Krize mužství se bez mužů vyřešit nedá. Co můžeme jako jednotlici udělat, aby se nám spolu žilo lépe

Krize mužství se bez mužů z povahy věci vyřešit nedá. A není namístě čekat, že to (zase) budou řešit ženy. Chtěl jsem, aby za řešení problémů, které se možná dají zahrnout pod téma krize mužství, vzali zodpovědnost sami muži.

Na Výzvu mužům se ozvala asi stovka lidí, většinou mužů. Neměl jsem ambice, aby výzva oslovila širokou veřejnost, ale spíš tu část, která je už k daným tématům citlivější a jmenované problémy si uvědomuje. Dostal jsem zpětnou vazbu i od mužů, kteří žádné problémy nepozorují, ale přišlo i velké množství zpráv od žen. Psaly, že jim výzva mluví z duše.

V těch reakcích se objevoval určitý vzorec. Byly to ženy ve věku kolem 40 let, bylo zjevné, že jsou už nějaký čas v partnerství nebo manželství, samy se vyvíjejí a už nechtějí, aby věci fungovaly jako dřív. Nechtějí nést celou péči o domácnost a doma mít muže, který neumí pracovat se svými emocemi nebo komunikovat. Zatímco tyto ženy vidí, co je na takovém nastavení špatně, jejich partneři to nevnímají, mentálně se zasekli v roce 2010, kdy se seznámili nebo se brali. Z toho pak pramení nefunkční a rozpadající se vztahy.

Jak muže rozmluvit

Vedle toho přinesla výzva dva typy impulsů. První jsou poptávky. Po radách, jak vychovávat kluky, aby se snížilo riziko, že spadnou do manosféry. Po tom, aby se o těchto tématech diskutovalo třeba se studenty nebo na různých platformách. Nebo po návrzích, jak tyto debaty dostat do mainstreamu. Byl jsem také pozván na jednání pracovní skupiny Rady vlády pro rovnost žen a mužů. To, že jsem byl pozván prakticky jen na základě toho, že jsem napsal text na Facebook, zároveň ukazuje, jaký je u nás nedostatek odborníků a odbornic.

Druhá kategorie jsou objevy zdrojů a aktivit, které už existují. Nemyslím nejrůznější mužské kruhy nebo kurzy, ty sice mohou být užitečné, ale nejde je škálovat a mají tak dopad jen na malé množství jednotlivců. Ocenil jsem třeba příručku organizace Konsent pro vyučující, která se věnuje manosféře, nebo projekt pecujiosebe.com který vyšel z olomoucké pedagogické fakulty a snaží se vytvářet návody a nástroje, jak do škol zavádět wellbeing, který v sobě obsahuje i emoční výchovu. Tyto aktivity pak mají bohužel často společné i to, že je realizují podfinancované neziskovky, ostatně jako mnoho jiných důležitých věcí v Česku.

Zaujala mě také aktivita britského herce Stephena Grahama, známého z netflixového hitu Adolescent. Projekt vyzývá otce z celého světa, aby svým synům napsali osobní dopisy a zamysleli se v nich nad svými zkušenostmi s otcovstvím. Aby jim řekli nebo napsali, co pro ně znamenají, a otevřeně promluvili o tom, co znamená být mužem. Nebylo by marné, kdyby se přidali i nějací slavní herci v Česku.

Kde vzít vzory?

Když jsem se v posledních měsících bavil s různými lidmi o tom, jaké máme vzory, tak mi došlo, že se nejedná o „vzory“ ve smyslu konkrétních osob nebo osobností, ale o potřebné „vzory chování“, které dospívající kluci nebo muži nemají odkud získat. Současnost je z mnoha důvodů složitá pro hodně lidí, nejen pro dospívající chlapce – seznamování, digitální svět, tlaky současného světa dopadají na každého z nás. O to náročnější jsou pro lidi, kteří jsou ve věku, kdy si svět teprve osahávají, hledají svou identitu a způsoby, jak se v tom světě neztratit.

Řada lidí, kteří zkoumají téma manosféry, zastává názor, že se jedná o komplexní obranný mechanismus patriarchátu, tedy způsob, jakým část mužů reaguje na ztrátu tradičního vlivu a postavení. Není to tedy něco „přirozeného“, ale je to záměrná reakce na emancipaci a proměny genderových rolí. Díky emancipaci totiž nemáme například jen více žen v politice, ale z logiky věci tam je méně mužů. A to znamená ztrátu moci. Jednotliví představitelé, kteří se pak stávají toxickými vzory pro část mladých mužů, nebo celá ta v podstatě směšná hantýrka o „red pills“, to už jsou jen konkrétní nástroje, které se zrovna uchytily, ale důležité nejsou. Důležité je, že reagují na existující problémy a potřeby mladých lidí – žel toxickým způsobem.

