Upravování pohádek není cenzura, ale oživení. Věděla to už Němcová

24 303 | Kateřina Čopjaková | 19. 2. 2020 | 4 komentáře | Pohádková korektnost

Pohádky jsou věc, na kterou se v Česku nesahá. Rodiče je vyprávějí méně a méně a na to, aby dětem večer četli, je potřeba kampaň. Když si ale někdo dovolí zapochybovat o jejich obsahu, spolehlivě vyvolá virtuální bouři. Zažila se totiž představa neměnnosti tradičních pohádek, kterou je potřeba chránit před zlem přicházejícím ze Západu a především před feministkami.

Když loni na jaře obletěla svět zpráva, že knihovna jedné mateřské školy v Katalánsku nebude nadále dětem do šesti let půjčovat pohádky o Šípkové Růžence, Červené Karkulce a asi 200 dalších titulů s odůvodněním, že jsou sexistické, násilné a přiživují stereotypy o ženských a mužských rolích, zdálo se, že většího soupeře už stará dobrá pohádka dlouho neměla. Dokud svým dětem zakazovaly pohádky „rozežrané” hollywoodské celebrity jako Keira Knightley, byl svět relativně v pořádku. Jak by řekl průměrný český diskutér pod clickbaitovým článkem, „ať si každý normální rodič se svým dítětem doma dělá, co chce”. Když se ale přidaly i veřejné instituce, je potřeba vyrazit do boje. Otázkou ale zůstává, do boje za co a s kým. 

S vlkem v posteli

V diskuzích pod článkem o cenzuře ve školce to někteří účastníci vyřešili po svém českém způsobu a stavěli se na barikády s národními buditeli jako byla Božena Němcová nebo Karel Jaromír Erben. Ti informovanější pak přibrali i bratry Grimmovy, kteří jako první zapsali jednu z lidových verzí pohádky o Červené Karkulce. Ano, verzí, protože do začátku 19. století existovala v písemné podobě pouze autorská verze Charlese Perraulta z konce 17. století, který ji sepsal pod silným vlivem tehdejší rokokové módy. Přesto, že jeho Karkulka nešetřila moralizováním ani ironií a primárně nebyla určena pro děti, dočkala se v rámci jeho bestselleru Pohádky matky husy (který definitivně zakotvil pohádkový žánr v literatuře) stovek vydání a překladů. Co na tom, že jeho pohádka končí bez happyendu ve chvíli, kdy je dívka sežrána, a předchází jí postelová scéna. „Karkulka se svlékla a šla si lehnout k babičce do postele. Tu však hrozně se podivila, když zpozorovala, jaké tělo babička má. I řekla k ní: ‚Babičko, vy máte hrozné ruce!‘ ‚Abych tebe spíše do náručí vzala,‘ odpověděl jí vlk.”

Vlka ve vyprávění předcházel obr nebo vlkodlak, který Karkulku donutil pít babiččinu krev a jíst její maso.

Za dob bratrů Grimmů už se ale od pohádek čekalo víc, než že pobaví šlechtu. Grimmové v duchu romantismu chtěli prokázat z lidu vycházející bohatost národní kultury a jazyka. Proto bylo také žádoucí zapisovat různé verze jednoho ústně předávaného lidového vyprávění. Hlavní dějová linie příběhu se téměř zcela překrývá s Perraultovou pohádkou, ale závěr viděly lidové vypravěčky s francouzskými kořeny Jeanette a Marie Hassenpflugovy jinak. První dívka vyprávěla, že Karkulku zachránil lovec, druhá, že babička s vnučkou si s vlkem poradily samy. Karkulka předvídala vlkovu lest, nesešla z cesty a spěchala k babičce. Tam se zamkly a vlka nepustily dovnitř. Vlk ale vyleze na střechu, a protože má babička strach, aby na Karkulku neskočil, až půjde zpět domů, přitáhne pod okna necky plné vody od jitrnic, vlk do nich spadne a utopí se. 

Jacob a Wilhelm Grimmovi jako hlavní zvolili verzi s lovcem a coby vedlejší tu, ve které si ženy poradí samy, vydali však v roce 1812 obě. Kdyby žili ve středověku, jejich verze mohly být kulturně ještě pestřejší. Vlka ve vyprávění předcházel obr nebo vlkodlak (coby odkaz na čarodějnické procesy), který donutil Karkulku pít babiččinu krev a jíst její maso.

Nepodařilo se mi zjistit, kterou z verzí zakázala komise předškolním dětem v Barceloně. Sama ale čtu své dvouapůlleté dcerce veršovanou Červenou Karkulku domácího klasika Františka Hrubína. V té Karkulka není dívkou, ale děvčátkem, které přelstí vlka hned při prvním setkání, kdy se jí vlk snaží přesvědčit, že je vegan. „Vlku, vlku, to je lež, / vlci trávu nejedí! / To holčičky nevědí! / Vědí, pane vlku, vědí, / ale odkud nepovědí.” 

