Chlapáci, vykrouceniny a kult maskulinity. Jak být dost mužný v gay komunitě
Když mluvíme o body image v gay subkultuře, dojdeme vedle kultu těla a mládí také ke kultu maskulinity. Z čeho vychází a jak se žije těm, kteří představám o mužnosti dostatečně neodpovídají? O tom bude čtvrtý díl pětidílné podcastové série KULT, který nese název Mezinárodní den žen.
Je srpen, horko na padnutí. Na plzeňském hlavním náměstí crčí voda ve známých pozlacených kašnách od Ondřeje Císaře. Už drahnou chvíli stojím před jedním z obchodů, ovívám se letákem a čekám na jednadvacetiletého flétnistu Ondru, který pochází z jihomoravského venkova a toho času žije kvůli studiu konzervatoře v Plzni. Kontaktoval mě v průběhu natáčení podcastu Hrana, protože své tělo a vizáž řeší od dětství. Zejména kvůli svému okolí. Teď si budeme povídat o ideálu maskulinity.
Když se konečně objeví, vidím před sebou velmi štíhlého a drobného mladého muže v květované košili s kloboukem na hlavě. Na nose mu sedí brýle se slabými obroučkami a má delší vlnité vlasy. Ladným krokem mě vede k výtahu, který nás přiváží do sdíleného bytu, kde si Ondra pronajímá pokoj.
Dobře míněné rady
„Když mi bylo třináct, okolí na mě mělo větší nároky,“ začíná vyprávět Ondra. „Vždy mi bylo kladeno na srdce, že je potřeba, abych víc jedl, abych měl víc svalů a síly.“ Jeho rychlý metabolismus mu to neumožňoval a nepomáhalo ani zvedání činek, k němuž se jako teenager v zoufalství uchýlil, aby svou mužností potěšil otce. „Já sám jsem byl spokojený s tím, jaký jsem byl. Líbilo se mi, jak vypadám,“ říká. Komentáře na jeho vzhled nejčastěji přicházely z mužské části rodiny a nezřídka se týkaly obav o budoucí partnerku, která měla být podle představ rodiny menší a Ondra ji měl hlavně unést. „Já tehdy nebyl vyoutovaný, tak jsem na to nemohl nic říct. Mamka mě uklidňovala, že to všichni se mnou myslí dobře,“ popisuje Ondra. Pro něj to ale mělo opačný efekt.
Když to občas ujede
To, jak vypadá a působí, se mu začalo nečekaně vracet i v poslední době, kdy je single a snaží se seznámit. Zatímco dříve, když přecházel v podstatě ze vztahu do vztahu, svůj vzhled příliš neřešil. Partnerům se líbil takový, jaký je. „Občas ale nějaká poznámka byla. Že jsem moc teplej. Že jsem až moc feminní. Že když mluvím, je to už moc. Občas mi to ujede.“ Na mou otázku, kam mu co ujede, pak Ondra celý nesvůj odpovídá, že do vykroucena, jak se v gay komunitě pejorativně říká. „Není to dostatečně mužné,“ dodává na vysvětlenou. Tyto poznámky však nepřicházely jen od partnerů, ale také od kamarádek a heterosexuálních přátel, kteří jeho působení nevnímali pozitivně.
Začal potlačovat svou přirozenost. Snaží se mluvit hlubším hlasem, hlídat si pohyby a působit co nejvíce mužně. Oni to ale stejně vždycky poznají.
Ondru překvapilo, že se s podobnými komentáři – možná v ještě krutější formě – nesetkává jen od většinové společnosti, ale i na gay seznamkách. A to často. Při jedné z prvních zkušeností mu jeden z uživatelů napsal, že je moc krásný, ale je velká škoda, že je víc žena než muž. „Já jsem byl úplně opařený. Trefilo se to tehdy do takové mé nálady. Že mě nikdo nechce takového, jaký jsem. Že už si nikdy nikoho nenajdu,“ říká smutně. A podobné komentáře se začaly množit. „Pomalu každý, komu jsem napsal, odvětil, že jsem už moc. Že oni hledají chlapa.“ Proto začal v prostředí, kde ho neznají, potlačovat svou přirozenost. Snaží se mluvit hlubším hlasem, hlídat si pohyby a působit co nejvíce mužně. „Oni to ale stejně vždycky poznají. A to mě mrzí. Dají tomu vždycky pejorativní nádech. Já sám bych s tím byl v pohodě,“ přiznává a doplňuje, že se za tuto svou přirozenost občas stydí. „Bohužel to ale nezměním.“
Snaha se zalíbit
Jak naznačuje Ondra, bývají gayové, kteří představu o maskulinním muži nenaplňují, terčem posměchu nebo urážek. A nejedná se zdaleka jen o komentáře ze strany majoritní společnosti. Stigmatizace je silná také v rámci gay subkultury – v přímé konfrontaci v reálném životě i v seznamovacích aplikacích, kde člověk na profilech uživatelů naráží na explicitní popisky, že nehledají ženy, tetky nebo vykrouceniny.
