Říkej mi cikánko, zní to tak bohémsky. Jenže i laskavý stereotyp zůstává stereotypem

34 284 | Jana Patočková | 24. 8. 2020 | 39 komentářů | Síla slov

Před pár dny zveřejnila influencerka, kuchařka a ambasadorka pozitivních vibrací Kamu post, kde použila slovní spojení „bordel jak u cigánů“. Po lavině reakcí pak slovní spojení smazala a zveřejnila příspěvek navazující, který měl použití rasistického stereotypu omluvit a zasadit do kontextu. Možná, že jde jen o projev vrcholící okurkové sezóny, ale možná je to také krásný příklad toho, jak drobné a zdánlivě nevinné stereotypy fungují, a jak jsou hluboce zakořeněné napříč společností v naší každodennosti.

Shutterstock

Se stereotypy žijeme a potkáváme se celý život. Některé nemusí být na první pohled vůbec zřejmé a o to větší paseku můžou způsobit. A když ne paseku, tak neustálé přešlapování na místě. Používáním zastaralých, otřepaných stereotypů, které vznikaly se subtilním podtextem společenské nenávisti, strachu z druhého, z neschopnosti systémově řešit a místo toho systematicky utiskovat, si žádnou lepší budoucnost nevybudujeme.

Stejně jako Kamu možná většina z nás takové stereotypy, mě nevyjímaje, používá nebo používala v laskavém kontextu. Byly nám předané výchovou doma, ve škole, médii, možná někým, koho jsme ve formativním věku považovali za nezpochybnitelnou autoritu. Výsledkem je pak „humorná nadsázka“, kterou použila Kamu, když napsala, že mají „bordel jako u cigánů“, a v následném příspěvku ji završila hromadou privilegovaných postřehů o tom, že ona sama je takovou „cikánkou“, protože ráda tančí, vykládá karty, kočuje a je bohémka. Ale může to být třeba i oblíbené slovní spojení „a vy snad máte doma černocha, že nezavíráš dveře?“.

My to nemyslíme špatně!

V komentářích pod zmiňovaným příspěvkem se to hemží postřehy, které adresují „šílenou dobu přehnané korektnosti“, a úvahami nad tím, že bychom se všichni měli podívat do Chanova a dalších vyloučených lokalit, abychom si uvědomili, že to všechno prostě a jednoduše pravda je. Korektnosti navzdory. A přitom by stačilo vstoupit za zrcadlo a překročit vlastní umíněnou privilegovanost.

Respektovat druhého neznamená zjednodušovat ani ve jménu laskavosti nebo humoru.

Překročit romantizaci, která po staletí objímá etnikum, se kterým sdílíme životní prostor bohužel velice asymetricky. Jsme to my, většina, kdo dlouhodobě tvoří a vymezuje životní prostor menšiny, kterou jsme se nenaučili respektovat natolik, abychom se byli schopní odpoutat od obrázku kartářky s křišťálovou koulí nebo dávky pobírajících budižkničemů z roztřískaných ubytoven (které jim častokrát za nemalý peníz pronajímá soukromník příslušící k většině).

Respektovat druhého neznamená zjednodušovat ani ve jménu laskavosti nebo humoru, protože nakonec tak můžeme všichni dopadnout jako Václav Klaus mladší, který v den výročí romské genocidy zveřejnil na svém facebookovém profilu vtip, který tematizuje menší gramotnost romských školáků. Prý nešlo o rasismus, ale o tzv. učitelský vtip. Moc jsem se nezasmála a těšit mě může jedině to, že mám sama školu za sebou a nemám dítě, které bych do ní posílala. Představa, že tohle je „humor“ kantorů, kteří mají formovat myšlení a vzorce chování malých dětí, je všechno, jen ne humorná. Všichni jsou si sice rovni, ale startovní podmínky zas tak rovné nemáme. Nebo snad ano, Václave?

Proč říkat Rom

Když se Romové na počátku minulého tisíciletí objevili v byzantské říši a o dvě století později i ve střední Evropě, nevědělo se, kdo jsou a odkud pocházejí. V některých zemích byli mylně ztotožňováni s maloasijskou sektou athingani, z čehož vzniklo označení zigeuner (německy), cygan (v různých slovanských jazycích), tsigane (ve francouzštině) apod. Přetrvávající konflikty mezi majoritními společnostmi a etnickou minoritou Romů přidávaly postupně apelativu „cikán“ hanlivý nádech. Proto se Romové od tohoto urážlivého označení distancují a dávají přednost svému etnickému jménu Rom.