Filip Turek v parlamentu nepředstavuje skutečné nebezpečí. Každá další kauza jen potvrzuje, že to, co někteří považovali za „silnou maskulinitu“, je ve skutečnosti prázdná a směšná nabubřelost, nikoli vzor. Ženám neimponuje člověk, který jede po dálnici rychlostí 200  kilometrů v hodině nebo ubližuje své partnerce. Možná existují nějací muži, kterým to imponuje, ale určitě jim to nepomůže v navázání partnerství. Turek ukazuje slepou cestu, což ale neznamená, že nebezpečí v podobě toxických vzorů a nenávistného obsahu zmizelo nebo že neexistuje nebezpečí ze strany extrémní pravice.

Pozoruhodný je také obrovský genderový rozdíl v zastoupení tohoto tématu v popkultuře. Ženské umělkyně, které se k feminismu, ženské zkušenosti nebo zranitelnosti vyjadřují, tvoří velkou část mainstreamu. Na populárním playlistu na Spotify s názvem Feminist rage songs nechybí Taylor Swift, Billie Eilish, Olivia Rodrigo, Beyoncé, Dua Lipa, Chappell Roan, Lorde a další. I díky tomu pak mladé dívky vyrůstají s tím, že feminismus je normální.

U mužských umělců to vidíme mnohem méně. Napadá mě Harry Styles, ale toho zase poslouchají hlavně ženy. U nás pak třeba Ben Cristovao nebo někteří méně slavní jednotlivci. Mužský popkulturní mainstream je stále mnohem víc macho, ať už se jedná o hip hop, nebo rock.

Mluvit o rovnosti nestačí

Slova feminismus se u nás ovšem bojí nejen muži, ale i řada žen. Když se ale popíše, co to znamená, většina lidí s tím ve skutečnosti souhlasí. Řešení je ten výraz normalizovat, přivlastnit si jej a ukazovat, že to není nic, čeho by se měl kdokoli bát. Samozřejmě pomáhá, pokud o sobě jako o feministech mluví muži.

Z nějakého důvodu má část veřejnosti představu, že existují nějaké extrémní feministky, ale to je s prominutím úplný bullshit. Poslední militantní feministky zmizely zhruba před sto lety se sufražetkami a dnes se za radikální feminismus považuje maximálně nějaký provokativní článek. Pokud se někdo bojí kritických argumentů, tak to neříká nic o feminismu, ale o daném člověku.

Já sám samozřejmě feminista jsem. Projevuje se to v mých hodnotách – třeba v přesvědčení o rovnosti nebo o svobodě žen rozhodovat o vlastním těle. Myslím si, že u mužů by se feminismus měl projevovat hlavně v uvědomování si toho, jaká privilegia nám současné nastavení systému dává, a v aktivní práci na tom, aby to bylo jinak. Feminista by si měl uvědomovat, že přístup k politické nebo ekonomické moci mají muži jednodušší nebo že se jich méně týká fyzické a sexuální ohrožení, a aktivně podporovat kroky, které tuto situaci řeší.

Tak se o to snažím.

Tisíc večerů

Často se věnuje pozornost tomu, že i „slavní“ muži se věnují svým dětem, ale přes všechny pokroky – a díky za ně – to pořád není tak, že by takoví muži šli alespoň na část rodičovské. Ostatně to zaznívalo i v profilech mužů, které Heroine přinesla v letním čísle. Zatím si pořád definujeme ono „bare minimum“.

Jde i o systémová nastavení. Ekonomická situa­ce často rozhoduje o tom, kdo zůstane doma s dítětem. Stále ale není běžné ani to, aby se rodiče férově střídali třeba při uspávání dětí, což je věc, na kterou ekonomické nastavení nemá vliv – večer je zpravidla unavený jak ten rodič, který je v práci, tak ten, co je s dítětem doma. Podle výzkumu o aktivním otcovství Ligy otevřených mužů z roku 2020 se na uspávání podílí jen 40 procent otců. I když oproti roku 2010 tohle číslo vzrostlo, stále nejsme ani na polovině.

My se od narození dcery při uspávání střídáme. Teď šla do školy, takže to odhadem znamená, že jsem s ní strávil čtením a uspáváním asi tisíc večerů. To je tisíc večerů, kdy moje žena mohla dělat něco jiného, tisíc večerů, během kterých se posiloval můj vztah s dcerou.

Nedovolil bych si veřejně mluvit o feminismu a s ním spojených tématech, pokud bychom péči v domácnosti neměli nastavenou vyváženě. Speciálně v tomto tématu si to musí člověk nejprve odpracovat u sebe. Samozřejmě to nikdy není dokonalé a vedla k tomu nesnadná cesta, ale projekty jako Férová domácnost můžou hodně pomoci. Vzory a obsah tohoto typu ale mladí muži nemají. Je to logické: pokud někdo chrání patriarchát nebo chce profitovat z nejistoty mladých kluků, produkuje kvanta obsahu na sítě. Pokud ale někomu záleží na jiných hodnotách, zpravidla takovou motivaci nemá, nejsou za tím ani peníze. Pokud znáte dobrý obsah na sociálních sítích v češtině pro mladé muže, budu rád za tipy. A pokud není, bylo by skvělé, kdyby se do toho někdo pustil – samozřejmě muž.