Heroine do schránkyPředplatit časopis
Předplatné časopisu

Všichni bychom si pro jistotu měli sepsat závěť. Rozhovor s Barborou Antonovou

Adéla Polka | 14. 4. 2021 | 3 komentáře | Rozhovor | 43 820

Foto: Vladimír Kiva Novotný

Barbora Antonová je až notoricky oblíbenou brněnskou veřejnou osobností, za hranicemi moravské metropole ale tolik známá není. Překladatelka a učitelka češtiny, která se zajímá hlavně o sociální politiku, kandidovala z třiatřicátého místa do krajského zastupitelstva. Lidé ji vykroužkovali až nahoru. Je zvyklá zprostředkovávat pomoc těm, kdo ji potřebují, seniorům, lidem bez domova nebo umírajícím.

Kdo jsou ty každodenní hrdinky, na které odkazuje i název tohoto magazínu? Pokud jde o Brno, město, kde žiju, nemusím uvažovat dlouho. Barbora Antonová je žena, která vás dostane na první dobrou svým permanentním úsměvem a otevřeným smyslem pro humor, se kterým se nebojí jít na hranici cynismu. Je učitelka češtiny, korektorka, překladatelka z francouzštiny, ale také veřejně známá osoba spojená s hnutím Žít Brno. V současné době zastává post zastupitelky Jihomoravského kraje za koalici Spolu pro Moravu.

Barbora je však především osobnost, která přitahuje zajímavé a kreativní lidi, umí je vhodně propojit – a pak se dějí věci. S několika přáteli pomáhala Lucii Bittalové s kampaní Měsíc raka, jejímž cílem byla prevence rakoviny děložního čípku, nemoci, které Lucie nakonec v roce 2015 podlehla. Propojením vhodných lidí se pak angažovala na jaře roku 2020 v projektu Šijeme roušky v Brně. Spolupracovala s domácím hospicem v Brně a dlouhodobě se zajímá o šíření povědomí o paliativní péči. Sloganem její (neúspěšné) kandidatury do senátu v roce 2016 bylo: „Neslibuju šťastný život a věčné zdraví, ale dobrou péči v nemoci a důstojné umírání.“ Barbora se o smrti baví bez okolků, což může být v dnešní době velmi osvobozující. Sešly jsme se osobně na půdě Francouzské aliance, což mi připadalo příhodné, protože právě při studiích francouzštiny jsem na Barboru narazila poprvé.

Můžeme se spolu bavit o smrti? Napadlo mě, že vaše „kampaň o umírání“ je dnes vlastně velmi aktuální…

Ona to byla především kampaň Lucie Bittalové, která si nás, kteří jsme pak na kampani spolupracovali, našla přes facebook. O své nemoci se Lucie dozvěděla, když byla na stáži v Berlíně. Chvíli byla v Praze, tam si nesedla s lékařem, což zpětně sama vyhodnotila spíš tak, že nechtěla slyšet diagnózu.  Přišla tedy do Brna, protože správně vyhodnotila, že v Brně jsou cool děcka, a potom s Adamem Hrubým vymysleli kampaň Měsíc raka. Lucii dávalo smysl, že ten její průšvih může k něčemu být, prodloužilo jí to určitě život o několik měsíců. První rok měla kampaň neuvěřitelný úspěch, hodně žen se díky ní vydalo na preventivní prohlídku, spoustě žen tím Lucie doslova zachránila život.

Ta kampaň už přesto téměř nejde dogooglovat, jako by ani neproběhla.

Ano, bohužel. Ukázalo se na tom, jak jsou podobné akce navázané na osobnost. Rok po Luciině smrti jsme kampaň zkoušeli oživit, ale nemělo to už ten dosah. Díky ceně Gracias Tibi, kterou Lucie posmrtně získala, jsme se s Adamem Hrubým dostali do Osla. Navštívili jsme jedno onkologické pracoviště, jakýsi norský „Žluťák“ (jak se přezdívá sídlu Masarykova onkologického ústavu na Žlutém kopci v Brně – pozn. red.), potvrdili nám, že sami podobnou kampaň podpořili a že osobní příběh je nezastupitelný.

