Vít Samek: „Nejsme rozvoz rohlíků, my zachraňujeme životy“

23 593 | Anna Urbanová | 21. 5. 2019 | 10 komentářů | Rozhovor

„Zavolejte sanitku!“ Dovolat se akutní zdravotnické pomoci považujeme dlouhá desetiletí za samozřejmost. Česká, respektive pražská záchranka má mezi lidmi skvělou pověst. Je lákavé podívat se pod ruce těm, co tuhle práci dělají. Je to především profesionalita a rutina, která zachraňuje životy. Podle Víta Samka je aktuální nákup nových sanitek tím, co tyto základní podmínky ohrožuje.

Vít Samek je profesí záchranář. Jeho seriál o první pomoci laická veřejnost přivítala a přátelské doporučení, že náhodní resuscitující nemají „nikdy do nikoho dýchat“, bylo následováno nejdříve rozvětvenou diskusí na sociálních sítích a poté pozváním do diskusního pořadu v DVTV.

V rozhovoru, který se krátce poté stal vůbec nejsledovanějším v historii online zpravodajské stanice, zaznělo mimo jiné tvrzení, že pražská záchranka „jezdí pro blbosti“ včetně zad spálených od sluníčka, že celý systém má řadu řešitelných, ale v praxi přetrvávajících nedostatků, a že přetíženost pracovníků i vozů záchranné služby může vést k potenciálnímu ohrožení jejich akceschopnosti například v případě větší katastrofy.

Vít Samek

Narodil se roku 1982 v Praze. Vystudoval obor zdravotnický záchranář na Soukromé vyšší odborné škole zdravotnické. Na pražské záchrance pracuje dvanáct let.

Loni na podzim založil blog Bulbem záchranáře a vulvou porodní asistentky, aktuálně píše seriál o první pomoci Zdravím z noční a plánuje vydat knihu.

Samek na druhé straně tvrdí, že záchranka je ve své podstatě velmi dobře šlapající stroj a v jejích řadách jsou zkušení profesionálové. Jeho snaha domluvit se s vedením Zdravotnické záchranné služby na úpravě nefunkčností v systému v minulých dnech podle jeho slov selhala a vedla k tomu, že podal výpověď.

Jaký jsi měl nejsilnější důvod k odchodu?

Kdybych měl jmenovat jednu věc, tak je to nákup nových sanitek. Jde o největší obměnu vozového parku v historii záchranné služby, nakoupilo se třicet aut. Kdyby v nich byly blbě jednotlivosti, tak by to asi nějak řešit šlo, ale to auto je špatně od přední espézetky po zadní.

Pokoušel se to někdo řešit interně?

Nedostali jsme k tomu příležitost. Výběrové řízení a nákup probíhal mimo, k sanitkám jsme se dostali jako poslední. Nikdo od nás žádnou zpětnou vazbu nežádal.

V čem konkrétně jsou ta auta špatná?

O drobnostech by se dalo mluvit hodiny, ale v zásadě mám na mysli tři věci, které tě můžou zabít. A ne že můžou – ono se to neoddiskutovatelně stane. Nová auta mají životnost sedm až deset let, to je milión výjezdů. Dojde k věcem, ke kterým by ve starých autech nedošlo. Zároveň si myslím, že veřejnost by o tom měla být informována, protože ona to platí. Nejsme rozvoz rohlíků, my zachraňujeme životy.

Proč si nejde zvyknout

Dobře, pojďme na to. Tři věci, které tě můžou zabít.

V první řadě je problém s těžkou posuvnou židlí v ambulantním prostoru. Obvykle na ní sedí záchranář, když vyplňuje dokumentaci. Ta židle má asi padesát kilo a pohybuje se po malých kolejnicích. Dřív šla odmontovat jedině tak, že přišli chlapi s vercajkem a deset minut u ní vkleče něco kutili. Dnes se musí pouze zaaretovat, což někdy funguje a někdy ne, ale nedá se to poznat.

Aretace spočívá v otočných šroubech, které do sebe musí zapadnout a udělat cvak. Jenže on ten mechanismus dělá jiné, falešné cvak, což nepoznáte, dokud z toho nespadnete. Stačí pak, aby řidič prudce zabrzdil nebo udělat prudký manévr, ta židle se uvolní a kabinou poletuje padesát kilo železa. Už teď vím o čtyřech lidech, kterým židle uhnula pod zadkem. Naštěstí pokaždé ve stojící sanitce.