Hrubín jako otec dvou dětí věděl, že pro nejmenší čtenáře je dobré zjednodušit a zkrátit děj a zvolit formu říkanky, zatímco u větších se nebál rozvětvených větných konstrukcí. V dodnes hojně vydávaném Špalíčku veršů a pohádek (1957) to lze dobře vidět. Byla do něj totiž zařazena také sbírka veršovaných pohádek pro nejmenší, která původně vyšla samostatně. V nich vždy vyhraje dětský hrdina nad zlem ztělesněným vlkem, babou či jeskyňkami, a to díky své bystrosti a ostrovtipu hned při prvním kontaktu. K vyskakování z břicha, nasedání na lopatu ani strkání prstíčků nedochází, komplikovanější zápletky si Hrubín totiž nechává pro starší děti. Ty si přijdu na své v závěru pohádkové sbírky, kde jsou kromě Hrubínových autorských pohádek převyprávěny v próze i ty klasické. Teprve zde vlk padá do studny, jeskyňky vykřikují do noci: „Chytíme tě, Smolíčku, / oškubem ti hlavičku!” a perníkový dědek s bábou nahání lesem Jeníčka s Mařenkou. 

A tak není od věci tvrdit, že by si největší český klasik dětské literatury 20. století se španělskými matkami z komise vyřazující věkově nevhodné knihy porozuměl. Pro španělský deník El País jedna z matek Anna Tutzó uvedla, že i když si teď chystají projít seznam knih pro děti na základní škole, vyjímat tituly už nebudou, protože čtenáři tohoto věku zvládnou nad starými příběhy kriticky přemýšlet sami.

Spící hrdinky

Analýzy pohádek a hledání původních příběhů a mýtů fascinují myslitele už stovky let. Ostatně za tahouna sourozeneckého dua Grimmů je dodnes považován Jacob – lingvista a filolog určující metodu jejich práce, která položila základy folkloristiky. O víc než sto let později se pohádkám zevrubně věnoval ruský strukturalista Vladimir Jakovlevič Propp, který coby jazykovědec rozpitval pohádky tak důkladně, že došel k jakémusi pětibodovému praschématu, které sedí na všechny. 

Stačilo najít ten správný způsob třídění, který podle Proppa zněl: nezáleží na motivech, ale na vztazích. Řečeno jeho slovy „v kouzelných pohádkách je velice mnoho postav, ale velice málo funkcí”. Nakonec stanovil 31 bodů, jejichž posloupnost je vždy stejná, ale nemusí být přítomny všechny, a které shrnují děj většiny známých pohádek. Bod 1. Člen rodiny odchází pryč (uvedení hrdiny), 2. Zákaz uložený hrdinovi…16. Hrdina a záporný hrdina svádějí přímý boj… 31. Hrdina se žení (nastupuje na trůn). A z nich vyvodil finálních pět.

Němcová byla ve své době považována za bojovnici za ženskou otázku a máloco jí bylo vzdálenější, než nekonat.

Kdybychom Proppovu teorii aplikovali na známý příběh o Šípkové Růžence (třeba právě ten od Walta Disneyho, který herečka Knightley zakázala své dceři), už před finální pětibodovou abstrakcí bychom došli také jen k pěti bodům. Bod 1. Hrdinčino mládí a krása naštvou jinou starší a mocnější ženu, 2. Hrdinka poruší zákaz, 3. Hrdinka je uspána, 4. Hrdinka je zachráněna mužem, 5. Hrdinka je za zachránce provdána. Pokud schéma obohatíme o jeden bod čistě pro úplnost (Hrdinka se vydává na cestu) vyjeví se nám schéma Sněhurky a s ním i chudoba konání hlavních ženských hrdinek v klasických muzikálových pohádkách od Disneyho. A v plné kráse vyvstane i pasivita hrdinek-obětí, které přímo vyvolávají akci jen velmi omezeně, spíš vůbec.

Jakou explozí činnorodosti je vedle spících krásek Bohdanka Boženy Němcové, tedy spisovatelky, na kterou v kontextu zákazu internetoví diskutéři nepochopitelně vzpomínali s tím, že brzy budou přepisovány nebo zakazovány i její pohádky. Němcová chodila po jihočeských i slovenských chalupách a poslouchala lidová vyprávění, která často nebyla dětským uším vůbec určena. Život se tam ale po večerech odehrával v jedné světnici, a tak o vraždách, upalování a sexuálních scénách slyšeli i její nejmenší obyvatelé. Sepisovala je do sešitů Národních báchorek a pověstí, kde zaznamenala minimum vlastních zcela autorských textů, ale o to více variací. A jen pro úplnost: Němcová byla ve své době považována za bojovnici za ženskou otázku a máloco jí bylo vzdálenější, než nekonat. 