Takže vás to inspirovalo i v pozdější politické dráze v rámci Žít Brno?

Spíš se to překrývalo. Předsedkyní původně recesistického hnutí Žít Brno jsem od roku 2012, v roce 2015, kdy Lucie dělala Měsíc raka, už moji kolegové rok působili na magistrátě. O své politické kariéře ovšem mluvím spíš v uvozovkách a čím dál méně se s ní ztotožňuju, což je dáno i vývojem v posledním roce.  Mimochodem, do krajského zastupitelstva jsem se dostala tak, že jsem den před volbami dala na facebook obrázek koťátek a vtípek, že bych se z pozice 33 chtěla dostat na pozici 30. A lidi mě vykroužkovali na páté místo. Bylo to uprostřed covidové epidemie, kdy už jsme jenom přihlíželi tomu, že stát nefunguje skoro na žádné úrovni. Zatímco neziskové organizace a dobrovolníci začali fungovat okamžitě, státní a další oficiální struktury nabíhaly strašně pomalu.

Loni na jaře tady byla obrovská energie ze strany neziskového sektoru, který začal fungovat okamžitě, mnohem dřív než samospráva. Pořád jsem čekala, že z těch struktur přijde něco jako: „Vy to umíte rychleji a líp, tak se spojme!“. Ale to se nestalo.

Máte pocit, že se za rok pandemie něco změnilo?

Zažívám nepříjemné déjà vu. Můžu rozesílat stejné maily jako před rokem, nic se nezměnilo. Mám pocit strašného zmaru. Loni na jaře tady byla obrovská energie ze strany neziskového sektoru, který začal fungovat okamžitě, mnohem dřív než samospráva. Pořád jsem čekala, že z těch oficiálních struktur přijde něco jako: „Vy to umíte rychleji a líp, tak se spojme!“ Ale to se nestalo. Vidím, kolik věcí nás mohlo vytáhnout z bryndy – a jak to šlo všechno do háje.

Můžete uvést příklad?

Hned loni v březnu medičky z brněnské univerzity udělaly databázi praktických lékařů, kteří opravdu ordinují. Jak víte, hodně praktiků a dalších ambulantních lékařů loni na jaře na krátký čas zavřelo ordinace nebo omezilo provoz – ostatně spousta lékařů sama spadá do rizikové kategorie seniorů. A potom se pacienti, zase hlavně senioři, doktorovi nedovolali, když potřebovali životně důležité léky. Studentky tehdy velmi rychle vytvořily seznam skutečně aktivních ordinací, na které mohly svoje klienty odkazovat i různé krizové linky. V těch prvních týdnech by to byla pro pacienty obrovská pomoc, i psychická. Komunikovaly s lékařskou komorou, s krajem, s nulovou odezvou. Dalším příkladem jsou Podané ruce. Tato organizace se okamžitě zorientovala, jako jedna z prvních začala šít roušky, rychle spustila testování – nejdřív pro svoje zaměstnance a klienty, později i pro veřejnost. Mají už dlouho připravenou strategii mnohem širšího testování, a dokonce i očkování, ale celé to vlastně dělají navzdory. Celníci jim například zadržují materiál na hranicích, visí jim v tom ohromné peníze, dělají spoustu věcí na své riziko.

Přitom se zdálo, že jim spolupráce se samosprávou funguje.

V Jihomoravském kraji jakž takž ano, ale má to své meze. Třeba v Rakousku všechny testy a očkování řeší mimo zdravotní strukturu a platí se to z jiných peněz. Chápou epidemii jak humanitární krizi, kterou dokážou líp řešit neziskovky, které jsou ve zvládání krizí trénované. Kdežto u nás se má za to, že testování a očkování musí co nejvíc probíhat v nemocnicích, pro které je to přitom strašná zátěž, setkávají se tam lidi léčící se s různými nemocemi s potenciálně nakaženými. Neziskový sektor by to dokázal zvládnout rychleji a levněji. I proto mi politika najednou v některých věcech připadá jako plýtvání energií.

