Proč milujeme pořady jako Peče celá země? Jídlo jako zábava, byznys i předmět výzkumu.

Když jsem byla malá, milovala jsem chodit s rodiči na návštěvy. Měli tam jiný nábytek, jiné hračky, ale především – jinak vařili. Na jedné straně mě trochu strašila dětská obava, zda mi jídlo od jiné maminky nebo babičky bude chutnat, převažovala však zvědavost a úžas nad tím, že i slepičí vývar chutná od každého úplně jinak. A jak uspokojivé bylo – a dodnes je – pozorovat kohokoliv při vaření. Pohled na to, jak se někomu pod rukama mění suroviny na hotový pokrm, je nesmírně potěšující, obzvlášť neušpiníme-li si přitom ruce vlastní. Vypadá to, že už samotný proces nás baví. Ochutnat nakonec hotový pokrm není až tak nezbytně nutné.

Nabídka filmů a pořadů o vaření funguje jako jakýkoliv jiný trh. Vysílají je snad všechny televizní stanice a streamovací platformy a pořad či film dle své chuti si najde každý – od béčkových reality show či romantických komedií až po intelektuální počiny typu letošního oceňovaného festivalového filmu Bod varu (doporučuji!).

Vařit může každý

Ať už vás zajímají příběhy zajímavých kuchařů a luxusních restaurací, či se rádi přiučíte úspornému vaření, všechno v nabídce najdete. Není to přitom jen fenomén dnešní doby, televizní vaření je staré jako televize sama. První televizní vaření se vysílalo na BBC už v roce 1946 a už ve 20. letech se vařilo v rádiu. Od Julie Child přes Jamieho Olivera k Chef’s table na Netflixu a Peče celá země České televize – nabídka je nepřeberná. A když je v show zároveň prvek reality, posouvá to celou zkušenost na další úroveň.

Úvodní díl druhé řady Peče celá země sledovalo přes milion diváků nad 15 let. Víceméně nekonfliktní show láká na klasické dezertní kreace i přístupné soutěžící. Pro náročnější a soutěživější diváky tu je třeba MasterChef, kde se již utkávají profíci nad recepty o řád sofistikovanějšími.

Soutěžícími jsou často obyčejní lidé jako my (ovšem vybraní tak, aby jejich charaktery odpovídaly dramaturgickému záměru), kteří umějí nebo se učí něco, co víceméně denně dělá každý z nás. Zároveň často během krátkého času sledujeme jejich obrovské pokroky, což je pro diváka velmi uspokojivé a uklidňující. Každá taková show nám tedy ukazuje něco, co při troše snahy můžeme zvládnout také. A to je velmi příjemný pocit. Obzvlášť když se kvůli němu člověk ani nemusí zvednout z gauče.

Jídlo a vaření je také skvělým koníčkem, který se navíc dá brát velmi vážně. Například ruský politický investigativní novinář Sergej Parchomenko (z nyní již zakázaného Echa Moskvy) zvládá kromě své seriózní práce také psát knihy a vytvářet ve volném čase autorský podcast – o jídle. Jedná se o nejhlubší možný ponor do gastronomické historie, podložený hodinami rešerší, prací se zdroji v několika jazycích, vyhledáváním v encyklopediích a archivech. Je to až detektivní investigativní práce. Výsledkem jsou hodinové epizody věnované jednotlivým surovinám a jejich historii i současnosti, prezentované v historických, geografických a kulturních souvislostech, ze kterých se posluchači protáčejí panenky údivem. Salát Caesar, pěstování citrusů, melounové velmoci, historie perníků, vajec, těstovin i dezertů – to vše a mnoho dalšího do detailů zkoumá a své výsledky poutavě předkládá posluchači.

Ať si vaříme vegansky, bezlepkově, paleo, nebo keto, jíst a připravovat jídlo musíme všichni. Pohoštění je velkou součástí všech světových kultur a náboženství, kde má často velkou symbolickou hodnotu. Společné stolování je také důležitou složkou socializace a sounáležitosti s určitou skupinou. Kolem jídla se točí nejen velký byznys, ale také rodinný život. A tak pohled na přípravu jídla, byť jen na obrazovce, přináší komfort a klid na úplně bazální úrovni.

„Vztah k jídlu je naším primárním attachmentem, hned po matce. Je stejně důležitý jako je ten k rodičům,“ potvrzuje psycholožka Natalia Schwab Figush. Jídlo je podle ní sice základní lidskou potřebou pro přežití, nicméně lidé podléhají i emočnímu zajídání, nebo naopak psychologicky podmíněným poruchám příjmu potravy. Zároveň je náš mozek tak dokonalý, že i pouhé vizuální a sluchové vjemy nás dokáží svým způsobem nasytit a tento náš základní pud naplnit. To je jeden z důvodů, proč se na televizní vaření rádi díváme a považujeme jej za odpočinkové.

Koukat někomu pod ruce, když vaří, miluju dodnes. Ať už je to tchýně, kamarádka, či partner. Opřít o linku se sklenkou vína či bez a pozorovat někoho, jak vaří, povídat si u toho o jídle či o životě.

Protože jídlo je prostě život. Sledování toho, jak někdo vaří, je tak uzavřený gestalt s předvídatelným koncem a bez zjevného ohrožení či konfliktu – jídlo se nakonec zkrátka uvaří a všichni jsou spokojeni.