Pohádka Sedmero krkavců je v jejím převyprávění příběh o odvážné a svědomité dívce s pevnou vůlí, která upřednostní před láskou i mateřstvím (ty jsou jí na konci odměnou) záchranu svých sedmi bratrů. „Rok po roce plynul a Bohdanka vyrostla jako jedle, tělo její bylo jako ulité a tvář krásná, krásnější byla však její čistá, ctnostná duše. Po celý ten čas nezapomněla ani v okamžení na své předsevzetí, a když počítala osmnácte let, umínila si, že tu pouť nastoupí. Jednalo se tu jen o to, co tomu rodiče řeknou a zdali milované dítě do světa pustí. Bohdanka měla ale pevnou vůli na rodičích svolení vyprositi,” zachytila odhodlání hrdinky Němcová. Sedmero krkavců před několika lety zfilmovala režisérka Alice Nellis, která na otázku, proč se poprvé pouští do pohádkového žánru, odpověděla: „Mám děti již natolik dlouho, že mi došlo, jak důležité jsou pohádky a že jich je málo. Alespoň takových, které bych svým dětem chtěla pouštět.”

Popelka myslivcem

Ústně předávaná lidová pohádka stojí na vypravěči. Jen málo lidí dokáže doslova zopakovat, co slyšeli, natož s časovým odstupem a ve stejné podobě včetně intonace a gest. Rozmanitost pohádek je od nepaměti jejich přirozenou součástí. Potíže začínají, když se je někdo pokusí zapsat. Pokud bude doslovný, pak je to na úkor srozumitelnosti, pokud bude stylizovat a upravovat, nebude to stejná pohádka. Navíc podobně jako bratři Grimmové dá vzniknout upřednostňovaným verzím, které se mohou stát nedotknutelným kánonem „pravých” pohádek, které zobrazují věčný řád. 

Definice pohádky je ale poněkud jiná. I když pohádka není vázána na podmínky reálného světa a doba i prostor, v němž se odehrává, jsou zpravidla spíše neurčité (Bylo nebylo..., za sedmero horami…), zrcadlí dobový a kulturní kontext. Proč už se Karkulka nevědomky nedopustí kanibalismu na vlastní babičce? Proč už neleze nahá za babičkou-vlkem do postele? Protože žánr pohádky se posunul k dětem a role ženy i muže ve společnosti se změnila. Řečeno s chytrou starší ženou z nového seriálové adaptace románu Stephena Kinga Outsider: „Všechny staré kultury měly zlozvyk měnit pravdu v pohádky.” 

Myslím, že by se Češi měli k tomuto (zlo)zvyku nadále hlásit a promítat pravdu o ženách, které se o sebe v životě dokážou postarat samy, do příběhu pro děti. Zvlášť, když mají tak pěkně našlápnuto. Dlouhodobě nejoblíbenější vánoční pohádkou jsou česko-německé Tři oříšky pro Popelku. V ní se Popelka převlečná za mladého myslivce zúčastní lovu a prince porazí ve střelbě z kuše. A jedinou původní folklórní pohádkou vzniklou na našem území je ta O dvanácti měsíčkách, kterou Němcová zapsala ve slovenštině. A tam toho Maruška stihne mnohem víc, než jen naštvat starší ženu a usnout. Tak vyprávějte!

Kateřina Čopjaková

Kateřina Čopjaková

Píše komiksové a literární recenze pro týdeník Respekt a Radio Wave. Debatuje o nich ve waví Liberatuře nebo vltavských Reflexích. Pracovala v médiích i neziskovém... Další články.

Celkem 4 komentáře

Vstoupit do diskuze

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Martin | 19. 2. 2020 | 20:08

Za prvé, nikdo nic nezakazoval, jenom - jestli jsem to správně pochopil - omezil nabídku pro nejmenší děti.
Za druhé, joudo, naučte se česky, to se nedá číst, co jste vypotil / vypotila.
Za třetí... ale nic, to je zbytečné.

-2
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu

Nakoukněte do časopisu Heroine

Naše další projekty

Peníze

Co bylo jen pro bohaté, dostali všichni. Spořitelně přibývají klienti

Na současnou krizi jsme připraveni lépe než jiné banky, říká v rozhovoru Marek Blaha, šéf distribuce České spořitelny. Popisuje třeba, co...

Peníze

Dáme vám 1234 Kč každý rok, láká banka. Prošli jsme podmínky

Sberbank přichází s novými účty. Můžou být bez poplatku, navíc slibují zajímavé bonusy. Přinejmenším v základní variantě nejsou podmínky...

Finmag

Blíží se znárodňovací virus

Nákaza stíhá nákazu. Nejdřív udeřil koronavirus. A co se to žene za ním? Že by virus znárodňovací?

Finmag

Možnosti tu jsou

Hledání alternativních přístupů, připomínka nezadatelných práv, varování před přehlíživostí směrem k východu a nové rady, jak se nezbláznit.