Proč ke stigmatizaci těchto mužů v rámci komunity, která má sama bohaté zkušenosti s ostrakizací i násilím, dochází? Výzkumník v oblasti sexuality Michal Pitoňák se domnívá, že ve společnosti, která bazíruje na maskulinní podobě muže, pak tyto modely může přebírat také gay komunita: „Bude chtít dokázat, že i ona je v souladu s normami.“ Tedy že jsou stejní jako majoritní společnost, takzvaně normální. Motivací k tomu je více. Je za tím snaha se zalíbit většinové společnosti a některým gayům se taková prezentace díky zvnitřnění této normy nelíbí.
Podle psychologa Jiřího Procházky v mainstreamu muž vypadá a chová se určitým způsobem. Jakékoliv odlišnosti se trestají, i fyzickou agresí. Gay muži to vědí, a tak podle Procházky tento strach z trestu přebírají a uplatňují také na sebe navzájem. Zženštilí gayové ty, kteří se snaží do představ společnosti zapadat, v jejich očích ohrožují. „Mají pocit, že se i na ně může obrátit ta společenská kritika,“ říká. „Pěstuje se v těch mužích, že nemají být zženštilí, protože budou odmítnutí, nebo dokonce vyloučení z komunity. To je výrazná zbraň. Od dětství jsme tomu učeni. Je to traumatické,“ vysvětluje. „Setkáváme se s tím i v seznamkách, kde uživatelé zdůrazňují, že mají hetero look nebo někoho takového hledají.“
Holka, nebo kluk?
Dětství v souvislosti s rodinou a jejím očekáváním bylo traumatické také pro pětačtyřicetiletého knihovníka Davida. Pochází od Prostějova, víc než dekádu žije v hlavním městě. Znejisťující poznámky slýchal už odmala. „Okolí si nebylo jisté, jestli jsem kluk, nebo holka,“ vybavuje si. Nejsilnější byl tlak od otce, aktivního sportovce, který si přál maskulinního syna s chlapskými zájmy. David se namísto toho kamarádil s holkami a hrál si s panenkami. „Poslouchal jsem, že tohle kluci nedělají, že tohle nesmím nosit, protože v tom vypadám jako holka, nebo že neumím kopnout pořádně do míče,“ vypráví. „Nikdo mi nikdy pořádně nevysvětlil, proč ty věci nemůžu dělat,“ pokračuje a dodává, že cítil stud, až hanbu. „Jako by se mnou bylo něco špatně a dělal jsem něco nepatřičného.“
Také David se setkává s homofobními komentáři a urážkami i v rámci komunity. Je přesvědčen, že nesnášenlivost vůči feminním gayům pramení z pocitu ohrožení vlastní maskulinity. „Několikrát se mi potvrdilo, že lidé, kteří to v mém případě řešili nejvíc, měli tento problém sami v sobě. A nesli si traumata z dětství, kdy sami čelili tlaku například otce na to, jak se mají chovat jako chlap,“ říká.
Svou ženskost, jak o svém projevu sám David mluví, si přenesl i do dospělosti. A srovnal se s ní po svém. „Už spoustu let 8. března popřeju té ženské části mé osobnosti a mozku a jsem s tím hrozně spokojený. Přišlo to až s léty. Uvědomil jsem si, že bez této feminní části bych to nebyl já. Jsem rád, že takový jsem. Ale roky mě to trápilo.“ Přiznává, že bolestnější to pro něj bylo v pubertálním věku, kdy zjišťoval, kdo je. „Když si je člověk nejistý sám sebou, dá na každou poznámku okolí. I cool vtip může být velmi zraňující,“ zdůrazňuje. Právě tyto zkušenosti byly důvodem, proč se David stal mentorem poradny S barvou ven, kde radí zpravidla mladším queer lidem, jak se vyrovnávat s odlišnostmi a řešit překážky na cestě k sebepřijetí.
Sám David se nakonec paradoxně našel v komunitě takzvaných medvědů, kteří podle něj to, jak vypadá, příliš neřeší.
A právě medvědům a lidem, kteří žijí mimo zažité kategorie, se bude věnovat pátý, poslední díl podcastové série Kult, kterou spolu s Heroine vydává HateFree Culture v rámci svého doku-podcastu Exteriéry.
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