FOTO: Jana Plavec

O jak dlouhém období u těch čtyř případů mluvíme?

Ta auta máme asi dva nebo tři týdny. Takže čtyři lidi jsou poměrně hodně. Přesně o čtyři víc, než ve starých autech za mnoho let. V nich k tomu nemohlo dojít. Některé z nových sanitek ještě ani nejsou v provozu, a už teď se kupí strašně moc problémů. 

K tomu se ještě dostaneme. Je na nových sanitkách také něco dobře?

Mají dobré podvozky a motory. To v Mercedesu tak nějak nepřekvapivě umí. Mají také lepší majáky, jsou dál vidět. Je snazší výměna velkých kyslíkových lahví, to ale měníš zhruba jednou za měsíc. Ovšem v duchu dobrých tradic pražské záchranky je to v každém autě trochu jinak, takže i ty kyslíkové lahve někde drží, někde u nich chybí lišta a někde jsme to museli sami podlepit. No a třetí docela dobrá věc je vakuová matrace, do které se balí celý člověk. Je lépe dosažitelná a chráněná před poškozením. I to je ale věc, kterou použiješ nanejvýš párkrát do roka.

Není možné být rád za dílčí zlepšení a na ostatní si prostě zvyknout?

Nemůžeš si zvyknout na něco, co tě může reálně zabít. Obzvlášť jedna věc je naprosto nepochopitelná a nedokážu si ji nijak vysvětlit. Je to softwarový asistent pro jízdu v pruzích a asistent nouzového brzdění.

Oprav mě, jestli se pletu, ale sanitka přece střídá pruhy pořád.

Samozřejmě. Sanita přejíždí pruhy nepředpokládaně a velmi často. Asistent jízdy v pruzích ti ale naštěstí nebrání provést manévr, jen začne vibrovat volant. To je pouze otravné, ale ne životu nebezpečné. Co je ale nebezpečné hodně, je asistent, který ti hlídá odstup od aut před tebou. Sanitka už z definice své funkce dělá pravý opak; od aut odstup nemá, hrne je před sebou a rozhání do stran.

V běžném autě jedeš padesátkou. Někdo ti tam pošle myšku, ty nestihneš zabrzdit. Asistent zabrzdí za tebe a předejde nehodě. Jenže sanitka nejezdí jako normální auto. Ta jezdí sto deset a je to v pořádku a řidič to ví a je připravený na všechno. Samozřejmě se může stát, že ti tam někdo tu myšku hodí, ale v mnoha případech ne tak, aby bylo nutné brzdit krizově. Asistent to ale v tu chvíli tupě vyhodnotí tak, že před tebou je překážka, a zabrzdí – a to krizově čili prudce. Už teď vím o dvou případech, kdy to klukům sebralo pedál zpod nohy.

Je tím ohrožený pacient?

Pacient je připoutaný a nic se mu nestane. Ohrožený na životě je záchranář. Podle vnitřních předpisů bych měl být celou dobu jízdy připoután stejně jako řidič, ale to v realitě není možné. Stav pacienta se cestou vyvíjí, může náhle začít zvracet nebo mu musím podat lék nebo je potřeba ho napolohovat. Těch věcí je mnoho a není reálně možné kvůli každé z nich zastavit. Řeší se tedy v kabině za jízdy.

Nejsou to mimochodem ani dva měsíce, kdy jsem měl výjezd s panem náměstkem Valáškem. Dělali jsme chlapa s hypertenzní krizí, byl na tom opravdu bídně a málem zemřel, a když jsme ho vezli do špitálu, tak jsme oba s panem náměstkem chodili vzadu během transportu a dávali mu léky a další terapii, protože kdybychom to nedělali, tak ten člověk tam umře. Obzvlášť v Praze mají lidi to štěstí, že dojezdové časy do nemocnice jsou deset patnáct minut. Je nemožné prodlužovat to na dvojnásobek.

Co se tedy přesně stane, když auto nekontrolovatelně krizově zabrzdí?

V okamžiku, kde se ve stokilometrové rychlosti sepne asistent a záchranář bude zrovna stát, protože ošetřuje pacienta, tak auto sice zastaví, ale záchranář bude v těch sto kilometrech v hodině pokračovat proti přepážce nebo nerezovému stolu. Přežít se to asi dá, ale těžko říct jak.