Nora Fridrichová v otevřeném rozhovoru

„Chci se pokusit motivovat ostatní ženy, aby nabraly sílu. Ano, život je nespravedlivý, ale když o tom budeme jen dokola mluvit, nezměníme to,“ říká Nora Fridrichová, jedna z našich nejvýraznějších televizních novinářek. Proč je dobré pomáhat samoživitelkám, proč mají ženy méně šancí a není je víc slyšet ve veřejném prostoru? 

Přečtete si rozhovor s Norou Fridrichovou. 

Takže vás to teď táhne spíš do neziskového sektoru a mimo struktury, kde je větší možnost věci ovlivnit?

Nejen to. Táhne mě to i k dobrovolnictví, což je u nás bohužel hrozně zprofanované slovo. Má v sobě jakési zkreslení, jako by dobrovolník musel být nějaký sebeobětující se nadčlověk. Ale důležité jsou i drobnosti jako cedulka s kontaktem, kterou dáte sousedovi pod dveře, vzkaz, že mu pomůžete, kdyby potřeboval. To je přece echt dobrovolnictví.

Loni jsem taky šila roušky, a když nám řekli, že už není potřeba šít, bylo nám úzko z toho, že už nebudeme prospěšní.

Já s tím taky bojuju. Ale šití roušek bylo důležité v ten daný moment, a věřím, že opravdu zachraňovalo lidi. Třeba už jen jako symbol, byli jsme opatrnější. Roušky představovaly gesto sounáležitosti a možnost něco dělat. To považuju za strašně důležité. Lidi chtějí pomáhat, být užiteční. Teď se třeba mluví o tom, že Brno bude mít taky Šatník Nory Fridrichové (projekt, který od dárců sbírá oblečení, sportovní vybavení, hračky, drogistické zboží nebo školní potřeby a následně je předává do rodin potřebných samoživitelů – pozn. red.). Něco podobného tady sice už na pár místech funguje, ale rodin, které budou potřebovat podobnou pomoc, bude bohužel přibývat.

Věřím, že se mnohé ženy za svou složitou situaci stydí a bojí se jít žádat o pomoc na úřad.

Ano, práce s lidskou důstojností  to je taky žánr, který neumíme. Ale učíme se to. Mimochodem na ten Nořin šatník se lidé začali masově ozývat, chtějí pomoct. Potřeba pomáhat v nás pořád je. A to je dobře, protože po téhle krizi přijde teprve „TA krize“. Já si bez legrace myslím, že národ bude mít celkově posttraumatickou poruchu a tipuju, že ze zdravotnictví, ze školství a ze sociálních služeb odejde spousta vyčerpaných a vyhořelých lidí a bude zle. A k tomu neziskovky hlásí, že se mnohem víc lidí propadá pod hranicí bídy.

Někdy si připadám jako telefonní ústředna

Napadá mě, kde všude se hromadí ten neustálý stres, kde se to projeví. A jsme pomalu zase u té rakoviny.

Péče o lidi a o psychiku je u nás po všech stránkách zanedbaná. Zdravotníci nemají vůbec žádnou supervizi, kdy by mohli rozebrat, co všechno se jim v té práci děje, nemají zpětnou vazbu, nikdo jim neporadí, jak se stresem  pracovat. Myslím, že nejdůležitější profesí po covidu budou psychoterapeuti. Zajímalo by mě, jestli se chystá nějaká podpora pro učitele, protože těm se do lavic vrátí děti, které si ponesou všechna ta lockdownová traumata z rodin, třeba i domácí násilí. Uvědomuje si to někdo „systémově“?

Možná právě vy.

Jenže takové věci je strašně těžké začlenit do běžných struktur, do systému. Matějovi Hollanovi (zakladatel a nyní místopředseda hnutí Žít Brno a někdejší náměstek brněnského primátora – pozn. red.) se mimořádné věci dařily právě kvůli tomu, že nerespektoval zažitá pravidla. I projekt Housing First, který měl za cíl poskytnout bydlení s podporou sociálních pracovníků lidem bez domova, se musel dělat strašnou silou. Propagátor těchto projektů Martin Freund je teď mimochodem rozjíždí v Bratislavě, zatímco Brno je utlumuje. Což mi tedy přijde taky jako velký zmar.

Přitom se dá předpokládat, že případů bezdomovectví asi přibude.