V dobách asimilátorské politiky bylo etnonymum Rom považováno za symbol etnoemancipačních snah, proto se nesmělo používat (kromě krátkého období Pražského jara, kdy vznikla 1. zastupitelská organizace Romů, která byla v roce 1973 násilně rozpuštěna). Komunistická ideologie stanovila, že Romové jsou sociální skupina, jejíž etnikum má co nejdříve zaniknout, a v souladu s touto doktrínou byl Romům určen název „občané cikánského původu“.

(Zdroj: Elena Lacková: Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou)

Já vím, Kamu to přece myslela dobře (jak to myslel VKML nechám na vás). U ženy s tak velkou platformou a dosahem, která sama zmiňuje váhu a důležitost slov, by však právě volba slovníku a citlivost v proklamovaném duchu „pozitivních vibes“ měla být na prvním místě. Jinak to celé navíc může působit jako příklad tzv. „performative wokeness“, tedy využití trendující sociální kauzy (například používání hashtagu #blm a podobně) ke sledování vlastních marketingových cílů nebo prostě pro lepší pocit z toho, že jedním postem na Instagramu nastolíme světový mír a máme splněno.

Moje kultura není tvůj kostým

Příkladů toho, jak může vypadat laskavý a zažitý stereotyp, je spousta. Stačí se podívat na blackface v novácké show Tvoje tvář má známý hlas, kde celebrity zpívají a tančí natónované dohněda, aby vyvolaly iluzi afroamerických hvězd populární hudby. To se může zdát jako roztomilý, nikomu neubližující anachronismus, ale co to říká o naší společnosti, když využívá styl pokleslé zábavy historicky spojený s rasismem vůči perzekuované černošské komunitě v USA?

Jistě, nejsme v USA a dědictví kolonialismu v Česku není tak silné téma. Ale pořád to není důvod pro podporu stereotypu, který vznikal v kontextu potupy utlačovaných pro pobavení bílé většiny. Osobně bych se radši vrátila k hezké české estrádní tradici hereckých scének Felixe Holzmanna, tanečních čísel z Noci na Karlštejně nebo vykládání frků á la Zlatá mříž, ovšem bez rasistických vtipů a krému na boty napatlaného na obličeje zúčastněných.

Subtilnější variantou stereotypizování a laskavého rasismu je kulturní apropriace. Pro příklad nemusíme chodit daleko ani zapínat televizi. Stačí se opět mrknout na omluvný příspěvek Kamu, kde skotačí na večírku s dalšími hosty v penízkových sukních, s křišťálovou koulí, popřípadě s přítelem převlečeným za „cikánského krále“.

Pokud našinec doteď kroutil hlavou nad „hyperkorektní dobou“ při sledování zámořských debat nad nevhodností indiánských čelenek na módních přehlídkách, tak teď se mu dostává tuzemského ekvivalentu. Podobné večírky v „cikánském stylu“ nejsou totiž ničím jiným než romantickým exotizováním kultury etnika, které odnepaměti vytlačujeme na okraj (často právě za to, co si dnes tak idealizujeme, jako je kočování nebo tradiční rituály). A ani na tom okraji mu ne a ne dát pokoj.

Už jste někdy zažili večírek, kde by se všichni převlékali za Židy v jarmulkách, lepili si pejzy a velké nosy?

Já vím, Kamu to myslela dobře, ale dělat si karnevalovou fiestu v kostýmech etnika, na kterém se podepsal holokaust a následně nucená asimilace, tedy přizpůsobení Romů na „řádné pracující občany“ s veškerým potlačením jejich etnické identity, mi připadá nevkusné. Už jste někdy zažili večírek, kde by se všichni převlékali za Židy v jarmulkách, lepili si pejzy a velké nosy? Tak v čem je tohle oslnění „romantickými bohémy z maringotek“ jiné? Proč nám nestačí si prostě sednout a něco si o jejich historii přečíst? Nebo si zajet na každoroční sousedský Ghettofest v Brně, kde se můžeme podívat na romské tradiční soubory, rap i diskotéku, aniž bychom se museli převlékat za tajemné kočovníky jako z Babičky Boženy Němcové.

