Kdo zdědí účty, profily a dokumenty? Digitální pozůstalost řeší málokdo, v závětích běžně chybí

Dědictví
Pozůstalost
Smrt
Kateřina Zemanová
| 21. 9. 2022 | 5 komentářů | 2 415
Kdo zdědí účty, profily a dokumenty? Digitální pozůstalost řeší málokdo, v závětích běžně chybí
Zdroj: Shutterstock

Žijeme online. Sdílíme, stahujeme, nakupujeme, komunikujeme. Každým kliknutím na internetu si budujeme digitální identitu. Na digitální pozůstalost už ale myslí málokdo. Koho pověřit, co radši smazat, jak zabezpečit děti a co je potřeba udělat úplně na začátku?

Všechny aktivity, které v digitálním prostoru provozujeme – ať už je to posílání e-mailů, hledání restaurace na večer, sdílení fotografií s přáteli, nebo sledování oblíbeného seriálu – trousí do virtuálního světa digitální drobky naší duše. Vytváříme tak své digitální já. Výzkumnice Debra Bassett z katedry sociologie Warwické univerzity poukazuje na to, že čím více se ve světě jedniček a nul pohybujeme, tím se naše digitální já stává věrnější reprezentací toho reálného. Čím je náš život ve virtuálním světě bohatší, tím více se promítá do naší digitální pozůstalosti. A i tu je možné dědit.  

Poslední digitální vůle

Co všechno vlastně do digitální pozůstalosti spadá? Kromě kryptoměn, zůstatků v online platebních systémech, softwarových licencí či NFT děl, které mají vyčíslitelnou peněžní hodnotu, to jsou i nejrůznější statky s hodnotou spíše sentimentální. Mezi ně patří nejen dokumenty, fotografie a videa, ale také e-mailové účty a korespondence nebo webové domény, elektronické knihy, zakoupené filmy a hudba. „V České republice vůbec není běžné, že by se lidé starali o svou digitální pozůstalost. Nejčastější formát nakládání s dědictvím je zákonná dědická posloupnost. Řízení tedy probíhá zpravidla bez poslední vůle,“ přibližuje advokát Petr Kučera z advokátní kanceláře Blockchain Legal, která se digitálními technologiemi zabývá.

K datům může být někdy poněkud složité se dostat, nehledě na to, že o nich pozůstalí nemusejí ani tušit. I v České republice však lze využít služby Digitálních havranů. Ti nabízejí kompletní analýzu počítače zesnulého, která prozradí, kde měl dotyčný účty a jaká data se v jeho počítači našla. Pozůstalí se pak mohou rozhodnout, jak s nimi naložit. 

Co když ale dotyčný nechtěl, aby se po jeho smrti na internetu potulovaly kousky jeho digitální duše? Jde naše digitální identita smazat úplně? „Záleží na tom, jak je digitální stopa tlustá,“ tvrdí advokát Petr Kučera. „Teoreticky data smazat lze, prakticky si myslím, že jen velmi těžko. Pokud člověk nežije na opuštěném ostrově, je zapsaný minimálně ve státních databázích. Svou digitální stopu však můžeme sami omezit například tím, co dáváme na sociální sítě a jaké informace o sobě zveřejňujeme,“ vypočítává a dodává, že v tomto ohledu může pomoci i GDPR. Díky němu můžeme po poskytovateli služeb žádat vymazání svých osobních údajů. I vlastníkem práv k fotografiím nebo videím na sociálních sítích jsme stále my sami – a po naší smrti dědicové.

Po smrti, ale online

Mámě bylo sedmdesát let, používala jenom Facebook a e-mailovou schránku. Štěstí bylo, že jsme s tátou měli k obojímu přístup, neměla to nijak speciálně zaheslované,“ vzpomíná manažerka Štěpánka. „Věděli jsme, že si v počítači připravila parte, ale ani ji nenapadlo, že bude potřeba řešit také facebookový účet.“ 

Štěpánka situaci s osamělým profilem vyřešila docela nestandardně. Oznámila na něm, že je její maminka po smrti. Poté se ale prostřednictvím matčina profilu hodně přátel začalo obracet na jejího otce, protože ten žádný profil na Facebooku neměl. Štěpánka proto účet přejmenovala a začal ho využívat otec. „Ulevilo se mi, že profil nemusím smazat ani nijak uzavírat. Je mi ale jasné, že se za nějaký čas do této situace dostanu znovu a budu se s tím muset nějak vypořádat.“

Když člověk zemře a jeho neaktivní účet na sociálních sítích nikdo neřeší, mohou se data i digitální identita velmi snadno stát cílem hackerů nebo podvodníků. Facebook ani další firmy neaktivní účty samy od sebe rozhodně nesmažou. Není tedy ideální nechávat je jen tak napospas virtuálnímu světu. 