Už loni na jaře upozorňovali sociální pracovníci, že se bez domova ocitli lidé, kteří v takové situaci nikdy nebyli. Taková ta nižší střední vrstva a senioři, kteří před covidem měli různé brigády, z nich platili jídlo, protože celý důchod dají za nájem. O ten přivýdělek teď přišli.  A bude to jen horší.

Jenže co s tím?

Nevím. Sama na sobě cítím velký úbytek energie a vidím to i u spousty lidí, kteří vědí, co by se mělo udělat, ale není síla to realizovat. Je to vlastně příznak stresové poruchy, kterou máme možná tak trochu všichni. Permanentní únava, pocit vyčerpanosti. Já to na sobě cítím strašlivě a přistihuju se, že už ani nehledám způsoby, jak se toho zbavit. Prostor a čas jako by zplacatěl.

Nejvíc rozhovorů jsem udělala právě během pandemie. I jinak velmi kreativní lidé mi říkali, že už není odkud brát.

Mezi svými přáteli vidím, že jsou lidi, které nabíjí příroda. Rostou sněženky. Výborný. Bohužel tohle je mi opravdu ukradený. S pocitem štěstí vzpomínám na to, když profesorka Librová řekla, že počasí není dobré nebo špatné. Počasí je objektivní fenomén, počasí prostě je. Rozněžňování nad sluníčkem mě zkrátka míjí, ale je vidět, že to lidem nějakou odvahu dodává. Ale já už věřím asi jen tomu očkování. Jeho účinnost ostatně dokazuje i to, jak klesá nemocnost mezi zdravotním personálem.

Takže vás nabíjejí spíš lidi?

No jistě. Takhle ostatně funguju i v té politice. Já jsem nikdy nic nevymyslela, nevynalezla, ale jestli něco fakt umím, tak je to dávat lidi dohromady. Klidně i do neočekávatelných konstelací.

To musíte být zdatný koordinátor.

To taky ne, takovou tu procesní koordinaci neumím. Ale umím lidi seznamovat. Asi před deseti lety jsem pracovala v Domě umění, za ředitele Rostislava Koryčánka, bylo to fascinující období, protože se jednotlivé bubliny umělců začaly propojovat s dalšími skupinami. A to se ukázalo i teď v pandemii, že v rámci úzkého oboru nemůžete nic moc dokázat, že je potřeba, aby se do všech činností natáhli lidé odjinud, provázaly se aktivity, které spolu obvykle téměř nesouvisí.

Když k vám lidé chodí se skvělými nápady, chodí si k vám také pro pomoc?

Chodí, a loňské jaro bylo hodně intenzivní. Byly to neuvěřitelné příběhy. Já samozřejmě nedokážu všechno vyřešit, ale znám lidi, kteří to umí. Když mi například paní z Blanska napsala, že její rodiče, maminku s onkologickým onemocněním, chtějí v Brně vyhodit z bytu, věděla jsem, kterému sociálnímu pracovníkovi napsat, aby se tomu zabránilo. Nebo bylo rychle potřeba najít ubytování pro cizinku vystavenou domácímu násilí, v tom tehdy posloužily prázdné byty po Airbnb. Většinou vlastně jenom spojuju lidi jako v telefonní ústředně.

Pozitiva pandemie?

Když se vrátíme k té smrti, vy jste napsala knihu Praktický průvodce koncem života

Ano, na tom jsem spolupracovala s brněnským domácím hospicem. Ten se teď stal městským hospicem, což je docela rarita, a dokonce dnes působí jako mobilní očkovací tým, jezdí za pacienty domů. Což je fantastické. Paliativní týmy jsou ostatně šíří svého působení inspirativní pro celé zdravotnictví. Teď během pandemie je to o to výraznější. Situace lidí na konci života a pečujících je teď nesmírně těžká. Je spousta případů, kdy jde o téměř neřešitelné situace – představte si seniorský pár, jeden je dlouhodobě nesoběstačný, druhý se dostane do akutních zdravotních problémů, a rodina je na druhém konci republiky. Pro tyhle lidi se těžko hledá důstojná péče. Náš systém je bohužel schopen pobrat typizované pacienty, kteří zapadají do předem daných kategorií. Každý pacient, občan má ale svoje individuální potřeby, a tady systém těžce nedostačuje.