Co nás ve škole neučili

O výuce romských dějin a kultury ve školách se vedou odborné i laické diskuze nejen v návaznosti na hnutí Black Lives Matter. „Zařazení romských dějin do kurikula je zdůvodněno v Rámcovém vzdělávacím programu pro základní vzdělávání, především v rámci průřezového tématu Multikulturní výchova. Barbora Šedivá ve své diplomové práci mapovala mírné zlepšení pokrytí romských dějin v učebnicích dějepisu, ale také přetrvávající nezájem škol tuto část historie učit. To se podepisuje i na znalostech žáků, které jsou ve faktografii romských dějin velmi omezené. Navíc, žáci v dotazníkovém šetření odpovídali, že by se romské dějiny podle nich neměly učit. Vzorek žáků a škol není reprezentativní a popisuje jen výsek,“ píše server Eduin.

Tip na čtení

Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou

Elena Lacková a Milena Hubschnannová, Triáda 1997.

Elena Lacková (1921–2003) byla první romská československá spisovatelka a první Romka s titulem z Karlovy univerzity. Její autobiografické vyprávění pokrývá takřka celé 20. století z pohledu ženy, která se narodila ve slovenské romské osadě. Sleduje rodinné a sousedské příběhy na pozadí ubíhajících dějin a dává nám nahlédnout do pozoruhodného, nepochopeného světa Romů, jejich tradic a soužití s většinovou společností. Zvláště silně v knize fungují osobní reflexe autorky jakožto vzdělané Romky, která se v rámci nejrůznějších socialistických programů podílí na asimilaci a sama bojuje za vlastní víru a přesvědčení.

Šedivá ve zmíněné diplomové práci píše, že „… chceme-li z pozice majoritní společnosti pochopit dnešní situaci a postavení Romů ve společnosti, musíme se seznámit s tím, co tuto situaci ovlivňovalo a vytvářelo v minulosti. Jen tak můžeme vytvářet demokratické a tolerantní prostředí. Zároveň by měl být romským žákům poskytnut prostor pro poznání vlastních dějin, aby si mohli vytvářet zdravé sebevědomí vůči vlastní etnické identitě, které je důležitým předpokladem pro zlepšení společenského postavení Romů.“ A já se usilovně snažím vzpomenout, jestli jsem kdy slyšela na základní nebo střední škole zmínku o Romech.

Nevybaví se mi z hodin dějepisu, natož třeba z hodin literatury ani společenských věd. Možná i proto jsem se o Romech a jejich historii a kultuře nejvíc dozvěděla až ve svých dvaatřiceti letech při návštěvě Muzea romské kultury, které funguje od roku 1991 v Brně na Cejlu. Do té doby ani ťuk. Při chybějícím vzdělání se pak nelze divit, že naše vnímání Romů je vrstvení stereotypu za stereotypem.

Odraz dobového vnímání

Dobře míněná pořekadla podobná těm proneseným bez zlého úmyslu kuchařskou influencerkou odráží celospolečenský kontext. Nejde tu ani tak o Kamu, jako o nás všechny. A proto je taky dobře, že se její vyjádření setkalo s kritikou. Nakonec je to vlastně skvělá zpráva. Kdo by před pár lety řekl, že jeden laskavý stereotyp na českých sociálních sítích vyvolá diskuzi, byť jen v určité bublině?