Nesmíme zapomenout, že sociální sítě navždycky pozměnily způsob truchlení. Okruh lidí, kteří pozůstalým kondolují, se může výrazně rozrůst. Ne všichni však prožívají ztrátu blízkého stejně. Někomu to, že dotyčného stále vídá na sítích, může otevírat staré rány, někomu pomáhá, že lze touto cestou oslovit pozůstalé nebo na aktivní „zdi“ vidí, že netruchlí sám. „Důležité je, aby pozůstalí měli ve svých rukou, kdy a jak se na ně vzpomínky vynořují,“ zdůrazňuje sociální pracovnice Petra Černá z poradny Cesta domů. 

Celý proces truchlení přirovnává ke hře Tetris. Pokud ze skládačky vypadne důležitý dílek, musíme přeskládat celý život. „Když ovšem ze sítí pořád chodí připomínky, že dotyčný zemřel, může to tento proces znesnadňovat. O zemřelém nemůžeme přemýšlet, jako by pořád ještě žil. Potřebujeme projít procesem, který nám umožní, abychom se k němu začali vztahovat jinak,“ vysvětluje Černá. 

Jak mohu svoje účty ošetřit pro případ smrti?

  • U facebookového účtu si mohu dopředu určit, co chci, aby se s účtem stalo po mé smrti. Mohu ho buď nechat zvěčnit, nebo nechat smazat.
  • U účtů na Googlu se také mohu rozhodnout, co se stane s dlouho neaktivním účtem – buď se všechna data automaticky smažou, nebo k nim získá přístup pověřená osoba.
  • Instagram zatím na rozdíl od Facebooku neumožňuje pověřit blízkou osobu, aby se o mou zvěčněnou stránku starala. „Zvěčnit se“ ovšem jde i na Instagramu, účet je také možné smazat – po poskytnutí důkazu o tom, že dotyčný uživatel zemřel.
  • Twitter, LinkedIn a Snapchat nabízejí pouze smazání účtu zesnulého.
  • TikTok, síť převážně nejmladší generace, neumožňuje ani zvěčnění, ani smazání účtu kýmkoliv jiným než jeho vlastníkem, případně jinou osobou disponující původními přihlašovacími údaji. Pokud účet zůstane 180 dní neaktivní, změní se jeho název na řetězec náhodných čísel, obsah nicméně zůstane zveřejněn na neurčito.
  • A co když vlastním kryptoměny? U notáře (nebo na jiném bezpečném místě) bychom měli zanechat zprávu o tom, že kryptoměny vlastníme, a podobně uschovat přístupové údaje.

Krabice plná Messengeru

Zesnulý hudební producent Romek H. byl na sociálních sítích velmi aktivní, Facebook používal jako hlavní osobní i pracovní komunikační kanál dlouhá léta. „Vyprávěl na něm i příběh své nemoci. Když zemřel, bylo přirozené, že to světu oznámíme právě skrze jeho sociální sítě,“ vysvětluje studentka Anna-Marie. Jeho facebookový profil (on sám ho pro případ smrti nijak neošetřil) nakonec po dohodě s celou rodinou nechali zvěčnit.

Zvěčněný účet je označen nápisem „Vzpomínáme“. Není možné se přes něj dostat do soukromé korespondence, „zeď“ však pozůstalým stále slouží jako vzpomínková tabule, a pokud zesnulý pověřil kontaktní osobu, dotyčný nebo dotyčná může tuto vzpomínkovou zeď také upravovat. Postup zvěčnění není nijak složitý – stačí na Facebooku vyplnit krátký formulář, kde pozůstalí uvedou, kdy dotyčný zemřel, a jeho smrt doloží například úmrtním listem. Facebook se pak už o vše postará sám. Nejbližší příbuzní mohou také (vybaveni plnou mocí, rodným listem, poslední vůlí nebo dokladem o pozůstalosti) požádat o odstranění účtu.

„Původně jsem profil nechtěla zvěčňovat kvůli zprávám. Z devadesátek mám po tátovi krabici plnou dopisů, ale od doby, co existuje Facebook, komunikoval primárně tam. Na některé věci se ho už zeptat nemůžu, ale jeho zprávy bych si ráda časem přečetla, což u zvěčněného účtu nejde. Smazat ho by byla ale taky hrozná škoda, lidi ho pořád označují na fotkách a vzpomínají na něj,“ říká Anna-Marie. Sama často chodí do chatu, který s tátou vedla, čte si zprávy a prohlíží fotografie. Tyto vzpomínky má stále při sobě.

Už jste prakticky určili, kdo převezme vaši digitální pozůstalost?

Podobně zvěčnit jde i instagramový účet, na ten už pak ale nelze přidávat žádné nové vzpomínky. Twitter nabízí pozůstalým pouze možnost smazání účtu. Část našich životů se odehrává také na Googlu, který kromě e-mailu a vyhledávání zprostředkovává i úložiště souborů na Disku Google – a to mnozí využívají k ukládání fotografií nebo důležitých dokumentů. Google proto na případ úmrtí myslí dopodrobna a uživatelům umožňuje, aby si nastavili, co se s jejich daty po určité době neaktivity stane. Buď se automaticky smažou, nebo k nim získají přístup ti, kterým ho člověk dopředu udělí.