Co postavení mladých rodin? Stát jako by předpokládal, že v každé rodině jsou tři počítače…

…a internetové připojení. Jenže nemálo dětí chodí děti s mobily okolo nákupních center a loví wifi, aby si udělaly domácí úkoly. Tohle by zřejmě měly podchytit školy, ale vím, že i ty, které se velmi snaží, přiznávají, že na mnoho dětí prostě nedosáhnou, že ty děti doslova mizí z vzdělávacího systému. A třeba u samoživitelek se zase všechno přepočítává na peníze, které jsou velmi důležité, ale zdaleka nevyřeší všechny potřeby těchto rodin.

Když se podíváme na to, jak jsme vyrostli my a co z nás je, taky to není žádná výhra. Teď u nás vládne zhruba moje generace a nemyslím, že by jim pravidelná školní docházka dala výhodu v orientaci ve světě.

Spor se taky vede o to, zda z těch dětí nevyroste generace asociálů.

Když se podíváme na to, jak jsme vyrostli my a co z nás je, taky to není zrovna výhra. Teď u nás vládne zhruba moje generace a nemyslím, že by nám pravidelná školní docházka dala výhodu v orientaci ve světě. Vadí mi, že se o vzdělání stále mluví jako o získávání nějaké sumy informací, ale ve vzdělávání jde mnohem o víc. Pandemie zesiluje vidění problémů, které tady byly už předtím. Víc se ukázalo, v jak příšerném stresu jsou učitelé, když se snaží vyhovět rodičům žáků i vedení školy. Znám výborné pedagogy, které dokázala zničit jedna nespravedlivá kauza. A je to opět i tím, že ve školství obecně chybí kvalitní podpora, supervize.

V čem by supervize pomohla?

Když si člověk není jistý, jestli svou práci zvládá, když má pochybnosti nejen ohledně svého výkonu, ale i ohledně své pozice, jak se může starat o ty ostatní? Třeba ty už zmiňované paliativní týmy jsou neuvěřitelné zjevení i proto, že věnují ohromnou pozornost zaměstnancům, dávají jim prostor ke vzdělávání, vnímají a řeší jejich potřeby.

Už jsme na pár pozitiv vzniklých za pandemie narazily. Napadá vás ještě nějaké?

Posun nastal i v porodnictví, kde dlouho byly dva nesmiřitelné tábory té starší generace porodníků a druhého extrému, který hlásá, že každá žena zvládne porod v zásadě sama. Loni na jaře se vynořil projekt Rodím v klidu, který spustila tehdejší ředitelka Unie porodních asistentek Kateřina Hájková Klíčová. Je to informační web s linkou pro rodičky, kde se střídají porodní asistentky. Od loňského roku velmi odlehčují přetíženým porodnicím. Fakultní nemocnice Brno (a určitě i další, ze kterých nemám zprávy) ten projekt přijala a je vidět, jak se obrousily hrany, obě strany se spolu najednou dokážou konstruktivně bavit. 

Prvorodičky by také měly mít nárok na systematickou péči. Často vůbec neví, co se s nimi doma děje, co je normální a co ne.

Přesně tohle řeší porodní asistentky. Měly by se starat o rodičky před porodem, ale i po porodu. Web Rodím v klidu mi přijde jako dobrá cesta, jak tyto služby zlepšovat. Mimochodem, i porodní asistentky zapojené v tomto projektu mají tu tolikrát zmiňovanou pravidelnou supervizi, bez ní by se leckdy vypjaté situace zvládaly mnohem hůř.

Služby porodních asistentek jsou dnes často placené, pro některé rodiny je to velká zátěž. Přitom by na takovou službu měly mít nárok všechny rodičky.

To je další věc, kterou pandemie nejspíš přinese – zhorší se dostupnost sociálních a zdravotních služeb, spousta rodin se propadne ze skryté chudoby do chudoby otevřené. Přitom terénní péče je mnohem šetrnější i levnější, než když je poskytovaná v institucích. Například domácí paliativní péče je levnější než péče v nemocnici. To je finanční stránka. Ale další věcí je psychika pacienta i toho, kdo se o něj stará. Je to nesrovnatelný pocit, když vidíte, že jste udělali maximum, než když vám v noci z nemocnice někdo cizí zavolá a řekne, že maminka umřela. 

