chci, aby lidé věděli, že podpora světové komunity pro nás Ukrajince hodně znamená. Nechceme zničit ruský národ. Chceme jen spravedlnost.

V písni Shadows of Forgotten Ancestors zpíváte: „Pamatujte na své předky, ale pište své vlastní dějiny.“ Jak myslíte, že současnou ukrajinskou realitu jednou budou vnímat naši potomci?

Naše děti už jsou úplně jiné, než jsme byli my. Svůj první mobil jsem dostala v sedmé třídě: dnešní děti se s nimi začínají učit, když jsou staré teprve pár měsíců. Jediný způsob, jak je ovlivnit do budoucna, je předávat jim naše hodnoty a zkušenosti už od útlého věku. Musíme k nim být upřímní a vysvětlovat jim události tak, jak se doopravdy staly. Jinak se bude historie opakovat. K tomu na Ukrajině došlo už mnohokrát a většinou to vyústí v krev na naší půdě. To musí skončit.

V té písni jsem chtěla vykřičet do světa, že my Ukrajinci existujeme a máme sílu psát naše vlastní dějiny. Eurovize, na níž jsem píseň zazpívala, proběhla v době, kdy už jsme ze všech stran slýchali zprávy o tancích. K napadení tou dobou ale ještě nedošlo. Něco ve mně si dokonce přálo, aby se to už stalo a Rusko alespoň přestalo lhát o tom, co se chystá udělat. Myslím, že lidé budou v budoucnu vnímat to ohromné množství strachu a zmatení, které teď prožíváme, ale zároveň se jim na základě tohoto strachu podaří společně vybudovat hlubší komunitu. Mám jedenáct synovců a neteří, a když je vidím, naplňují mě nadějí, že z této situace nakonec vzejde něco pozitivního.

Ano, jako malá jsem ho také sledovala.

No vidíte. Mě odjakživa fascinují kouzelníci, cokoliv čarodějného a tajemného, třeba série o Harry Potterovi, filmy Tima Burtona nebo Addamsova rodina. V jedné divadelní adaptaci jsem dokonce hrála Morticiu. Moc se mi líbí hra se světlem a stíny v našem světě a v každém z nás, protože si v sobě všichni neseme kousek temnoty. Čarodějnice tyhle aspekty uměly vybalancovat, což mi připadá velice lidské. Moje rodina je protkaná osudy silných žen, jako je moje matka a babička. Viděla jsem v nich nejen bojovnice, ale také čarodějky. Maminka je vizážistka a kadeřnice. To, co dělá, je pro mě magie: díky jejímu talentu se ženy vidí krásné. Občas jsem byla u toho, když upravovala nevěsty ve svatební den, a ony na konci začaly plakat, protože si takhle krásné ještě nikdy nepřipadaly. Tohle chápání čarodějnictví chci odvyprávět, a ženy tím inspirovat.

Brzy vám bude třicet let. Kolem tohoto milníku udržujeme ve společnosti určitou mytologii, zejména v případě žen: řada z nás se začíná obávat stárnutí a zvenčí k nám přicházejí více či méně skryté signály, jež nás přesvědčují o tom, že ztrácet mládí znamená ztrácet jako žena hodnotu. Jak to vnímáte vy?

Připadá mi, že pro mě všechno teprve začíná. Předtím jsem chodila do školy, na vysokou, začínala jsem kariéru a hledala jsem samu sebe. Až teď se mi podařilo v životě najít rovnováhu. Když jsem vyrůstala v naší vesnici, bylo stigma být třicetiletou svobodnou ženou. „Co je s ní špatně?“ V současnosti je to úplně jinak. Hodně se o sebe starám – miluju například cvičení jógy – a cítím se dobře ve svém těle. Vrásky ani pupínky mě netrápí. Když jste trochu starší, zmoudříte a můžete začít doopravdy milovat sebe samu. Je důležité nepřestat růst a být pořád zvědavá. Mám před sebou ještě mateřství, na které se moc těším, až to jednoho dne přijde. Je kolem nás tolik skvělých žen, které jsou krásné a zajímavé v každém věku, a vím, že můžu být jednou z nich. Udělám si to ale po svém. Jako vždycky.

Zpěvačka Alina Pash vystoupí 11. dubna v pražském Café v lese.