Nefandím přísným odsudkům, ale spíš debatám a hlavně vzdělávání. A jak zmiňuje i sama Kamu, slova jsou důležitá, jelikož popisují a tvoří naši realitu. A tak věřím, že podobné bouře, byť jen na sociálních sítích, by nás mohly posunout k přijetí systémových změn, například ve školství. A že jednou se moje děti na hodinách dějepisu na rozdíl ode mě dozvědí, kdo byl Josef Serinek.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Nora Fridrichová Nora Fridrichová je výraznou televizní osobností, ale také ženou, která pomáhá jiným ženám. Třetím rokem podporuje samoživitelky: Pořádá sbírky na nákupy potravin, zorganizovala sbírku oblečení i charitativní knižní bazar. Do konce roku pošle samoživitelkám nákupy potravin v hodnotě čtyř milionů korun a počítače za dva miliony.
  • Volnost, rovnost, orgasmus Co potřebujeme k tomu, abychom si víc užili sex? Proč je tak důležitá genderová rovnost? Když budou nerovnosti mezi ženami a muži příliš velké, nebude mít dobrý sex prostě nikdo. Rozhovor se socioložkou Kateřinou Liškovou vedla Anna Urbanová.
  • Zpomalte, dokud je čas Všechno zvládla a pak padla aneb výkon jako modla dnešní doby. Ženy se kvůli trojboji „homeoffice, online škola, domácnost“ zapojily do závodu, který nelze vyhrát. Ilona Kleníková se zamýšlí nad tím, proč po nás doba žádá takové vypětí a co by se mělo změnit. „Mnoho lidí zjistilo, že když si neudělají čas na to, aby jim bylo dobře, budou si na sebe muset udělat čas, až jim bude špatně,“ píše a radí: „Zpomalte, dokud je čas.“
  • Women power v ulicích Minsku Protesty proti Lukašenkovu režimu v Bělorusku trvají už třetí měsíc. Jejich symbolem se staly sobotní průvody žen v bílém s květinami v rukou. Redakce Heroine se spojila s běloruskou novinářkou a fotografkou D. V. a získala od ní exkluzivní reportážní fotografie z demonstrací a také velmi niterný rozhovor, který přerušilo zadržení a výslech… Kvůli bezpečnostní situaci v zemi se redakce Heroine rozhodla nezveřejnit celé jméno naší běloruské spolupracovnice.
  • Kámasútra pro vozíčkáře Centrum Paraple nedávno vydalo knihu Ano, můžeme se skvělými ilustracemi od Toy Box a my jsme se ptali jedné z jejích autorek, ergoterapeutky Ivy Hradilové, na detaily její profese. Jak pomáhá lidem po poškození míchy zapojit se zpět do sexuálního života? Jaká tabu okolo sexu na vozejku přetrvávají? Dozvíte se i spoustu dalších věcí, které vás nejspíš také zajímají, ale styděli jste se zeptat.

…a mnohem víc! Kupte si číslo do schránky (poštovné platíme my), předplaťte si nás.

Jana Patočková

Vystudovala teorii módy na univerzitě La Sapienza. Psala mimo jiné pro Vice, Glanc, Respekt a ČRo Radio Wave. Copywriterka. Spoluzakladatelka blogu Vývařovna.com,... Další články.

Celkem 39 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Umfa | 24. 8. 2020 | 10:27

Na tohle jsem slyšel pěkný aforismus: Až bude rasismus bude definitivně vymýcen, poznáme to podle toho, že řekneme cikánovi (v originálu Afroameričanovi) rasistický vtip a on se neurazí :-) Do té doby to beru tak, že všichni kdo se nad tím pohoršují, jsou tak trochu latentní rasisté :D

+49
Reagovat

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Jana | 25. 8. 2020 | 14:14

Super článek. K pochopení toho, co v něm zaznívá bude ale asi česká společnost potřebovat následujících 20 let a to se považuji za optimistku.

-13
Reagovat

Naše další projekty

Peníze

Stravenkový paušál startuje. Takhle zvýší výplatu

Jak si může přilepšit zaměstnanec s průměrnou mzdou, který doteď neměl žádné benefity, když mu firma nabídne stravenkový paušál? A jak se...

Peníze

Nejste online, připlatíte si. Diskriminace seniorů?

Zapomeňte radši na tragikomický plán vlády, že se lidé starší 80 let mají registrovat k očkování hlavně přes internet a dva PINy. V jiných...

Finmag

Když se skáče po mrtvole. Střídání v Bílém domě provází pachuť pomsty

Říká se, že vítězům sluší velkorysost. Platí ale i to, že vítěz, který bere všechno, potřebuje zničit své minulé soupeře. Lepší je ho zašlapat...

Finmag

Očkujeme s Babišem

Lidi neblázněte, všechno funguje skvěle. A jestli ne, můžete za to vy.