Je jen otázka času, než se to stane. Nevím přesně, jaký je průměrný počet kilometrů na výjezd pražské záchranky; může to být deset, ale bude to podle mě víc. Nicméně i kdyby to bylo jen deset, tak při zhruba miliónu výjezdů za deset let používání sanitek to udělá deset miliónů kilometrů, na kterých se tohle může stát.

ZZS HMP reaguje

Zdravotnická záchranná služba hl. města Prahy vydala 20. května tiskovou zprávu ohledně reklamace závad na nových sanitních vozech. „Závady u nových vozů se nejčastěji vyskytují v oblasti elektroinstalace, došlo například k 75 poruchám řídicí jednotky. Jsou rovněž reklamovány poruchy, které se vyskytly u každého z 30 vozidel, jednalo se například o poruchu anténního konektoru.“

Tendr na nové vozy proběhl ve veřejném výběrovém řízení. „V soutěži, kde vyhrála nejnižší nabídková cena, nemohla podle zákona o veřejných zakázkách ZZS HMP postupovat jinak. Vyžádali jsme si záruky, ale dodavatel nebyl schopen požadovanou kvalitu, jak ji předložil v nabídce, splnit,“ uvádí ve zprávě náměstek ředitele sekce technicko-provozní Ján Doubrava.

Někdy na to ale přece musí dupnout i řidič.

To je riziko povolání, které na sebe bereme dobrovolně. To, že za jízdy ošetřujeme pacienty, je něco, co k práci zdravotnického záchranáře patří, a my víme, do čeho jdeme. Špatný je, když možnost, že se za jízdy rozsekáme, významně zvyšuje právě takovýhle asistent.  

Problém vidím i v tom, že mám v předpisech povinnost se poutat, kterou zároveň nemůžu dodržet, abych neohrozil stav pacienta. Pak mě to vystavuje riziku, že až se jednou rozbiju na kaši a vznikne z toho trvalý invalidní důchod, tak nedostanu vůbec nic, protože to nebude vyhodnoceno jako pracovní úraz a pojišťovna to nepokryje. Že jsem v tu chvíli ošetřoval pacienta s polytraumatem, bude každému fuk.

Co tě nezabije, to ti zlomí ruku                                    

To zřejmě není otázka na tebe, ale přesto mě zaráží, že se to dostalo až do plného provozu.

Mě to taky zaráží. Rád bych se řečnicky optal náměstků a vedení, jak se vůbec mohlo stát, že u těch asistentů nikdo okamžitě nevyskočil a nezařval: „Bacha, to je blbost, to se musí plošně vypnout! Jinak si tam ti kluci přerazí rypák.“

Nemám tušení, jak probíhalo výběrové řízení. Vím jen, že loni v říjnu bylo sezváno čtyřicet až padesát lidí – vedoucích záchranářů stanovišť a oblastí a záchranářů bez stanovišť – na velké stanoviště na Smíchov, kde stála jedna jediná nová sanitka. Dvě třetiny lidí neměly šanci nic vidět ani slyšet. Takhle polovičatě předané informace se měly zřejmě následně předat posádkám, ale i to probíhalo neoficiálně při střídání služeb, anebo vůbec.

Ještě mi chybí ta třetí věc, co tě zabije.

Zadní dveře. Ve starých autech byly kolmo na sanitku a držel je pant, který se i při nárazu jen zhoupnul a zase otevřel. V novém autě se otevírají do větší šířky, než je profil auta, a otevřené je drží dva magnety. Ve chvíli, kdy jiné kolemjedoucí auto ty dveře nabere zrcátkem a někdo u nich zrovna bude stát, tak ho zabijou. Zadruhé, když parkuješ z kopce, stačí jen slabý náraz nebo dokonce poryv větru a ty dveře se značnou silou zapadnou. Nezabije tě to, ale zlomí ti to ruku.

Pak tam jsou detaily jako třeba tablet, přes který ovládáme majáky a houkačky. Když auto prudce zabrzdí, všechno včetně toho tabletu se v něm nahrne dopředu. Tablet má nahoře spínací tlačítko, které se tím pádem vypne, a s ním i světla i zvuk. Trvá několik minut, než se je zase podaří nahodit. Kolegům se to prý stalo i čtyřikrát za službu. Údajně teď po sanitkách chodí pán z firmy, která je za to zodpovědná, a vyškrabává těm tlačítkům místo nožem na koberce.