Vlastnická práva nejsou všechno

„Přesvědčil jsem několik kamarádů, aby investovali do bitcoinu pro případ, že by náš finanční systém selhal. Všem jsem zdůrazňoval, že vlastnictví bitcoinu je důvěrná informace a neměli by o tom říkat jen tak někomu. Kamarád ale bohužel tragicky zahynul při autonehodě. Nevěděl jsem, kolik bitcoinů má, ale tušil jsem, že by to mohlo jeho dětem výrazně pomoci,“ vypráví podnikatel Marek.

Bitcoin, asi nejznámější kryptoměna, je zcela decentralizovaný – neváže se na žádnou vládu ani banku. Pokud tedy dotyčný zemře a nikomu o vlastnictví kryptoměn neřekne, nikdo se o něm nemá šanci dozvědět. Aby se člověk k bitcoinu dostal, potřebuje tzv. seed – heslo složené z dvanácti až dvaceti čtyř anglických slov. Toto heslo si člověk obvykle nepoznamenává do počítače, kde by ho hackeři snadno našli. Pro jeho úschovu je nejbezpečnější starý dobrý papír nebo kovová destička. „Kontaktoval jsem jeho rodinu a zeptal se, jestli náhodou takový papír neviděli. Vzpomněli si, že cosi podobného vyhazovali do koše,“ říká Marek. Heslo k bitcoinové peněžence nakonec opravdu našli, ovšem jen velkou náhodou.

Notář majetek dohledává jen velmi omezeně. Poslední vůle by tedy měla obsahovat informaci o tom, že nějaký kryptomajetek vůbec existuje, ale nejenom to – je důležité k němu bezpečně (tedy ne přímo v závěti) předat také přístupové údaje,“ potvrzuje advokát Petr Kučera. Dědické řízení se totiž zabývá jen právní stránkou věci – převedou se pouze vlastnická práva. Ta jsou dědicům k ničemu, pokud k peněžence neznají heslo. „Tuto informaci je dobré uschovat například v bance nebo ji můžeme napsat na listinu a tu nechat u notáře. Ale pozor: Úschovu u notáře lze bezpečně doporučit zejména v případě, pokud současně použijeme i tzv. passphrase. K přístupu k peněžence jsou pak třeba dvě tajemství – seed a passphrase. Když disponuji pouze jedním z nich, nemohu přístup ke kryptoměnám získat. Proto bychom je neměli nechávat na jednom místě,“ radí advokát. Pro ještě větší bezpečnost lze využít i funkce některých peněženek k rozdělení seedu na části (tzv. Shamirovo schéma), které uložíme na několika různých místech.

Než však člověk všechny tyto přípravné kroky před smrtí svého digitálního já podnikne, pro začátek by se měl podle sociální pracovnice Petry Černé vyrovnat s tím, že jednou zkrátka zemře. „Musíme takříkajíc vrátit smrt do života. Pak pro nás celý tento proces příprav bude daleko jednodušší a samozřejmější.“

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Martina Benešová jede bomby
    Jaderná chemička Martina Benešová slaví obří úspěch – lék na rakovinu prostaty, na jehož vývoji se podílela, byl už schválen v USA. „Když chcete dělat vědu na vysoké úrovni, musíte být nejen šéf, ale i krysa v oficíně, entertainer, politik, ekonom a psycholog,“ říká vědkyně, která se letos vdávala v Las Vegas v šatech po Cate Blanchett a nejlíp se dokáže odreagovat při rychlé jízdě autem.
  • Děravé vědecké potrubí
    Čím dál postupujeme po vědecké dráze, tím méně žen potkáváme: říká se tomu „děravé potrubí“. Se sedmi českými vědkyněmi jsme se na ty díry podívali pěkně zblízka. Kudy nám odbornice z akademické sféry mizí? A stačí díry zalepit, nebo by bylo lepší celé potrubí rovnou přestavět?
  • Milujeme fotoromány
    Zavzpomínaly jsme na časy, kdy jsme v novém Bravíčku vždycky listovaly na stránky s fotorománem, a nechaly jsme se tímhle formátem inspirovat. Tentokrát ale nejde o žádnou lovestory, nýbrž o satirické obrazy z vysokoškolského života z pera Dua Docentky. Získá Lída postdoktorský grant, nebo se její naděje zadupe docent Kuneš a profesor Hrubeš?
  • Proč nosí Filip Titlbach perly
    Novinář Filip Titlbach letos vydal knihu rozhovorů s queer lidmi o tom, čemu musí čelit. V Heroine se ho v důvěrném rozhovoru na jeho vlastní zkušenosti ptá Jana Ciglerová: „Lidé nám často říkají – žijte si, jak chcete, ale ne nám na očích. Proč si myslíš, že se skoro neoutují sportovci? Protože spolu chodí do sprch a heterosexuální muži s tím mívají problém. Myslí si, že je gayové znásilní.“

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 5 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Tomáš | 21. 9. 2022 9:17

Jinými slovy to by autorka musela první něco vědět a něco si zjistit, než začne psát.

-1
Reagovat