S odsunem smrti za dveře instituce nám pandemie naše mrtvé zase vrací před oči. Myslíte si, že v těchhle dobách to mají snazší věřící, kteří počítají s nějakou formou života po smrti?

To si nejsem úplně jistá. Víra je jen jedna složka osobnosti a nemám pocit, že by se věřícím umíralo líp, zvlášť pokud tady po nich zůstávají neuzavřené věci. Vždycky záleží na tom, z čeho ten člověk odchází. Moje babička umřela ve sto letech a asi pět let před smrtí měla zdravotní epizodu, kdy jsme si mysleli, že umírá. Dostala se z toho a pak jsem se jí ptala, jaké to tam bylo, co tam viděla. Řekla: „Barborko, já jsem tam byla a můžu ti slíbit, nic tam není.“ A tohle pro mě bylo takové „satori“. Nic tam není! Pro mě je uklidňující vědomí, že existuje jen tady a teď – všechno můžeme podělat i napravit rovnou tady, není třeba čekat na posmrtný život.

Co byste za závěr poradila lidem?

Na závěr rozhovoru, nebo na závěr života? Nečekat na poslední chvíli, zkusit si udělat pořádek hned. V závěru života člověk občas nebývá schopen hierarchizovat problémy a najednou mu připadá, že to, kdo zalije rajčata, jako stejně důležité, jako to, komu připadne dům, trápí se věcmi, které mohl mít snadno vyřešené předem. Myslím, že bychom si během pandemie měli všichni udělat takovou malou inventuru a sepsat závěť. Odlišit podstatné od nepodstatného.  

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Česko potřebuje prezidentku Danuše Nerudová, Lenka Bradáčová, Miroslava Němcová – ženy, o kterých se v souvislosti s kandidaturou mluví nejčastěji. Rut Kolínská, kterou na prezidentský post doporučoval Václav Havel. Adéla Šípová, která převálcovala své soupeře v boji o senátorské křeslo. Která z nich by se vám na Hradě líbila nejvíc? Vyzpovídali jsme pětici „prezidentek“ z titulní strany.
  • Feministická knihovnička Spolu s autorkami z knihovny Gender Studies jsme připravili přehled titulů, které formovaly ženské hnutí v jeho jednotlivých fázích. Od Vlastního pokoje přes Druhé pohlaví až po Ovoce poznání. Které knihy k nám stále živě promlouvají?
  • A pokud neumřela, pracuje dodnes „Čím víc pracujete, tím jste lepší. A o to víc chcete pracovat, protože zpětná vazba vám čechrá ego. A tak tomu přizpůsobíte celý svůj život,“ píše Michelle Losekoot v článku, ve kterém se každý workoholik zděšeně pozná. Jak se zbavit závislosti na práci ve společnosti, která výkon tak adoruje? A jak zjistíte, že máte problém?
  • Metafory našich životů Vyjasněme si pojmy, které zaznívají v diskusi o genderové nerovnosti. Skleněný strop, děravé potrubí, neviditelná práce… Pokud si nebudeme rozumět, těžko se na něčem můžeme dohodnout.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 3 komentáře

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

umfa | 14. 4. 2021 7:00

Přímo k tématu nemám co říct, ale k jednomu technickému detailu ano. Stát nikdy neřekne „Vy to umíte rychleji a líp, tak se spojme!“ a to z toho prostého důvodu, že státní instituce nejsou orientované na výkon, ale na procesy. Když to správně zúřadují, považují svůj úkol za splněný a neřeší, jestli to k něčemu bylo. Pokud chcete něco dosáhnout, pak jedině po privátní linii a státu se obloukem vyhnout, ba ani jej neinformovat :-)

+11
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Slávka | 16. 4. 2021 0:46

Paní nemá rodinu? Kolik hodin učí? Něco musí šidit, takové aktivistky nemám ráda, pomoci ano, ale dělat politiku, zastupitele, sociální služby...něco je špatně.
Radila bych ubrat.

-5
Reagovat
Naše tipy