Vypadá to, že nová auta jsou nebezpečná hlavně vám, záchranářům.

Jedna věc se týká i běžných lidí. Sanitky umí jeden zvuk, říkáme mu horn. Je to takový hlučný tón, něco jako mlžný roh. To Pražanům zachraňuje život. Typicky se to děje v okamžiku, kdy sanita projíždí po kolejích kolem tramvaje a někdo za ní vystrčí nos. On tu sanitku vidí, ale trvá mu, než to zpracuje. Ten zvuk je to, co ho zmrazí na místě. V starých autech na to byla jedna páčka, v nových se ten zvuk ovládá jedním ze tří úplně stejných čudlíků pod volantem. Netrefit se je velmi snadný.

To, co pacienta ohrozí, bude unavený a nesoustředěný záchranář, který bude místo důležitých věcí řešit desítky malých blbostí. A na některé věci, jako jsou majáky a zvuk, se prostě spolehnout musíš.

Nemám rád slzy záchranářů

Jak ses k záchranářství vlastně dostal?

Dlouho jsem si myslel, že budu učitelem jako můj otec. Že budu učit češtinu. Pak se k tomu na gymnáziu začala přidávat ještě historie, jenže nakonec mi ji otrávila učitelka. Pak jsem ještě zvažoval, že bych šel na FAMU na scenáristiku. Tehdy jsem poměrně dost psal, povídky a tak, znáš to. Ale humor jsem měl na vysoké úrovni už tenkrát. (směje se)  

A pak?

Pak jsem zjistil, že jsem prošvihl přijímačky. Poslední den, co se mohly podávat přihlášky na vysokou, jsem zoufale listoval Učitelskými novinami. Moje sestra Alžběta, která v té době studovala na porodní asistentku, mě jemně upozornila, že u nich na vyšší odborné škole mají i obor zdravotnický záchranář. Termíny jako urgentní medicína a medicína katastrof mě docela oslovily, ale jinak to byl klasický případ "jako slepej k houslím".

FOTO: Jana Plavec

Takže jsi na to kývnul a čekalo tě studium.

Rád vzpomínám na paní profesorku Nedbalovou, doktorku přírodních věd, která nás učila somatologii. Co nás ale skutečně proškolilo, byly první praxe, kdy nás vzali třeba na ranní hygienu na čtvrté interně v Motole. To znamenalo, že tě postaví k čtyřiadevadesátileté paní, která už si v noci nezvládne vstát na záchod, a ty máš za úkol jí pomoct se umýt. Byl to velký náraz, nicméně tam jsem si uvědomil, že mi na lidech nevadí vůbec nic, ani čichové vjemy, ani že těla nejsou taková, jak vypadají v médiích. Stalo se mi pak taky, že jsem šlapal v mozku. Z viaduktu nad Čuprovou ulicí řachnul člověk. A mně ti to nepřidá ani jeden puls v minutě.

Je něco, co ti ten puls přidá?

Násilí na ženských a dětech. Ale ani v těchhle případech mi nervy nerupnou, to se nesmí stát. Za celých třináct let jsem se nerozbrečel. Smutné je, když jezdíme k hodně starým lidem. Když se žena stará o chlapa, tak má uklizený byt, muž je opečovaný, jeho žena ví poměrně přesně, co mu je a jakou má medikaci. Když je to naopak, tak to tak není. A nebývá to hezký.

Neříkej mi, že neexistuje žádný případ, který by ti neutkvěl.

Ale jo, pár jich je. To byly takový pekla, že se mi o tom ani nechce mluvit. Pamatuju si, jak jsme jednou asi hodinu resuscitovali dítě po strašném úrazu, přestože jsme dobře věděli, že je mrtvé. Ale pokračovali jsme v tom kvůli rodině. Ten kluk spadl z osmého patra. Ale ani tak jsme nemohli přijít a říct: Je nám líto. Oživovali jsme ho a přitom čekali na policejního psychologa.

Takže podle tebe si záchranář nemůže dovolit slabou chvilku?

Tahle práce přitahuje lidi, kteří to dokážou zpracovat. Co hodně nemám rád, jsou veřejný slzy záchranářů. Teď nedávno něco takového kolovalo na Twitteru. Chlápek v tweetu popisuje, jak ho zavolali k domácímu porodu a že „žena se rozhodla porodit doma“. Už to je hodně sporné, jak to vlastně bylo. Ale i kdyby. Porod se nepovedl, záchranáři se nepodařilo zresuscitovat dítě. Že mu je pak kvůli tomu smutno? Tak to ať jde radši dělat neziskovou ekologii.

Záchranáři tu nejsou od toho, aby hodnotili vaše životy. To, že se někdo rozhodne porodit doma, je jeho věc. Lidi se chovají rizikově furt; opilí sedají za volant, anebo lezou po skalách, jezdí na skejtu nebo na kajaku. Já osobně bych klidně přijel i pro ženu, která se rozhodla porodit na dně popelnice. Lidi, žijte si, jak chcete, a až se to nepovede, tak přijedeme my.

Anna Urbanová

Anna Urbanová

Šéfredaktorka Heroine. Vystudovala bohemistiku a práce se slovem a literaturou se od té doby drží. Pracovala jako nakladatelská redaktorka, překladatelka a editorka.... Další články.

Celkem 10 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Eva F | 21. 5. 2019 | 23:05

Nemohu se nepodělit o svůj názor. Pracuji na záchrance 28 let, stále mě ta práce naplňuje i když se za tu dobu změnilo moc věcí, včetně spektra případů k nimž se vyjíždí nyní a k jakým se vyjíždělo před lety. Ano, výjezdy záchranky bývaly opravdu indikované, jezdili jsme ke stavům ohrozujicim život. Pro ty ostatní, méně závažné, byla v každém městě nepřetržitá lékařská pohotovost. Lidé nezneužívali záchranku, vážíli si naši práce. Ale doba se změnila, skoro ve všem. Myslím že ale většinou k lepšímu. Co se týče zdravotnictví, dostupnosti lékařské a prednemocniční péče jakou v současné době u nás máme, tak snad již ani lepší byt nemůže. Ano, nese to s sebou i to, že to někteří lidé považují za samozřejmost, že někteří volají tísňovou linku kvůli malichernostem. Uvědomují si ale záchranáři, kteři si stěžují k jakým “blbostem” jezdí to, že pokud by se opět začalo vyjíždět jen k život ohrožujícím případům, bylo by jich potřeba podstatně méně? Že by minimálně polovina z nás přišla o práci? Že by to byl v podstatě krok zpět? V době kdy jsem začínala neexistovala samostaná vyjezdová stanoviště, neexistoval odpočinek po výjezdu. Vyjížděli jsme z nemocnice, kde jsme pracovali na ARO a zase se tam po výjezdu vraceli. Byly to opravdu náročné směny. Dodnes si je pamatuji a vážím si prostředí a zázemí v kterém pracuji dnes. Nepracují ale na pražské ZS, takže nemohu posoudit problémy s novými vozy, které pan Samek popisuje a ani je nezpochybňuji. Můj příspěvek se týká spíš předchozích výroků pana Samka. Každopádně v jakékoliv době má a bude mít naše práce smysl a to je (alespoň pro mne) to nejdůležitější.

+27
Reagovat

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Tomáš | 22. 5. 2019 | 09:35

jojo ta fotka s tím hnusným cigárem se k tomu perfektně hodí..

-20
Reagovat

Naše další projekty

Peníze

Opakovaný pokus o doručení reforem na Českou poštu

Česká pošta má propustit téměř čtvrtinu zaměstnanců. Na kvalitě služeb to prý nebude znát a za dva roky bude pošta v černých číslech. Jenže...

Peníze

Změny v důchodech: Vznikne nultý pilíř, stejný pro všechny

Výpočet důchodů má být srozumitelnější díky tomu, že se státní systém rozdělí na dvě části. Potřebujeme však i reformu daní, říkají odborníci.

Finmag

Letem světem elit

Kellner, Havel, Gott, von Suttner i Banksy. A když jsme u létání – vrací se Flight Simulator a bude to hromský dílo.

Finmag

Co vlastně Turecku na Kurdech v Sýrii tak vadí

Turecký prezident tvrdí, že válčí za mír. Kurdům v Sýrii už nekryjí záda Američané a na napadeném území jim chybí i tradiční a jediný spolehlivý...